HryProDivky.cz
Kapitola první -ZBLOUDILÁ DUŠE-
Zamračila jsem se, koukala jsem na strop mého pokoje a proklínala Boha za to, že mi nemůže dát na chvíli pokoj. Aspoň na jeden týden, to by mi klidně stačilo. Nezlobila bych se, byla bych ráda, že by byl na týden klid od všeho.
,,Že já se k tobě vůbec modlila," zamumlala jsem naštvaně, pořád vytočená z toho, že si neumí dát pohov. Kdo by nebyl naštvaný, kdyby se připravoval na test dostatečně dobře a dostane z něj béčko a k tomu ještě při vědomí, že kdyby měl ještě jeden bod k dobru, měl by áčko. To by naštvalo úplně každého. Vzala jsem jeden pramínek mých vlnitých blonďatých vlasů a začala si ho prohlížet od části, kde jsem ho viděla až po úplný koneček. Nechala jsem ale pramínek vlasů pramínkem a rychle se vyšvihla do sedu, když jsem si uvědomila jednu věc. Za pár dní budou prázdniny a tím mi začne má další jednoměsíční brigáda. Opět si ale zase lehla, vůbec se mi nelíbilo, že mě přijali na místo brigádníka.
Někdy mi ve školce i ve škole přezdívali katastrofo, chodící smůlo, nedivila jsem se jim, jen jsem je ignorovala, tak jak oni ignorovali mě každý den mého života. Dělali že neexistuju, neřešili mě, tedy jednou za čas ano, ale jen ve chvíli, kdy jsem doopravdy něco po několikáté pokazila, ale mě to bylo jedno, musela jsem to překousnout. Nejhorší na tom všem, ale bylo, že jsem odehnala všechny mé kamarády i kamarádky. Byla jsem na ně milá, vždycky jsem měla Vánoce, když si se mnou někdo dal kamarádskou řeč, ale nikdy to nevydrželo navždy, prostě jsem to pokazila. Buď jsem něco špatně řekla, nebo je odehnala myšlenka toho, že je se mnou čeká jen neštěstí. Někdy ale bolelo, že prakticky má nejlepší kamarádka byla má mamka, moc jsem jí nechtěla říkat o klucích, které jsem měla ráda. Všichni ve škole věděli, že mám smůlu, báli se, že to přenáším na lidi, kvůli toho se se mnou nebavili, někdy mi řekli ahoj, ale více než pár slov se mnou nechtěli prohodit.
Víc frustrovaná jsem být nemohla, když jsem pomyslela na mé předešlé katastrofální brigády. Poprvé jsem zklamala jako hlídačka a to když jsem omylem zlomila nohu hlídanému dítěti při hře na honěnou a to ona chytala mě. Podruhé jako prodavačka zmrzliny, kdy jsem nějakým záhadný způsobem rozbila celý stroj na zmrzlinu, který později vybouchnul. Po třetí jako plavčík a to jsem si právě já zlomila nohu a to když jsem uklouzla na kluzkém boku bazénu.
Možná se to zdá být příliš velké klišé, možná marná snaha si hledat další brigádu, když se vám vždy něco stane, ale není tomu úplně pokaždé tak, někdy se špatné věci dějí více krát, ale pořád tady je šance toho, že se můžou stát úplně jinak, než jsem předpokládala. Někdy mám opravdové štěstí a to jsem měla i při výhře v okresní matematické soutěži, kterou jsem vyhrála.
Toto léto mě čekala brigáda v pizzerii. Už jsem dokonce přemýšlela nad scénáři, které by mohly nastat. Při velkém štěstí bych se mohla horký plech, nebo jen spálila pizzu, v těch horších je celá budova v plamenech. Otřásla jsem se při myšlence, že bych zapálila celou pizzerii a k tomu moji oblíbenou. Kde bych potom kupovala pizzu?
,,Liro!" zakřičela na mě mamka a tím mě vyhnala z naprosto ohavné myšlenky konce tak dobrých pizz, jako pekli právě U Žhavého démona. Byla doma z práce a to jsem se musela divit, bylo okolo šesté hodiny. Vždycky totiž chodila domů nejdřív o půl sedmé. Prohrábla jsem si vlasy, vyšvihla se rychle do sedu a pospíchala za mamkou, která byla nejspíše v obývacím pokoji.
Vyběhla jsem z pokoje a trochu se obávala, jelikož jsem si nebyla jistá jestli jsem neudělala něco špatně. Proběhla jsem menší chodbou a už uviděla mamku sedící na barové židli s kávou v ruce. Takže jsem se mýlila, nebyla v obýváku.
,,No?" zeptala jsem se nejistě a z rychlého kroku jsem raději zpomalila. Byla jsem zdrženlivá, nechtěla jsem jí moc říkat o známce, která mi zařídila zkoušení z dějepisu před několika učiteli, abych se vůbec udržela na škole.
