A fading no one

Povídka - Poslední pohled

Ahoj lidi.Vítám Vás u dalšího článku,kde bude povídka.Zase se smutným koncem.No jo,s tím nic neuděláte.Musím říct,že psaní takhle po večerech je doopravdy moc fajn.Tedy,pokud nevstáváte do školy/práce/školky atd..No nic,asi jdeme na to (Potom co jsme napsala kilometrový záměr na něco,co Vás zatím nemusí zajímat,se cítím docela vymačkaná a Jaws tomu ještě napomáhá(kdo neví co to je,at' to neřeší).

*

*

To není možné.Skutečně to udělal.On,do kterého bych to nejmíň řekla.Pokusím se odsud dostat,ale provazy mne nepustí.Možná je to můj poslední den,nebo noc... Jsem tu tak dlouho,že už ani nevím co je.V téhle kopce nejsou okna.Slyším jeho smích.Ještě odpoledne byl pro mě přátelský a milý,ted' je spíše zlověstný a d'ábelský.Co se mnou vlastně chce udělat? Vytáhne z kapsy mobil a něco do na něm dělá.

,,Adame? Mám ji,co s ní? Dáme ji k ostatním nebo..?" Kdo je to Adam,co se mnou chtějí udělat,kdo jsou ti "ostatní"?Jeho odpověd' ale neslyším,John nemá ve zvyku komunikovat tak,aby to všichni slyšeli.

,,Dobře,potom ti ji odvezu" Slyším jeho poslední slova.Následně se ke mě prudce otočí a vlepí mi facku. Nejspíš jsem pro něj jen bezvýznamná hračka,kterou za chvíli dají do sběrny.Vytáhne nůž.Nejspíš mě chce zabít.

,,Kočičko" usměje se ,,Máš poslední šanci,zachránit si krk" 

,,Co po mě chceš,Johne?!"

,,Neboj se,jenom se přidáš k nám a zabiješ pár lidí" Mám zabíjet? To chtějí? ,,Začneme třeba tvou image" Potom po mě něco hodí.Usínám,je to můj konec a poslední co slyším je jeho smích.

Ne,tohle není konec.Znovu se probouzím,ale cítím,že je něco špatně,že je něco hodně špatně.

,,Vítej v novém světě" Usměje se John a podá mi střep zrcadla,které tu nejspíš před tímhle vším bývalo.Podívám se na sebe a nechce se mi uvěřit,že jsem to já. Ústa mám mírně rozřízlé a na stranách jsou vidět stehy,od sešívání.Vlasy už nemám čokoládově hnědé,ale černé.Oblečená jsem v černém triku,černých kalhotách a černých botách. Mám také pásek a na něm,je přišité pouzdro,v nimž se skrývá nůž.Velmi ostrý nůž.Kdo tedy ted' vlastně jsem? Jsem jen obyčejná středoškolačka,nebo vrah,který nezná své meze?Co ted' mám dělat.

,, Nyní ji náš vrah,budeš zabíjet na koho ukážeme a pokud ne,zabijeme mi tebe a tvou rodinu" To je tupec.On neví že nemám rodinu.A na mě už nezáleží.Nechci být vrah,ale nemůžu nic dělat.Naloží mě do auta a já si všimnu dalších děvčat,podobných jako mé nové já.Některé pláčou,některé mají chladný výraz a některé mají výraz typu : "Proč zrovna já?!".Žádná nevíme,co se s námi bude dít.Nevíme koho budeme zabíjet jako prvního.Mezi děvčaty koluje,že by to měl být velvyslanec.

O pár minut později k nám vkročí tři,nám naprosto cizí muži,kteří nás násilím vyrvou ven,kde na nás čeká něco jako autobus. Nasadí nás dovnitř a následují instrukce,co máme a co nemáme dělat.Potom nás odvezou na předem určené místo.Naše domněnky se potvrdili.Skutečně budeme muset zavraždit velvyslance. Ač se nám nechce,musíme.Velvyslanec už jde.Já to nedokážu.Cítím strach a bezmoc jako nikdy jindy.Chci brečet,chci za rodinou,padnout mamince do náruče a pořádně se vyplakat.Chci slyšet tátu,jak vypráví pohádky,u kterých jsem se tak často smála.Chci aby mě provokoval bratr,který mě často štval,ale ve skutečnosti jsem ho měla tolik ráda.Chci slyšet naše hádky,chci prožít naše radosti,chci je vidět. 

