Delaja blog

«Nejnovější články | Delaja blog

Vytvořit blog | Nápověda

(Ne)Horor

Zdar!

Pro dnešek jsem se rozhodla napsat horor na dobrou noc :)

Ale proč? To je jednoduché! Jedna super, ultra, boží blogerka- Peris - napsala na svůj blog několik hororů a tak jsem si řekla, že to zkusím taky. Ok, jdeme na ten (Ne)Horor!

Záhadné "něco"

Taky se vám občas zdá, že vás něco sleduje? Že vás to pronásleduje a čeká to na vaši osudnou chvilku, aby vás to mohlo praštit po hlavě? Jde to za vámi, ale vy když se otočíte nic nevidíte. Nikdy nevíte kde to "něco" je. Za rohem, za autem, ve vaně, pod postelí, na záchodě... všude. Nikdo neví, jak to vypadá, ale jedno je jisté- rozhodně to není kamarádské stvoření, ale je to "něco" co čeká na vás... na vaši smrt. Někteří lidé si na to "něco" už zvykli. Nevnímají to, že je někdo pozoruje. Ale pak tu je druhá skupina lidí- ti, kteří to "něco" vnímají a brání se proti tomu. Dali si pravidla, aby je to nemohlo zabít. Protože ono to "něco" neútočí zepředu, ale zezadu. Lidé, kteří si na "něco" nezvykli, nikdy nestojí zády do prostoru, vždy jenom zády ke zdi. Jsou hodně obezřetní- nikdy nevíte kdy vás to zabije. A proto ti co "něco vnímají přežívají a ti, kteří si na něj zvykli zemřou. Já jsem bohužel patřila do té první skupiny lidí. A taky jsem na to doplatila smrtí.

Byl den, jako každý jiný a já jsem se vracela ze školy. Cesta domů vede přes dost děsivý les. Vždycky jsem se v něm bála. A ještě k tomu zničehonic začalo pršet a hřmít. Povzdychla jsem si a vydala jsem se lesem. Měla jsem pocit, že za sebou slyším kroky, otočila jsem ale nic jsem neviděla. Celá vystrašená a promoklá jsem se rozeběhla domů. Celou cestu za mnou byly slyšet kroky, ale já jsem se už strachy neohlížela. Doběhla jsem domů, ale doma jsem byla sama, protože se rodiče vrací z práce až později. Pořád jsem měla nepříjemný pocit a tak jsem si uvařila čaj na odreagování. Konvice cvakla. Vzala jsem ji a nalila jsem jí do hrníčku s čajovým pytlíkem. potom jsem opatrně zvedla horký hrneček a šla jsem do obýváku. Kdybych věděla, že je tohle moje poslední minuta života, tak bych napsala nějaký dopis na rozloučenou, ale bohužel jsem nic netušila. Zrovna jsem procházela dveřmi do obýváku. Najednou jsem ucítila ukrutnou bolest v mých zádech- jakoby mi tam někdo vrazil nůž. Upustila jsem hrnek s čajem, který se ve vteřině roztříštil o podlahu. Padla jsem do kaluže horkého čaje smíchaného se střepy. Bezmocně jsem ležela na břiše na zemi. Najednou jsem ucítila jak se mi bolest rozlila ještě do nohou a rukou. Z posledních sil jsem zvedla hlavu a otočila jsem se. To co jsem viděla bylo hrozné. V nohách, rukách a v zádech jsem měla zabodlé nože a kolem mě byla velká kaluž krve. Ještě děsivější však bylo to, že jsem nikde nikoho neviděla. Nebyl tu vidět ani náznak toho, že by tu byl ještě někdo jiní kromě mě. Hlavu jsem opět položila mezi střepy do té nechutné tekutiny- do čaje smíchaného s mojí krví. Rozbrečela jsem se. Už nikdy neuvidím mojí rodinu, moje kamarády nikoho. Najednou se mi začala motat hlava a kolem mě bylo slyšet jako kdyby někdo šeptal: „Je to tvůj konec... Nic nebude jako dřív... Umřeš...". A s myšlenkou na můj prožitý život jsem bolestivě umřela.....