Povídka: Reálná fikce

Připravili jsme pro vás novou kategorii, Příběhy. A hned do ní přidáváme první krátkou sci-fi povídku. Pokud budou mít povídky úspěch, přidáme časem další. A pokud vás nebaví je číst, nikdo vás nenutí. :)

Psal se rok 3746. Denny se naklonil blíž k obrazovce. Už to skoro měl. Byl blízko. „Pane Clarku?“ Denny sebou trhl a otočil se k ženě stojící ve dveřích. „Dnes vám vypršel limit. Buď odevzdáte ten svůj vynález, nebo letíte,“ prohlásila žena. „Ale madam, už to skoro mám! A až zajistím důkazy, budete mít senzačnější zprávu než jako to objevení mimozemské civilizace před osmi lety!“ Denny nasadil zarmoucený výraz číslo 3, kterým by obměkčil i Mars. Žena ale pevně semkla rty: „Máte 12 hodin. Potom dostanete výpověď,“ a rázným krokem odešla. Denny se znovu usadil před MESPVIK 5.1 – multifunkční enormní super-počítač využívající intermonofilosepiratifikolní kyselinu.

Denny se zavrtěl na židli. Zbývala mu už jen půlhodina, u počítače proseděl celou noc. Náhle se na obrazovce objevilo spousta znaků a čísel, jezdících shora dolů. Překvapením otevřel ústa. Trochu mu to připomnělo Matrix, film starý téměř 2000 let a promítaný jako historický. Jenže tohle byla krutá realita.

Dveře od kanceláře se rozletěly a dovnitř vběhl uřícený Denny. „Je to pravda! Vážně je to pravda!“ Žena sedící v křesle se na něj s kamenným výrazem otočila. „Co je pravda?“ „Nejsme skuteční. Už miliony let žijeme ve fiktivním světě a jsme jen počítačové programy. Jako ta počítačová simulace světa, kterou jsme rozběhli před několika lety." Žena nehnula jediným svalem, nebyly na ní znát jakékoliv emoce. „Máte důkaz?“ Denny před ní položil obrovský svazek papírů. „Mám. Rozluštil jsem počítačový kód zrnka písku. Jenom ten je obrovitý. A teď si představte můj nebo váš kód.“ Žena se stále nehnula. „A co s tím mám podle vás dělat?“

Před obrazovkou seděly dvě dívky a dobře se bavily. „Tak už na to přišli. Nejdřív náš nasimulovaný svět nasimuluje svět svůj a teď přijdou na to, že jsou nasimulovaní a nechtějí s tím nic dělat. Na, tady máš deset likronů, vyhrála jsi.“ Druhá dívka se na ni zakřenila a peníze si vzala. „Dík, už jsem se bála že na to zapomeneš.“ První dívka se na ni usmála, ale pak zvážněla. „Agatho, ale co když jsme nasimulovaní i my?“

„Pane, hlásím, že naše simulace asi přišla na to, že je nasimulovaná. Co mám dělat?“ přilétl poručík NZ-17 ke kapitánovi. Kapitán se na něj otočil, naklonil svoji třetí hlavu na stranu, jak to měl ve zvyku, a zeptal se: „Kdo to je?“ Poručík se usmál. „Zatím jen dvě dívky, 16 a 17 let, pane. Ale můžou to být další. Už teď simulují svět, simulující další svět, který simuluje svůj svět. Teoreticky jsou schopni rozluštit počítačové kódy. „Kapitán přikývl a zamnul si bradu na první hlavě. „Ty dvě dívky smažte. A posuňte jim techniku o pár let zpátky, to musí stačit. Jak ale můžeme vědět, že my jsme praví?“

U klávesnice seděl asi dvanáctiletý kluk a zuřivě mačkal klávesu DELETE. „Ten nasimulovanej svět už mě nebaví, je to blbost. Tati, půjdeš si zahrát fotbal?“

Před obrovitánskou obrazovkou seděl Bůh a dotykem hýbal s lidmi na obrazovce. Mračil se a druhou rukou dělal rozmáchlá gesta. Najednou se za ním snesl anděl a zeptal se: „Proč se mračíš, můj Pane?“ Bůh otočil hlavu. „Toho kluka jsem sice donutil, aby smazal těch posledních pět nasimulovaných světů, ale pořád jich jsou milióny.“ Anděl naklonil hlavu na stranu a zamyslel se. „A zkusil jsi už vymazat celý ten systém najednou?“ Bohovi se na tváři objevil úsměv a se sebeuspokojením nakopl velkou obrazovku, která se rozletěla na malé kousky. Anděl překvapeně otevřel ústa: „Ale pane, představ si, že by takhle někdo mohl zničit tvůj život! Celé nebe! Pane? Co se ti stalo, pane?“

Sedí si takhle jeden malý robot u počítače…