HryProDivky.cz
Moje šílené zkušenosti s doktory
Naše zdravotnictví platí za jedno z nejlepších ve světě, přesto s tím spousta z nás nemůže souhlasit, protože máme...různé zkušenosti :D A já mám taky pár takových...teď zpětně se tomu už snad i směju, protože to bylo vyloženě absurdní, ale v té době, kdy jsem řešila vážný problém a potřebovala pomoc, to taková sranda nebyla.
Ještě než začnu psát článek, chci říct, že práce ve zdravotnictví je snad ta nejtěžší vůbec, a že vím, že to lékaři a sestřičky opravdu nemají snadné...Nicméně zdravotnictví je poslání, a pokud to ten člověk nemá jako cíl, a nešel do toho s tím, že skutečně CHCE pomáhat lidem, i když to bude někdy masakr, pak by tam neměl vůbec lézt, protože zdraví je jedna z nejdůležitějších věcí vůbec, a často jde fakt o hodně...No nic, jdeme na to.
1. ,,ALE V TOM KRKU NIC NENÍ."
Tahle věta zazněla před pár lety na dětské pohotovosti, když jsem na ní přišla 25. prosince se zánětem ledvin. Trpím na ně, a to už hodně dlouho. A jednou jsem bohužel chytla zánět ledvin právě na první svátek vánoční...Poté, co mě rodiče odmítli na pohotovost odvézt, mi nezbylo nic jiného, než se i se zánětem ledvin, horečkou, klepavkou a naprosto šílenými bolestmi vláčet hodinu a čtvrt MHD na dětskou pohotovost...Tam jsem si počkala téměř čtyři hodiny, než mě konečně vzali.
Řekla jsem, jaká je situace, že trpím na záněty ledvin ( a protože už jsem ho měla nejmíň po páte, poznala jsem příznaky), a že budu asi potřebovat antibiotika. Na pohotovosti mi prohmatali břicho, řekli, že břicho je v pořádku, a pak se mi podívali do krku.
,, Ale v tom krku nic není." řekla sestra nebo lékařka na pohotovosti. CO? Cože? Jo, já vím, že v krku nic není, mám bolesti jako kráva a minimálně hodně silný zánět močových cest, spíš zánět ledvin! Vemte mi sakra vzorek moči a krev, né?
Ehm, ne :D Několikrát zopakovali, že v krku nic není, a že mi nemůžou dát antibiotika na angínu, protože krk je čistý, a poslali mě domů. O dva dny později mě známá vezla do nemocnice do Prahy ( až z Brna) kde mě konečně ošetřili a dali mi antibiotika na ledviny.
2. OPÁČKO
U mých prokletých zánětů močáku a ledvin ještě zůstaneme. To se stalo letos v létě. Jela jsem na víc jak týden do Prahy, bohužel se opět ozval můj opakující se problém. Nejdřív asi jen zánět močáku, u mně je ale ten problém, že jak se to HNED nezaléčí, jde mi to na ledviny...Můj obvodní lékař mi sice na dálku předepsal jednorázové antibiotikum, které ale nezabralo, takže mi nezbylo, než problém řešit v Praze, kde ale nemám svého lékaře. Tak se jelo na Bulovku.
Tam mě na nefrologii sice vzali, jenže...Měla jsem s sebou léky z lékárny, manosu atd, kterou jsem se předtím snažila zánět rozehnat, a brala dvojnásobné dávky, a k tomu pila asi 6 litrů denně, abych se zánětu zbavila sama, což ale nepomohlo...
Na Bulovce byli protivní jak... řeknu to slušně, jak zadnice, a strašně mi vynadali, co tam furt všichni lezeme, že oni řeší jen VÁŽNÉ věci, jako nádory. Což ano, to chápu, nádor samozřejmě je velmi vážná věc, ale zánět ledvin je také docela velký a akutní problém, který se musí řešit... Nicméně mě po dlouhém proslovu, jak je strašně otravuju, a jak toho mají plné zuby, po dlouhém čekání vzali. Nenarazila jsem tam na jediného Čecha, sestry Ukrajiny a Slovenky, lékař odněkud z Uzbekistánu. Nejsem xenofob, nevadí mi to, ale pan doktor mi pořádně nerozuměl, sestřička překládala, a já jemu taky moc nerozuměla, nicméně jsem mu vysvětlila problém, ale samozřejmě dodala, že vzorek bude rozředěný, protože do sebe leju tunu Manosy a hodně piju. ( třeba moje doktorka tohle ví, a dá mi antibiotika hned, i když se na papírku nic neobjeví. Protože pokud donesete rozředěný vzorek zaléčený léky z lékárny, na papírku se zánět neukáže, ukáže se až po dvoudenním testu z laboratoře, nicméně moje doktorka mě zná, a antibiotika mi dá hned, a jak je případě upraví, když se náhodou ukáže, že mi dala léky na jinou bakretii, ale to se stalo jen jednou)
I já bez medicíny vím, že když se ten vzorek rozředí, je těžší z toho něco poznat. Tam to ale buď nevěděli nebo dali více na tabulky, než na potřeby pacienta. Řekli mi, že tam ten zánět nevidí. Když jsem se tedy ptala, z čeho jsou ty strašný bolesti, horečka a křeče, na to mi sestra odsekla, že mi nebudou dávat antibiotika JEN proto, že je tak strašně chci. Jako kdyby snad někdo chtěl brát antibiotika, která nadělají vždycky i dost škody, pokud je opravdu nepotřebuje...A když jsem se zeptala, co mám dělat s těmi strašnými bolestmi, řekla mi, ať si vezmu ibalgin. Naštvaně jsem řekla, že jsem si jich už vzala pět, protože bolest je nesnesitelná, a že už mi je z nich na zvracení.
