Povídka: Věřit se někdy vyplatí
Máme tu pro vás další povídku, a tentokrát bude dlouhá. Tak se kochejte!
Budu vám vyprávět příběh. Věřit mu nemusíte, vlastně ani teď, po tolika letech nevím, jestli se mi jenom něco nezdálo. Tenkrát jsem byl mladý, celkem pohledný mládenec. Úplně jiný než dnes, jak tady sedím, prošedivělý, v houpacím křesle a s předoucím Albertem na klíně. Ale nezměnil jsem se jenom na těle, ale i na duši. A o tom, proč jsem se změnil, vám teď chci vyprávět.
Jak jsem říkal, byl jsem mladý a pohledný. O dívky jsem neměl nouzi, ale vždycky jsem se do vztahů pouštěl, jako by to byl lehký flirt. Většina dívek mě proto velice rychle opustila, až jsem po několika letech zůstal sám jako vyhlášený snob. Byl jsem tehdy bez práce, všechno mi sponzorovali rodiče. Koupili mi vlastní byt, auto a na co jsem si ukázal prstem, to jsem měl. Až jednoho dne se dostavil šok. Přijel jsem z diskotéky domů a na zemi ležela nehybná matka. Tep jsem nenahmatal. Týden po pohřbu přišel další šok. Otce předvolali k soudu, kde se přišlo na to, že matku zabil on. Díky pečlivému vyšetřování přišli kriminalisté i na to, že většina otcova majetku nebyla poctivě vydělaná, jak tvrdil. Otec si tedy na 30 let posedí v chládku a já zůstal bez rodičů, bez bytu, bez auta, bez holky a jen s hrstkou peněz. Najednou jsem se z nebeských výšin dostal na zem. A pád to byl tvrdý. Protože jsem nechtěl zůstávat ve svém rodném městě a potřeboval jsem peníze, nechal jsem se najmout na loď. A tam jsem ji poprvé spatřil.
Smutně jsem si povzdechl a pohladil Alberta po hlavě. Kocour zvedl hlavu a upřeně se na mě podíval svýma velkýma žlutýma očima. Když zjistil, že je všechno v pořádku, opět položil hlavu na moje koleno. Podrbal jsem ho za ušima a pokračoval v psaní.
Byla krásná jako noc a zároveň jemná jako den. Dlouhé havraní vlasy jí splývaly až do půli zad. Byly černé jako uhel a takové jakoby třpytivé, protkané jemnými stříbrnými pavučinkami. Oči měla také černé, hluboké a pronikavé, takové tázavé. A ty rty! Neměla je rudě namalované, jako v té době většina žen, ale přirozené, jemně červené. A právě to se mi na ní líbilo - byla přirozená. Neměla na sobě tunu líčidel, vlastně neměla žádné, ani boty na podpatku či úzké, výrazné šaty. Právě naopak. Byla bosa, v obyčejných bílých selských šatech. A přesto byla krásná. Ba přímo nádherná.
Podíval jsem na Alberta, kterého nejspíš drbání omrzelo a seskočil dolů, blíž ke krbu a znovu si lehnul. Dal jsem si malou přestávku a šel si udělat kafe, už se mi přece jen zavíraly oči. Voda v konvici se už začala vařit a já znovu usedl do křesla s propiskou v ruce.
Opatrně se rozhlédla a pomalu, jemnými krůčky nastoupila do lodi. Bohužel do jiné, než na kterou jsem se měl nalodit já. Podíval jsem se aspoň na její jméno: Severní vítr. Až za tři roky dokončím službu na zaoceánské lodi Afroditě, musím tu loď najít. Obrázek krásné dívky se mi vryl do paměti. Bez ní bude můj život neskutečně prázdný, pomyslel jsem si. Najdu ji!
Vstal jsem a šel si zalít kávu vařící vodou. Hlavou mi probíhalo tisíce myšlenek najednou. Všechno, co jsem prožil a na co myslel. Kdybych se tenkrát nenalodil na Afroditu, mohlo být všechno jinak. Kdyby. Život je jich bohužel plný.