,,Chtěla jsem se tě na něco zeptat," řekla s očekáváním a se zářícíma očima. Její hnědé vlasy měla po ramena, byla oblečena do šedých džínů a měla na sobě kostkované sáčko. Jo, musím ale něco uznat, měla jsem štěstí v tom, jaké jsem měla rodiče. ,,Jak dopadl ten test z dějepisu?" Měla opět až moc velké očekávání, nikdy ve mě nepřestala věřit, ani i když věděla, že vždycky nemám úplné štěstí.
Sklopila jsem zklamaně pohled, nechtěla jsem jí zklamat, aspoň v téhle věci ne. Chtěla jsem dokázat svému životu, že jsem tady pánem já, že když se budu hodně snažit, bude to lepší, ale neměla jsem štěstí.
,,To nevadí," mávla nad tím rukou mamka a pohlédla na mě jejíma hnědýma očima, které v sobě měly něhu a jisté pochopení, které jsem viděla jen v jejích očích. Položila hrnek s kávou na barový pult, přešla ke mně a objala mě. Věděla, jak moc pro mě tak známka znamenala. Znamenala by, že bych nemusela jít na přezkoušení z toho debilního dějepisu. Musela jsem dostat jen áčko, abych nemusela, ale já to pokazila.
,,Promiň, že jsem tě zase zklamala, chtěla jsem to napsat na áčko, tak hodně, ale stejně, život si to zase zařídil po svém." Potřebovala jsem obejmout, byla jsem ráda, že tady byla pro mě. Aspoň někdo se našel. Pohladila mě po vlasech, ale poté se odtáhla a s lišáckým úsměvem na mě pohlédla.
,,Netrapme se tím, to se v životě stává," ledabylí tón jejího hlasu byl až moc přehraný, dívala se na mě s hraným úsměvem. Trápilo ji to. V mém životě se takových náhod stává až nadmíru mého chápání, ale za ty roky jsem si celkem zvykla. ,,Nechceme si objednat pizzu a k tomu se budeme dívat na nějaký film?" Usmála jsem se. Věděla co mě rozhodně rozveselí, i když byla zklamaná, chtěla, aby jsem se tím moc netrápila. ,,Nebo víš co? Pojď, upečeme spolu pizzu, když půjdeš na tu letní brigádu do té pizzerie." Mrkla na mě, otočila se a rychle šla do kuchyně, kde jsem ji následovala. Byla jsem ráda, že mi až takhle chce zvednout už tak zkaženou náladu...
-----------------
,,Dobrou Liro a sladké sny!" říkala mamka při cestě do ložnice.
,,Dorou, tobě taky!" zakřičela jsem na ni taky, už v chodbě, aby mě vůbec uslyšela. Vešla jsem do svého pokoje a zavřela za sebou dveře. Ani jsem nerozsvítila světlo, jen jsem šla poslepu k mé posteli, což byla chyba. Bylo tam až moc velké šero. Nakopla jsem si malíček. Vyjekla jsem bolestí, snažila jsem se ale, aby bylo co nejtišší a poté začala skákat po jedné noze jako blbeček. Ale neuvědomila si jednu věc a to tu, že jsem si při příchodu domů pohodila batoh jen tak na podlahu, protože jsem byla hodně naštvaná.
Zakopla jsem a tím jsem, nejen že měla nakopnutý malíček, který bolel jako čert, ale i bokem spadla na podlahu a to už jsem vyjekla celkem nahlas. Náraz byl tak silný až jsem se trochu klepla hlavou o zem. Zadržovala jsem slzy bolesti, aby nevyšly na povrch, jak mě ta hlava najednou zabolela.
,,Au," sykla jsem bolestí a chytla se za část hlavy, kde jsem se udeřila. Bolest mi projela celým tělem a já zalapala po dechu. Vyhrabala jsem se, co nejrychleji na všechny čtyři a po té hledala hmatem postel, abych do ní už konečně zalehla. Abych mohla znovu doufat v jiný a lepší zítřek. Ale i tak mi v tom tak blbá smůla musela pokaždé zabraňovat. Nahmatala jsem bok postele a s radostí si do ní lehla a vydechla úlevou spojenou s bolestivým zaskučením. Nemyslela jsem ani na to, že bych se převlékla, na to jsem byla příliš unavená a chtít po mně, abych ještě hledala své pyžamo, to by nebyl příliš dobrý nápad. Lehla jsem si na druhý bok, než byl ten na který jsem spadla a tím se uvolnila. Usnula jsem bez žádné myšlenky, jen jsem prostě chtěla spát, zaspat den, který mi shodou okolností nevydařil přesně tak, jako předešlé dny...
Ahoj a gratuluji těm, kteří to dočetli až na konec téhle první kapitoly! :D Doufám, že se vám líbila, kdyby jste měli něco důležitého na srdíčku, napiště to do komentářů. :)
Přijímu každý názor, klidně i záporný, hlavně se chci zlepšit v psaní, takže... Zasě někdy, ahoj!
|kaku12|
