HryProDivky.cz
Nenávist vůči všem / Jak to zvládám
Tímto začíná můj příběh,který není sice jen tak pro veřejnost,ale chci pomoci těm,kteří se potýkají se životem takovým jaký mám já.
Jmenuji se Monika a je mi 12 let.Už je to třetím rokem co trpím sebevražednými sklony,ale avšak jsem to začala řešit v přelomu září v roce 2016. A tímto začíná můj příběh,příběh,který bych nepřála nikomu,dokonce ani svým nepřátelům.
Asi se ptáte proč jsem to začala řešit nedávno..Jelikož naše škola se zapojila do nějakého programu,kde se do škol připojí soc.pedagog,spec.pedagog,psycholog a asistent tak jsem si říkala,že mám tu možnost se nějak vyléčit.Zašla jsem k paní soc.pedagožce a to, co se mi říká nejlépe jsem vylíčila a ted se to hodlám vylíčit vám.
Když mi bylo 9 let,moji rodiče se rozvedli ( táta nebyl věrný) a i když jsme čtyři sourozenci,já jsem to brala nejdramatičtěji což vedlo od starších sourozenců (sester) kritiku.Dny,měsíce plynuly a bylo to čím dál tím horší.Jedna ze sester se odstěhovala a to vedlo ke ,,zpychnutí" další,sestry. Pak se do toho zapojila máma a její rodinka. Ponižovali a stále ponižují takovým stylem,že jsem lempl,neumím nic,neumím uklízet,neumím namazat chleba,jsem lenivá,škaredá,nic nedokážu,protože na to nemám,tlustá a dokonce,že když budu mít menstruaci tak si nebudu měnit vložky a to vede k zatajování přede všemi,že už jsem dozrála.Je jich více,ale to by bylo moc dlouhé..k mámě už necítím mateřský cit,moje rodina,kterou za to považuji je otec,synovec,neteř a nějaké sestřenice.Doma se přetvařuji,jsem psychopat,nikomu nic neříkám o mém dospívání ( lásky,neshody ap.).Ve škole jsem to,co opravdu jsem.Každý večer jsem brečela a představovala jsem si,jaké by to bylo v jiné rodině a nebo kdyby jsem se nenarodila.Už vím,že to nemá cenu brečet,ale má cenu řešit to,a proto jsem se svěřila té paní.Navrhla mi psychologa,který je ve škole,ale neměla jsem odvahu a čekala jsem na zázrak.Pak přišlo úbytek váhy,vážím 37,5kg a no asi si dokážete názor udělat sami...Jednoho krásného dne mi kamarádka začala říkat děvko,protože jsem měla kluka se kterým už nejsem..Pak se to zhoršilo,málem jsem se pořezala a to mě zcela odrovnalo.Druhá možnost tedy byla psychiatr,ta paní měla 5.ledna volat mámě kvůli tomu,ale nic nebylo což nechápu,ale jsem i ráda,protože pak by to bylo horší od strany rodiny.Jak to dopadne možná napíšu další článek,ale nevím :) Máte nějaké dotazy na mě,na to probíhání a tak,napište mi a já ráda zodpovím,ale jestli někdo trpí nebo trpěl podobným problémem,napište mi taky :)) Popravdě by se mi šikla nějaká ta rada,jak to přežít :D
Děkuji za přečtení článku a mám malou prosbu : Važte si svých rodičů a rodiny,poněvadž tohle je něco kouzelného míti dobrou a milující rodinu! :) A také se omlouvám těm ,kterým jsem lhala o svém životě,lituji toho a budu toho litovat dlouho.
Komentáře
Otakarka El. Petřinská(Svěřování se,rady a zábav...)
No, taky sem napíšu svůj příběh...
Na minulé školy mě šikanovali a kyberšikanovali. Nebylo to nic příjemného, spíš naopak. Většinou to byla šikana a kyberšikana od mých spolužáků, ale také od jedné party kluků, kterým bylo 15-18. Šikanovali mě skoro každý den, a když to nebyli ti kluci, tak mí spolužáci. Nejhorší na tom bylo, že u nás se na škole prostě šikana neřešila. Všem to bylo u něčeho, dokonce jsem si i párkrát vyslechla něco od učitelek, že jsem krá*a, nic neumím, všechno dělám špatně apod. Moji rodiče o ničem nevěděli, vlastně to neví do teď. Mám hrozný problém se někomu svěřit, mé první svěřování ohledně šikany bylo právě tady na HPD... Vím, že jsem to měla řešit, ale tyhle časy už jsem tak nějak pryč. Přestoupila jsem na jinou školu a tady je všechno jiné, lepší. S šikanou už se tu nepotkávám, ale na mé minulé škole to bylo prostě hrozné.