,,Běž!" uslyším a dostanu takovou herdu do zad,že mi málem vyrazí dech.To má jako být "lehký poplácání na zádech"?!Nemám na výběr.Vezmu nůž a plížím se k velvyslanci.Otočí se do úhlu,přesně takového,jako potřebuji pro vraždu.Běžím a směle vrazím velvyslanci nůž do srdce.Následně ho vytáhnu a běžím zpět.Po tváří mi stékají slzy a ruce mám zašpiněné od krve.Na místě je sice okamžitě záchranka i policie,oživit velvyslance už se ale nepodaří.Policie nezjistila kdo to udělal.Dnešní policie stojí za nic. A já si své krvavé a temné tajemství nechávám pro sebe.

*

Uplynulo už pár měsíců.Během toho se opakovali vraždy,krvavé stopy,slzy,černá mysl a já,která žiji v zatracení.Tolikrát jsem už zabila.Tolikrát,že už mi to ani nepřijde cizí.Ostatní jsou na tom podobně.Ale něco mě v mé temné mysli stále užírá.Jakoby to chtělo,abych zemřela i já.Jakoby to chtělo,abych platila za své temné činy.Během posledního měsíce mě tento pocit přepadá dost často a já si stále víc a víc bojím přiznat pravdu.Můj život je už tak dost zmařený.Jsem tu nedobrovolně uvězněna.Chci z tohohle pryč.Chci na to zapomenout.I kdyby to znamenalo mou smrt.S tak černým svědomím se nedá žít.Jedině že byste byli John nebo Adam.Ty to dělají profesionálně.A nějak jim to nevadí.Ale já nejsem jako oni.Já jsem jiná.Prosím,už dost.Už chci pryč! Už to déle nevydržím.Pomozte mi někdo z téhle temnoty.Z temnoty,ze které není úniku.Ale proč by někdo pomáhal vrahovi?Proč by se tím zdržoval,když může krást a ani o tom nevědět?Už tohle nemůžu dál snášet.Prosím,dejte mi volnost,kterou jsem mívala dříve.

*

Pomalu se vplížím k Johnovi.Chci ho zabít,chci učinit konec tomuhle trápení.Dorazím až k jeho lůžku.Vypadá to,že spí.Párkrát se nadechnu,potom napřáhnu nůž a zavřu oči.Ruka mi ostře klesla dolů,ale o něco se zarazila.Otevřu oči a zjistím,že na mě John kouká a drží mi ruku.

,,Ty svi*ě! Ty si mě chtěla zabít! To ti nedaruju!" Vytrhne mi nůž a sváže mě.Potom mě někam nese.Nevím kam a je mi to jedno.Tentokrát je to můj skutečný konec.Popravdě? Nemůžu se dočkat.Konečně bude konec mému trápení.Hodí mě do menší místnosti a čímsi mě polije.Smrdí to jak benzín.Vzápětí mi dojde,že to skutečně benzín je.Hodlá mě tedy podpálit.No,uvítala bych spíše probodnutí v srdci,ale tohle není špatné.Co-co to melu?! Já se těším?No,docela jo.Zavřu oči a jsem připravena vzít svůj osud a odejít.Cítím žár,který se stupňuje.Rozváže mi provazy a já spadnu na zem.Oheň mi pálím obličej a celé tělo. Naposledy vztáhnu ruku k Johnovi,ale vzápětí mi dojde,že už to není ruka,až je to jen kost.Naposledy se nadechnu kouře,jenž mě akorát dusí a potom následuje akorát neskutečná bolest a úleva.Nakonec vidím jen plameny a svoje kosti.Sbohem,krutý světe.

*

*

*

Fajn,tak doufám že se líbilo.Já vím,jak se může líbit něco,kde je smrt a utrpení? To sama nevím.Fajne,já se s Vámi loučím a budu se těšit u dalšího článku.Zatím

Zdar

+2

Příběhy a povídky

Autor: pouchlusněbe   |   Publikováno: 02.03.2016   |   Zobrazeno: 589x