Denčin blog.

Nádraží

Přicházíme. Nechci tam jít. Vím, že to znamená konec tohoto úžasného dne a takový se už dlouho nenaskytne.
Obejmutí, polibek, poslední pohled do zelených očí. Nastupuje do vlaku. Teď už jen zamávat a odejít. Nemůžu se dívat na odjíždějící vlak, nejde to. Nemohu! Slzy se mi kutálí po tváři, končí na mém oblečení. Nesnažím se je zadržet. Nedá se to. Vstupuji do nádražní haly, lidé se dívají. Dívají se na plakající dívku s kudrnatými hnědými vlasy svázané gumičkou. oblečená jako na pohřeb, samozřejmě. Vždy v černé, její pravidlo. Pomaličku se jí roztéká řasenka. Pálí ji oči. Otírá si je. Okolí jejích očí je černé, jako to pandy. nastupuje do autobusu, nasadí sluchátka a zapne hudbu...