Valenteenská láska - soutěžní povídka

Jako valentýnské překvapení jsme pro tebe připravili malou soutěž. Přečti si pozorně povídku a odpověz správně na otázky v testu a vyhraj panenku HPD. Více informací o soutěži najdeš na této stránce.

David, mezi kamarády Dejv, chodil do sedmé třídy základky v Horní Dolní. Od té doby, co přestoupil na druhý stupeň a získal nové spolužáky a hlavně spolužačky, šlo to s jeho učením z kopce. Dřív byl pracovitým a svědomitým žákem, ale od té doby, co prvního září před dvěma lety uviděl v lavici vedle sebe sedět JI, nemohl se pořádně na nic soustředit.

Když se nedívala, civěl na ni jako na svatý obrázek, a myslel si, že jeho platonická láska k zrzavé spolužačce Kláře je jen jeho tajemstvím. Hodně ho trápilo, že jeho známky kvůli ní nestojí za nic, ale co s tím mohl dělat? Věděl, že by si ta nekonečně krásná, zajímavá a chytrá jedničkářka nikdy nezačala s někým, komu na konci roku hrozí ne jedna, ale hned několik čtyřek. Tušil, že je v začarovaném kruhu, protože bez známek s ním určitě nebude chtít nic mít, ale právě kvůli ní na ty jedničky a dvojky nemůže dosáhnout. Prostě průšvih a řešení v nedohlednu. Nebo si to aspoň Dejv myslel…

***

Bylo desátého února, zamračené nebe občas obdařilo pár smítky sněhu, aby to „zabilo“ nepříjemným deštěm, který zvolna rostoucí bílý povlak na zemi rozpustil. Počasí na nic. Dejv si ani neuvědomoval, že se blíží svátek zamilovaných. Ne že by potřeboval nějaký hloupý svátek na to, aby se cítil kvůli lásce pod psa. Cestou do školy se tak na jednu stranu těšil, až ji uvidí, ale na druhou stranu už se mu teď dělalo zle z toho, že z toho kvůli jeho hlouposti nic nebude. Sice si nemyslel, že by o něj měla Klára zájem, i kdyby byl premiant třídy, ale aspoň by se necítil tak trapně a třeba by se odvážil ji někam pozvat… Když se jeho myšlenky rozběhly tímhle směrem, na chvilku zapomněl na všechno trápení a ponořil se do vlastních myšlenek a představ, které tak nějak vždy dopadly super perfektním rande a občas i pusou. Tentokrát ho ale z denního snění vytrhla krutá realita v podobě nějaké zelené Škodovky, která kolem Dejva projela tak rychle, že mu velkou kaluž ze silnice vmetla až do obličeje i na všechno oblečení, školní batoh a prostě úplně všechno.

Dejv se v ten moment chtěl propadnout a to ani netušil, že dvacet metrů za ním jde do školy i Klára se svými dvěma nejlepšími kamarádkami, hezkou vysokou tmavovláskou Petrou a na Dejvův vkus trochu moc blonďatou (to víš, předsudky) Markétou, která patřila mezi nejobletovanější holky v sedmé třídě, i když podle Dejvova názoru byla trochu moc prostorově výrazná. Když se o tenhle svůj poznatek kdysi podělil se svými kámoši Kubo a Petrem, oba se mu vysmáli a pak mu celý den dokola nutili svoje řeči o tom, že „takhle má přece správná holka vypadat“.

Copak jí nestojím ani za to, aby se mi vysmála? Přemítal Dejv po celý zbytek cesty do školy a přál si, aby ho to auto bývalo bylo radši přejelo…Teď měl ale Dejv jiné problémy, několik litrů jiných problémů, které se mu vsakovali do všech vrstev oblečení. Nejspíš to odnesly i učebnice a sešity, napadlo ho, ale pak si uvědomil, že mu to jako čtyřkaři může být stejně jedno. Mnohem horší byl smích ostatních kolemjdoucích spolužáků i dalších žáků školy, naštěstí to společně s ním schytal i brýlatý klučina z prvního stupně, kterého Škodovka nahodila snad ještě hůř. Dejv ani nevěděl jak a proč, ale odvážil se otočit, asi aby obhlédnul, kolik lidí že to přihlíží jeho trapasu. Když ale očima, nevyhnutelně a automaticky, zabloudil na Kláru, srdce se mu málem zastavilo. Tohle byla přesně ta poslední situace, kterou kdy chtěl, aby se stala… Ostatní se smáli z plných plic, ale ona se jen mile usmívala a dívala se přímo na něj.

