Milenec z temnoty-1

«Nejnovější články | Anime povídky atd.

Vytvořit blog | Nápověda

1.Kapitola: Ke smrti jenom krok..k rodičům hned několik stovek kilometrů

(+)"Vážení cestující.Vlak dorazí do Tokia asi za 10minut.Nachystejte se tedy k výstupu.Děkujeme." ozval se rozhlas vlaku,když jsem pozorovala skrz okno vlaku míhající krajinu.Na okno začaly dopadat kapky deště.Mě to ale neodradilo a stále jsem sledovala okolní svět.Listí na stromech bylo už nažloutlé a většina větví byla holá.Hold byl podzim.Tento podzim byl však pro mě velice důležitý.Byl to podzim,kdy se postavím konečně na svoje nohy a začnu žít jako dospělá...

(-)Ale co jsem za nezdvořáka,že se ani nepředstavím!Jmenuji se Ritsu Kawasaki.V srpnu mi bylo 17.Žila jsem v jedné malé vesnici u jezera Akan na Hokaido s mojí rodinou.Táta s mámou vždycky byly nějak starostliví a nikdy mě nechtěli pustit někam samotnou.Až doteď,kdy mi přišlo stipendium na noční studium na Tokijské akademii.Je to hodně daleko a navíc tam nejsou koleje,takže si tam musím najít nejspíš byt a vydělávat si na živobytí,ale to mi nevadí.Já to vidím jako příležitost konečně začít žít.Rodiče sice byly chvíli proti,ale když jsem si s nimi dlouze promluvila,souhlasili...Takže teď momentálně sedím ve vlaku,který mě doveze do Tokia...

(*)"Vystupovat!" ozve se hlas průvodčího a vlak se spolu s krajinou venku zastaví.Opatrně se zvednu a do ruky chytnu svůj kufr.Už nastal můj čas.Konečně začnu žít...

Nádraží v Tokiu bylo mnohem větší,než jsem si představovala.Trvalo věčnost,než člověk se z něj vymotal.Když jsem se dovlekla s kufrem ven,tak mi teprve trklo.(/)"Do háje!Kde mám mapu?!" Začala jsem si hned prohledávat kapsy.Nebyla tam!Že jsem ji nechala ve vlaku!Ach jo,to vážně saje.Aspoň že mám u sebe pe..

(")Moje dlaň vklouzne do kapsy,kde se měla nacházet peněženka.Ona tam ale taky nebyla.Klesla jsem na zem.Jak to?Jak se tohle mohlo stát zrovna mě?Bylo mi k pláči.Bez peněz jsem v pěkné kaši a abych zavolala o pomoc domů,nemám odvahu."Slečno,co se stalo?Mohu pomoci?" osloví mě náhle žena,která seděla opodál na lavičce.Rukou mi naznačí,ať si přisednu.Všechno jí vysvětlím.

"Aha,takže vy cestujete sama za školou a teď jste se ztratila a ješte vás okradli.To máte ale smůlu."řekne,když jí vše vypovím."A kam že máš namířeno má drahá?"zeptá se a já řeknu:"Na Tokijskou akademii,ale nevím kde."Ona se usměje a řekne."To je ale blízko.Jen musíš jít po téhle ulici rovně a dole na konci nastoupit na autobus,který tě tam doveze."To mě povzbudí."Děkuji."usměju se a chi odejít,ale žena mi ještě strčí něco ruky."Počkej!Vem si ještě tohle."Já se podívám a vidím hned několik bankovek v mý ruce."T-to ale nemusíte!"namítám ale ona jen vrtí hlavou:"My ženy si musíme pomáhat navzájem.A hodně štěstí." Pak jí za mávám a vyrazím..

(!)To by mě zajímalo, jak mě mohl někdo tak rychle okrást.Pomalu jsem už viděla zastávku autobusu,zbývalo jen přejít cestu.To nebyl žádný problém.Rodiče mě snad víc jak milionkrát napomínaly,ať se vždy rozhlídnu.Podívala jsem se doprava a poté doleva.Nic.Vyšla jsem přes cestu.To ale s tím zlodějem to bylo divný.Náhle se ale podívám.Na cestě za mnou byl můj sešit,který mi muset asi vypadnut z kufru.Otočím se tedy a sehnu se k němu.Jak mohl jenom vypadnut?