,, No tak si vemte další!" Řekli. Nicméně nakonec mi udělali i labolatorní testy, po dalším proslovu, jak je obtěžuji, a řekli, že POKUD se tam něco najde, tak zavolají, pokud ne, neozvou se. Tak jsem šla domů brát další ibalginy, protože mi nic jiného nezbylo...Následně volali. Bohužel jsem ten telefon nestihla vzít, tak jsem volala zpátky. První den asi 12x, vždycky po chvilce, další den jsem se pokoušela dovolat asi 10x, další den ještě asi 5x, ale už se neozvali ani jsem se nedovolala...
3. ,,VÁŽÍŠ MOC"
O třetím případu už jsem kdysi psala v článku o tom, jak jsem si prošla PPP, nicméně tahle situace byla tak absurdní, že stojí za to to zmínit znova.
Po roce anorexie jsem poprvé uznala, že mám problém, a že to sama nezvládnu, a musím se léčit. A tak jsem šla na krizové centrum, protože kam jinam takhle narychlo. Se zprávou od dětské doktorky, že doporučuje hospitalizaci.
Zkusila jsem nějak popsat problém, to, že jím 300 kalorií ( vězni v koncentračním táboře dostávali cca 300-400 kcal), v praxi to znamenalo třeba jabko a bílý jogurt za den, a že denně chodím 10km po kopcích, cvičím, a že jsem celkem zhubla už asi 14 kilo. V tý době už jsem byla dávno bez měsíčků, skoro bez vlasů a úplně v háji. Jenže pak nastal ten problém. Váha 49 kilo. Sice na 172 centimetrů, ale stále ne dost málo na léčbu.
Doktor se mi skoro vysmál s tím, že co tam teda dělám, že jeho )ale mladší a o patnáct centimetrů menší) než já neteř váží také tak, a že když vážím ,,tolik", tak nemůžu mít anorexii, a ať se vrátím, až budu mít 44 kilo ( to doslova řekl) No, a to jsem o pár měsíců později udělala, no...Skvělá motivace k léčbě.
A co vy? Máte taky nějakou takovou ,,veselou" zkušenost? Klidně mi jí napište
Komentáře
Butterfly340
(Imagination☆)
Já jednou ležela v nemocnici, poslala mě tam neuroložka, aby se udělaly nějaký vyšetření. V rámci toho jsem byla na orl, kde mi doktor napsal kapačky. Problém byl, že jsem jako děcko ležela na dětským, takže kapačku mi musel zavést doktor z jejich oddělení, což se ukázalo jako velký a naprosto neřešitelný problém
Doktor mi tu kapačku nebyl schopen zavést. Sestra mu musela říkat, co má dělat, on ani netušil, že mi musí zaškrtit ruku. Úplně mi rozjebal obě ruce a kapačku nezavedl. Pak se na mě vystřídaly další dvě doktorky, ani jedna z nich nebyla schopná zavést kapačku. Nakonec se rozhodlo, že tedy místo kapaček budu dostávat injekce.
Vědět to sice můžeš, ale drž hubu, je to tak lepší 
Sama si na tohle dávám pozor. Prostě popíšu, co mi je, ale už neříkám, že si myslím, že to bude to a to. A že bych chtěla takový a takový prášky. Oni většinou tu diagnózu určí sami a dobře a jsou spokojenější, když jim do toho člověk nekecá
Nutno podotknout, že mám žíly dobře viditelný a s odběry nikdy problém nebyl, to mi sestry vždycky chválí, že mám ukázkový žíly
Jinak, pokud přijdeš za doktorem s tím, že přesně víš, co ti je a co za léky chceš, tak budou arogantní
A ještě něco, pokud máš podezření na zánět močových cest apod., tak na to existuje test. Stojí to asi dvě stovky a prodávají to v lékárně. Když si uděláš test a přijdeš za doktorem s ofocenými výsledky, tak to bude lepší, než přijít bez toho.