***

Po vyučování šli žáci na oběd, Dejv jako tradičně s Petrem a Kubou, kteří si cestou něco špitali, až to Dejv nevydržel a zeptal se jich, o co jde. Kluci se zdráhali, ale nakonec se rozpovídali, když se usadili u jednoho stolu v jídelně a začali jíst.

„Víš, že je v sobotu toho…Valentýna?“ Řekl Kuba s plnou pusou ne moc dobrého masa s ještě horší dušenou mrkví.

„Hm, teď už jo, když jsi mi to řekl.“ Odvětil Dejv a hned se cítil ještě o dost hůř.

„S Kubou jsme se rozhodli,“ převzal otěže rozhovoru Petr, „že na Valentýna řekneš Kláře, že se ti líbí, nebo to na tebe bonzneme my.“ Nekompromisnost toho tvrzení přivedla Dejva do šoku, který skončil vdechnutím kousku onoho ne moc dobrého masa. Když po několika minutách přestal dávivě kašlat a mohl se nadechnout, chtěl svým kámošům vysvětlit, že jsou úplně mimo, ale oni se mu svěřili s tím, že moc dobře a dlouho vědí, že se Dejvovi Klára líbí a že nemá cenu zapírat. Petr si sice občas docela vymýšlel, ale Dejv pochyboval, že by svou hrozbu tentokrát nesplnil. „Už pro tu zábavu bych jí to řeknul a přidal k tomu, že už určitě plánuješ svatbu, barák, děti a další blbosti.“ Přisadil si Petr, když se ho Dejv snažil přesvědčit, že to není jeho věc.

Co teď? Napadlo Dejva. Možná je lepší jí to říct, přežít to potupné odmítnutí a pak jít dál… Nebo bych to měl nechat na klucích a s Klárou vůbec nemluvit?

***

Středa plynula pomaleji než chladnoucí láva, ve čtvrtek už čas stál a pátek byl bez konce… V hlavě měl takový zmatek, že to nešlo vydržet. Když ale přišla Sobota, Den D, svátek sv. Valentýna, měl ve všem naprosto jasno. Přestal totiž poslouchat zmatenou hlavu a dal na jasný hlas srdce, který říkal „Zkus to, vždyť ji máš rád.“

„Plán je jednoduchý.“ A to řekl Petr, ne hlas srdce. „Moje sestřenka zavolá Kláře, ať přijde do parku, že s ní potřebuje o něčem mluvit. Nejsou to sice super kámošky, ale kamarádí se docela v pohodě. Až Klára přijde, tak tenhle posera tady půjde a řekne jí, o co jde. A když to nezvládne, tak nastoupíme my a vyklopíme jí to za tebe Dejve.“ Petrova sestřenka Katty s nimi chodila taky do sedmičky, ale do vedlejší třídy. Ti dva se nikdy neměli moc v lásce, tak by normálně Dejva hodně zajímalo, co za to Petr Katty slíbil, protože nešlo o malou laskavost. Laskavost nebo popravu? Tušil Dejv, který stejně věděl, že to Petr dělá jen proto, aby se mu mohl přinejmenším po zbytek školního roku smát.

Kluci se nenápadně usadili na opodál stojící lavičku a vyčkávali. Měli skvělý výhled na cestu, po které měla Klára přijít, což se ani ne za 10 minut opravdu stalo. Jenže nešla sama!Po chvilce Petrovi zapípal mobil. SMSka potvrdila nevyhnutelné: „Vse je domluveno, za 10 minut ji tam mate, debilove.“ Katty si nemohla odpustit urážky, ale úkol splnila a Dejvovi začalo bušit srdce až v krku.