(0)Náhle uslyším zvuk troubení a brzd."Co?!"zděsím se a rychle se otočím,kde spatřím blížící se auto.Já,strnulá strachem,jsem se nemohla pohnout.Jediné,co stihnu ještě udělat,je zavřít oči.Pak ucítím ohromnou bolest.Těžko se mi dýchá a slyším hlasy vyděšených lidí.Až po chvíli jsem se rozhodla otevřít oči.Ležela jsem na zemi a vše bylo rozmazalé a potemnělé ale i tak jsem dokázala vidět krev,která mi tekla ze břicha.A jak to bolelo!Chtěla jsem volat o pomoc,ale můj hlas byl oslabený.Přede mnou se ale pak objevil obrys nějaké osoby.

"Pro-prosím,pomozte mi.Prosím!"šeptám a natahuji mu ruku a osoba řekla."Pomoct?No dobrá.."řekl a já náhle ucítila únavu.Moje oči se zavřeli a vše zmizelo v temnotě...

(1)Pak jsem měla jsem poté divný sen.Byl v ní muž který držel kus papíru."Podepiš ho."říkal mi jeho sladkým hlasem a já opatrně rudou barvou napsala svoje jméno.Muž se poté usmál."Dobře,smlouva je vykonána." Poté se otočil a zmizel ve tmě...

(2)Moje oči narazily poté na ostré světlo.Proč je tu tolik světla.Je snad toto nebe?Pomalu otevřu oči a přede mnou se objeví nemocniční pokoj.Takže jsem v nemocnici nakonec.Do nosu se mi opře puch dezinfekce.Co se stalo? V hlavě to chvíli nemám v pořádku..

(3)"Hej,jsi konečne vzhůru?V tom kómatu si byla teda dlouho!"ozval se náhle někdo a já spatřila,že vedle postele je nějaký mladík s blonďatými vlasy,kterého jsem nikdy předtím neviděla."Kdo jsi?"zeptám se a on se usměje."Já jsem Ren Fujimoto.Tvůj pán." To mě zmate."Můj-co?"To musí být nějaký omyl.A co se vlastně stalo?" zeptám se a on se ušklebí."To si myslíš,že jsem zapoměl na naši smlouvu?" Pořád to nechápu."Jaká smlouva?Jaký pán?Vysvětlí mi někdo,co se stalo?" řeknu a zarazím se.Těsně předtím,než jsem omdlela jsem přece volala o pomoc.A k tomu ten sen...To se jako stalo doopravdy?

Ren se ušklebí a dá si ruce v bok."Už si vzpomínáš?"Nedokážu této situaci porozumět.Vše se to stalo tak rychle.."Co to bylo vlastně za smlouvu?"zeptám se a Ren poté vyndal z kapsy něco povědomého s mým podpisem."Smlouva je vázaná,že za to,že jsem ti zachránil život,mi od teď budeš patřit a budeš dělat cokoliv,oč tě požádám." To mě vyděsí."To jsme si ale nedomluvili!Navíc jsem byla k tomu napůl mimo.Nemohu za to,že jsem nevěděla,co dělám."namítám ale on zavrtí hlavou."Tak si neměla stát na té cestě."To mi rozproudí krev.

"Dobře,ale pokud mě teď omluvíš,chci si promluvit s lékařem,ať mě může propustit."řeknu a v tom momentě do pokoje vejde doktor se slovy:"O to se nemusíte bát slečno Kawasaki.Již dnes můžete s vaším přítelem jít k vám domů."Já nevěřícně zírám.To jako myslí,že budu muset s ním bydlet?VÁŽNĚ?!Ale co.Musím to udělat.

Rodiče se řídili motem:Plň vždy to,co slíbíš.Jenomže teď moji rodiče byli pryč...a já stála při něčem,co vypadalo jako noční můra...

Snad se líbil 1.díl a těšte se na další.

Doprovodná hudba:

(+)