Povídka - Vnímám - A fading no one

«Nejnovější články | A fading no one

Vytvořit blog | Nápověda

Povídka - Vnímám

Zdar lidi.Mám tu povídku,kterou jsou vymyslela před chvílí a už zase mi vynechává "s".Takže se omlouvám.Tahle povídka bude (možná) ze středověku,ale uvidíte sami.

... ,,Utečte,zachraňte se,utíkejte,rychle pryč!" valí se ze mě ze všech stran.Všichni mi podkopávají nohy,všichni běží proti mě a hulákají na mě,proč neutíkám taky pryč.Copak musím? Copak jsem holka? Ne,sluší se,abych pomohl mužům s uhašením požáru.A dětem a ženám co uvízly v domech,nebo venku,nebo třeba někde v nějakém bordelu.Lidé se mi stále tlačí okolo ramen,chtějí abych šel s nimi,ale já se jenom smutně podívám,odstrčím je a jdu dál.Musím vypadat jako šílenec,když už i muži utekli,ale něco mě nechce pustit pryč.Něco mě nutí pomáhat i za cenu vlastního života.Jdu okolo domu.Našeho domu.Vlastně už bývalého našeho domu.Místo dřevěných stěn,natřených na bílo se zdobnými kytičkami,je jen ohořelá zřícenina.Pár prken kouká ze země a dohořívá,pár jich lehlo a stalo se popelem,pár se jich řítí ze střechy.Většina ale hoří v ohni,který je na pohled tak krásný a na dotek tak krutý.Při vzpomínkách,co všechno jsem v té ruině zažil,se mi nahrnou slzy do očí,i přesto,že jsem kluk.Při tom všem,při té ruině,ve které jsem se svou rodinou trávil tolik času a všichni..všichni jsou teď mrtvý a kvůli komu? Kvůli mě! Nedokázal jsem je ubránit,nedokázal jsem to včas zastavit.Pomalu se vplížím do té zříceniny,které už jen dohořívá,zatím co ostatní domy hoří doopravdy hodně.Dotknu se prkna,které se vzápětí změní v prach.Dotknu se mé bývalé židle,která je ohořelá a vzápětí spadne na zem a hoří.Mění se v popel.Procházím zbytky té zříceniny a co najdu? Ohořelé dřevo,oheň,popel a..a kosti.Teda,spíš mrtvoly.Mojí rodiny,kterou zabily plameny.Sesypu se na zem a všimnu si ještě něčeho.Přes slzy,které mi zakrývají oči,zahlédnu ještě jedno tělo.Je ohořelé a nejde poznat kdo,nebo co to bylo.Přesto jde vidět,že to byla žena.Spíš dívka,typuji okolo 17 let.Nic víc poznat není.Otočím se a vidím tělo mé matky.Tolik jsme se jí podobali.Všichni černé vlasy,všichni modro-zelené pronikavé oči,všichni hubená a celkem vysoká postava.Moji bratři,stejní jako já.Krom toho,že byli mladší,samozřejmě.Proč já jediný musel přežít?Proč,jsem je nechal na holičkách když mě potřebovali nejvíc?Vyjdu s brekem z mého bývalého domu.Brek mě nechce odpustit.Bůh se na mě hněvá.Trestá mě.Co jsem kdy tak strašného provedl,že se to musí dít zrovna mě?Otočím se a vzpomínky nechám vzpomínkami.Utíkám ulicí,ale proti proudy lidí,co se snaží před všudypřítomným ohněm zachránit.Nepodaří se jim to.Dostihne je.Když si něco usmyslí,dokáže to.Zpomalím a nechám ho,aby mě žhnul do tváře.Je i horko a stále se přibližuji k tomu místu,kde to začalo.Je to ve středu našeho skromného náměstí.Lidé už odešly,světla se zvyšují a místo,které bylo pro nás,vesničany rájem,lehlo popelem.Není tu už nic.Už nic tu neroste,už nic tu neteče.Dám si ruku před obličej a pomalu se ploužím k smrti.Určitě mě očekává.Bude to ale chvíli trvat,nevím totiž,kde jí mám hledat.Nakonec na most přes řeku dorazím.Proč nelehl,ptáte se?Je z kamene a já hledím do vody.Okolo mě proběhne žena s dítětem v náruči.V jejích očích je vidět,že ví,co je čeká,ale nechce se poddat.Jen smutně hledím do vody a čas od času kouknu okolo.Oheň je ke mě stále blíž a blíž a už není cesty pryč.Najednou pocítím zvláštní závan větru na zádech.Chci se otočím,ale moje vlastní se mi příčí.Oheň je už blízko,blizoučko a smrt si pro mě jde.Chladný dotek se mi ustálil na rameni.Vycítím povzbuzení.Myslím že vím kdo to je.Už přišla.Má černé havraní vlasy,které jí jemně odfoukává vítr.Pleť je velmi bledá,řekl bych,že skoro bílá.Jako napadaný sníh.V jejích tmavě modrých očích se ztrácí lidský svět.Je to jako kdybyste viděli oceán,ale nemůžete dohlédnout dna.Tam začíná něco,čemu zatím nemůžu rozumět.Její nos je jako kapka a ústa má rudě bledé.Je to vůbec možné? Ano,ale jen u ní.Její rty mi připomínají krev.Je oblečena v černém hábitu,který je trochu potrhaný,ale stále honosnější,než si může většina lidí dovolit.Má černé šaty a kápi přes ramena.Chodí bosa,ale vypadá to,že zem ji nestudí.Tak už tedy přišla a cítím horko z ohně.V ruce drží černou růži,ale není zvadlá ani uschlá.Je živá.Přes ramena má hozenou kosu.Cítím z ní chlad,nenávist a zlobu.A přesto z jejího úsměvu vyčítám,že není taková,jak se zdá.Vypadá mile a přátelsky,nechce být ta zlá.Podává mi ruku a já se jí chci chytnout.Najednou se vedle mě objevilo prudké světlo.A tu se vzala další dívka.Opět už tuším,kdo by to mohl býti.Má světlé vlasy,jako zralé obilí.Oči zelené,jako letní svěží tráva,ve které děti tak rádi běhají,když je léto a nepomáhají rodičům s prací na poli,v zahradách,nebo kdekoliv jinde.Rty má jemně růžové a nádherně se usmívá.Nos opět jako kapka a oblečena je v bílých šatech se zlatým šátkem okolo pasu,táhnoucí se až k ramenům.Ani ona boty nemá a zimu nezná.Ve vlasech má zapletený věneček z čerstvého kvítí,které jen na jaře a v létě kvete.Obě se po chvíli na sebe podívají,obě se na sebe na vteřinku zamračí.