Vedle ní šla Petra i Markéta a Petr poznamenal: „Co to dopr**** je?“

Dejv se už už zvedal, že se na to vykašle, protože vyznání před hromadou dalších holek by byl přinejmenším dost obrovský trapas, přinejhorším pak trauma po zbytek života, ale Kuba ho zastavil.

„Hele, my se o ně postaráme.“ Prohlásil hrdinně Kuba, chytnul Petra, jinak děsně akčního, ale najednou dost vyděšeně se tvářícího, a táhnul ho směrem k lavičce asi 50 metrů od nich, kde se zatím trojice děvčat usadila. Dejv slyšel už je Kubovu otázku: “Tak kterou si bereš ty?“ a Petrovu odpověď „Rozhodně Markétu, tu je aspoň za co chytit.“ Ale jak se mu kamarádi vzdalovali po cestě, kterou se měl brzy taky vydat, znovu se mu vrátila všechna ta nejistota, velký strach a nevíra v sebe sama. Když si ale vzpomněl, že Svatý Valentýn pro lásku, navíc cizích lidí, kdysi zemřel mučednickou smrtí, rozhodl se, že svou zbabělost zahodí. Když se vydal směrem k lavičce pravdy, kluci už si odváděli Petru i Markétu a čekala na něj ONA, sama samotinká.

Všimla si ho, když byl asi v půlce cesty. Myslel si, že uteče, nebo mu dá nejdřív facku a pak uteče, ale ona dál seděla na lavičce a občas se na něj dokonce podívala. Je chytrá, určitě tuší nějakou zradu, říkal si Dejv, ale sám byl teď trochu zvědavý, jak ho tahle překrásná, chytrá a milá holka odmítne. Bude to kruté, trapné, ohleduplné…? Létalo mu hlavou.

Když došel až k ní a ona tam stále seděla. Sám měl dost co dělat, aby se nerozběhl pryč, takže vůbec nechápal, proč ona tam ještě sedí, bez kamarádek a s pitomcem, který se k ní nejistým krokem šinul přes půl parku.

„Ahoj.“ Vypadlo z něj nejdřív, ani nevěděl jak.

„Ahoj.“ Oplatila mu Klára a usmála se.

„Co ty tady tak sama?“ Vypálil bez rozmyslu a hned se styděl až za ušima. Ještě víc po tom, co mu Klára odpověděla:

„To mi pověz spíš ty, Dejve, tvoji kamarádi mi odvedli doprovod a hádám, že Katty se tady taky nedočkám.“ Prokoukla ho a tak nebylo na co čekat. Sednul si vedle ní, odvážil se jí podívat do očí a pokusil se, co nejméně roztřeseným a přiškrceným hlasem, říct, co má na srdci:

„Hezkého Valentýna, Kláro.“ A zpoza kapsy bundy vytáhl malé zmačkané plyšové srdce. Vzala mu ho z ruky a zamračila se… Dejvův vesmír se zastavil, ovládl ho děs, jaký doteď nezažil, ani když rodičům oznamoval všechny ty trojky a ještě horší známky na vysvědčení.

„Já pro tebe nic nemám, nečekala jsem, že se konečně odhodláš.“ Řekla a dopřála mu zatím nejbližší pohled do jejích velkých zelených očí. „Hezkého Valentýna, Dejve.“ A tu pusu na tvář, co s těmi slovy dostal, si bude pamatovat celý život, to hned věděl. Když pak ruku v ruce s Klárou kamsi kráčel, málem si ani nevšimnul kolemjdoucího Petra s Markétou, kteří měli ve tvářích stejně připitoměle zamilované výrazy jako Dejv s Klárou. Jen Kuba nepochodil a za svůj pokus o vynucení valentýnského polibku dostal takovou facku, že ještě v pondělí ve škole na jeho tváři zářil velký rudý flek ve tvaru dlaně.

Vyplň nyní soutěžní test a vyhraj!