Když mě mí spolužáci a ta parta kluků šikanovali, tak jsem to prostě nezvládala. Začala jsem se řezat, ruce, nohy, krk, obličej atd. Mí rodiče neví od čeho to je, ale jednu dobu mě za tohle strašně seřvávali a pak jsem se cítila ještě hůř, takže jsem se řezala čím dál víc. Některé mé temné myšlenky taky vedly k sebevraždě, ale tohle bych asi prostě neudělala. Kdysi jsem narazila na jednoho rapera jménem Řezník a ten jediný mi pomáhal tohle zvládat. Jeho písničky jsou plné násilí a brutality, ale tohle jediné mi to tak nějak pomáhalo přežívat... Ale pak se stalo to, že jsem na těch jeho písničkách byla až závislá... Rapuje tam o vraždách, zná*ilňování, šikaně, drogách apod. a kdysi mě tenhle styl hudby přivedl k dalším černým myšlenkám a to znovu k sebevraždě, vraždám, drogám apod. Tehdy jsem byla 'malá', nemyslím úplně malá, ale prostě je to tak rok až 3 roky zpět. Naštěstí jsem tehdy měla nějaký tne rozum a žádnou z těchto věcí jsem neudělala. Řezníka poslouchám do teď, protože se mi jeho tvorba za tu dobu začala líbit a pokaždé jen vzpomínám na ty strašné chvíle, ale už jsem tak nějak v pohodě...
Ale další, co mě vedlo k řezání neví nikdo a ani nemám odvahu to psát a někomu říct... No, prostě asi takový byl můj život.
Otakarka El. Petřinská(Svěřování se,rady a zábav...)
cumicek: Moc děkuju, taky ti to přeju, snad to zvládneš!
cumicek(Co takhle nadpřirozeno?)
Otakarka El. Petřinská: To je hrozné.Jsi velmi silná a jsem ráda ,že už to máš z krku
Přeji ti do dalších dnů,měsíců,let hodně štěstí ,protože toho je v dnešní době potřeba 
))
cumicek(Co takhle nadpřirozeno?)
Všem děkuji za tak krásné komenty,ani slzy nechyběly
Simka 333
(YOUTUBE A YOUTUBEŘI)
Já sice taky už tak 2roky myslím na sebevraždu, ale takovéproblémy zas nemam. Já bych to asi řešila útěkem. Ale to je moc bláznivý
julie kirová(Girl´s Dream)
ano, je mi tě líto a zažila jsem si taky své takové chvíle. Taky mně všichni ignorovali. Zvlášt když jseš dítě a to potřebuje vyjadřovat že ho má alespoň někdo rád. Snažila jsem se to přežít, ale nic nešlo. Zhoršovala jsem se ve škole a jednou se mně zeptal učitel: ,,Juli, nemáš nějaký problém, netrápí tě něco?" Řekla jsem ano a on řekl že jestli mu to nechci říct, svěřit se mu. Odpověděla jsem ano. No, život jde dál. Každý si musí zažít to své.Psala jsem podobný článek, a holky napsaly že to je žebrání o plus. Mně nepřijde jako žebrání o plus, prostě se někdo někam potřebuje svěřit. Ale to jsem nepatří. Ještě na závěr, lituji tě a doufám že se všechno nějak vyřeší.
PS: malá rada: bud sama sebou, ignoruj je pokud to jde a jednou až budeš dospělá, pokud budeš chtít tak odejdeš z domu a na všechno doufám že zapomeneš. Nezapomen, že tady na HPD tě budeme podporovat, a pokud nás přijmeš budeme tvými přáteli. Nezapomen, že nikdy ale nikdy nejsi sama.
julie kirová(Girl´s Dream)
julie kirová: a doufám že tu sebevraždu nespácháš, protože by jsi nám chyběla
Bellavilla
(HPD časopis)
No...Tak to je síla. Pochopila jsem, že asi nejsi ta holka, co řeší nejnovější iphone, jednorožce a myslím si, že se ani nemaluješ, a jestli jo tak se snažíš zamazat svou pravou já. Možná se mýlím, ale sedí mi to na Tebe. já sem taky ten typ ...Už jsem o tom psala článek, l nechci si dělat reklamu. Takže k Tobě. Lidi z Tvého okolí se Ti snaží snížit sebevědomí, jak jen to jde. Ty jsi to už nevydržela a napsalas to sem. A udělala jsi tu nejlepší věc, co jsi mohla. Holky z HPD jsou citlivé ( no dobře, tak některé....) určitě Ti pomůžou. Ve Tvém případě bych se už raději nesvěřovala ani ségrám a raději se trochu uzavřela do sebe. Své pocity můžeš říkat tady a postupně se to nějak vyřeší. Určitě. Nicméně mám na Tebe ár otázek do zpráv tak...
zítra T dám like a jdu Ti poslat žádost, Kerstin
cumicek(Co takhle nadpřirozeno?)
Bellavilla: Děkuji moc a těším se na otázky
Micka je kočka(Upřímné holky)
Lituji tě, ale snaž se to řešit. Já tě chápu, je to těžké, navíc o to těžší, když tě nepodporuje ani rozvedený táta. Doufám, že se to brzy vyřeší a budeš zase šťastná.