,,Morano,Morano,co ty zde děláš? Ještě spát máš."

,,Volají mě z tohoto světa,abych některé trápení ukončila.Teď se však budu ptát já,co ty zde děláš?"

,,Přišla jsem pomoci,ale nedá se.Toto město popelem lehne"

,,Vesno,sestro má,takovou já tě neznám"

,,Ani já sebe ne,ale oheň tady vládne teď.Až se nabaží,zmizí.Ale ptá se budu já.Vidíme se jen dvakrát ročně.Proč se tě lid bojí,když jejich trápení končíš a proč mě mají rádi?"

,,Protože ty si krásné klamstvo a já krutá pravda.A teď mě omluv sestro má,tenhle človíček mne volá"

,,Nepřežil by to tak,ani tak.Za třicet let by ve válce padl.Bude lepší,když ho trápení ušetříš"

Morana i Vesna se na sebe tentokráte usmáli a Morana mi povídá:

,,Pojď do naší země.Tady budeš mít jen trápení"

,,Morana má pravdu" ozvala se Vesna

Morana poté napřáhla svou bledou paži a já ji podal tu mou.Chytl jsem se jí právě ve chvíli,kdy mě oheň začal do nohou a obličeje pálit.Jestli mluvila pravdu,měl bych se objevit v jiném světě.Snad se tedy stane.Zavřel jsem oči,ale cítil,že to není konec.

Oči jsem znovu otevřel,teď však ve světě,jaké slíbila Morana i Vesna.Obě byli se mnou a potom šla Morana spát a Vesna se toulat přírodou.Povšiml jsem si pár lidí.Mojí rodiny......