HryProDivky.cz
Nechtěla jsem nikomu ublížit
,,Nechtěla jsem nikomu ublížit," opakovala jsem. Stačil mi ten pocit, pocit že mám vrukou životy lidí. Vážně jsem nic neplánovala, nikdy bych opravdu nevystřelila. Jednou jedinkrát jsem chtěla být ta která rozhoduje.
A teď jsem troska. Sedím na té tvrdé židli s rukama založenýma a vidím jak se na mě dívají, jejich pohled mě drtí. Nevím jest-li se mi to jen zdá, ale slyším pláč. Zní to jako mamka. Mám sto chutí se zvednout a běžet za ní. ,,Já nechtěla nikomu ublížit, mami," říkám skoro bezehlásky. Cítím jak mi po tvářích kanou slzy. Mohla bych je otřít, ale na to nemám sílu. Stále se ještě klepu. Jen pozoruju jak dopadají a tříští se o stůl. A odráží se od nich světlo zářivky.
Náhle se pomaličku a táhle odevřou dveře. A někdo vejde do mísnosti. Chvíli ještě sleduju mokrý stůl, ale nakonec vzhlédnu. Na druhé straně mísnosti stojí mladá doktorka, kdyby na sobě neměla plášť nejspíš bych jí klidně tykala. Narozdíl od ostatních se na mě nedívala jako na blázna, vnímala mě jako živou bytost.
Začala se polohlasně bavit se sestrou. Nevím co říkala ani jsem to vědět nechtěla. Už jsem slyšela tolik doktorů, mluvících o té a té poruše. I přesto jsem pár slov zachytila a usoudila jsem že mluví o nějaké pacintce co se pozvracela.
Chvilku na to se sestra i ostatní seberou a odejdou. Zůstanu tu jen já a ta mladá doktorka. Posadí se do křesla naproti. A dlouze se na mě zadívá.
Ucukla jsem a vrátila se k zaplavenému stolu. Opět mi oči zalívají slzy. Kéž bych mohla být doma ve své posteli, zatoužím a pevně zavřu oči. V mé hlavě se znovu promítá vzpomínka jak mě mamka ukládá do postele a zpívá, ale náhle ji přeruší výstřel. Rychlostí blesku odevřu oči, ale stále vidím tu stejnou mokrou skvrnu. K tomu všemu se přidá kapka potu na mém čele, zanedlouho splyne se slzamy a skoulí se na stůl. Konečně se odhodlám se podívat na osobu přede mnou.
Zrovna si něco píše do bloku, když v tom zahlédne můj pohled. Je prázdný, jako kdybych už neměla chuť do života. A přesně tak se cítim. Asi chápu proč lidi páchají sebevraždu, neřeší že nebudou existovat. Prostě se to zdá být jedinou možnou cestou, je to jediné východisko...
Nastaly dlouhé sekundy ticha, zdálo se že se i vteřinové ručičce se chce umřít.
Nic se nedělo, žádné otázky, proslovy...nic prostě si jen něco psala. Na jednu stranu jsem ráda, ale to čekání je ubíjející. Jako byste věděli že za okamžik jdete na porážku. ,,Vážně jsem nechtěla nikomu ublížit," vykoktam. Netušim proč jsem to řekla. Nejspíš se snažím obhajit, ale cítím že to nemá cenu. Co jsem udělala už nejde vzít zpět. Navždy budu holka co...
Děkuju za to že jste to dočetli až dokonce. Jest-li se vám povídka líbila zanechte like a všechny vaše připomínky a názory mi bez váhání napište do komentářů.