První rok na moři proběhl celkem v klidu. Sice sem-tam nějaká ta bouře, černí pasažéři a jednou dokonce i piráti, ale jinak nic. Na lodi jsem se také seznámil s jedním námořníkem - byl starý asi jako já - a všechno o krásné neznámé mu pověděl. Jmenoval se Jim a dělal na Afroditě kuchaře. A já mu řekl i to, že jsem se do ní zamiloval a chci ji najít. Jim slíbil, že mi pomůže, a tak po 3 letech, které jsme oba strávili pod vedením přísného kapitána Johna, jsme se vylodili v Ginivském přístavu. Byl to docela zapadákov - jen dvě malé plachetnice, pár obyčejných domů a kulturní dům - hospoda. Do té jsem po příjezdu i s Jimem zamířil. Najali jsme si nejlevnější pokoj a šli se uložit ke spánku.
Díval jsem se na Alberta spokojeně podřimujícího u krbu. Jediný tvor na celém světě, který mi zůstal věrný. Bohužel.
Hned brzo ráno jsem se chtěl pustit do hledání. Jenže najednou jsem nevěděl, jak na to. Vždyť vím jenom jak vypadala a na jakou loď nastoupila! Šel jsem tedy aspoň zeptat se správce přístavu, zda tu někdy Severní vítr nekotvil. A tu jsem ji uviděl znovu! Stála hrdá, v krásných stříbrných šatech na kapitánském můstku Severního větru. Rozběhl jsem se k ní, ale do cesty se mi připletl provaz a už jsem se válel na zemi. Tvář mi zalila rudá barva. Takový trapas před dívkou snů! Zvedl jsem se, ale ona už tam nebyla. Nebyl tam ani Severní vítr. Prostě zmizela.
Kocour se protáhl, vstal a zamířil ke své misce se žrádlem. Já si uvědomil, že mám taky hlad, a šel si vzít něco k jídlu. Když jsem dojedl rohlík, na chvilku jsem si zdříml, abych byl čilý na psaní dalších řádků. Koneckonců už mi toho moc napsat nezbývalo.
Zeptal jsem se správce přístavu, proč tu severní vítr kotvil a proč tak rychle odplul. Odpověděl mi, že "žádnej větřík nám sem nepřivanul, tak koukejte vymajznout, stojíte mi před telkou. Jo! Gól! Super, vyrovnali sme..." Víc jsem z něj nevymáčkl. Pověděl jsem o tom Jimovi, který okamžitě rozhodl, že si půjčíme nějakou menší loď a pokusíme se Severní vítr dohnat. Že mě to nenapadlo dřív! Ale v několika kilometrech v okolí přístavu, které jsme projezdili křížem krážem, jsme ji nenašli. Už byla tma, když jsme loď vraceli a šli si lehnout.
V domě bylo ticho, slyšet bylo jen Albertovo spokojené žvýkání a praskání polen v krbu. Zadíval jsem se do krbu a v tom jsem uviděl její obličej. Něco šeptala, ale nerozuměl jsem. Avšak měla ustrašený pohled. Náhle jsem jí porozuměl: "UTÍKEJ!" Rychle jsem vyběhl z domu s Albertem v náručí a stránkami příběhu v kapse. Hned jak jsme se ocitli venku, dům se s hrozným rámusem zřítil. Oddechl jsem si. Kráska mě zachránila. Abych se uklidnil. začal jsem znovu psát.
Hned další den jsme odjeli do velkého přístavního města Stothordu. Po celém městě jsem se ptal na Severní vítr. Nikdo o takové lodi nevěděl. Až jeden stařík, sedící na zápraží ještě staršího domu, mi pověděl takovou legendu: tajemná dívka, většinou ve spojení s lodí Severní vítr, se zjevovala dobrým lidem. Když promluvila, hrozilo nebezpečí, ať už promluvila jakkoliv. Moc jsem tomu nevěřil, pověrčivý nejsem, proto když jsem se opět sešel s Jimem, který nezjistil vůbec nic, raději jsem mu o zvláštním staříkovi neřekl. Na noc jsme se ubytovali ve starém zapáchajícím hostinci. Najedli jsme se mdlého jídla a šli jsme spát.
Albert byl celý vyděšený, tak jsem ho musel uklidňovat hlazením. Já byl také vyklepaný. Kdybych ji neposlechl... Přece jen to byla pravda.
Probudil jsem se. Venku byla pořád tma a Jim vedle mě spokojeně oddychoval. Zdálo se mi o ní. Něco říkala. Vzduch v místnosti náhle zhoustl. Vstal jsem a šel se projít ven. Když jsem se po půlhodině vrátil, celá budova byla v plamenech! Rychle jsem volal hasiče a záchranku. A pak jsem smutně koukal, když z ještě polohořícího domu vytahovali mrtvé a zraněné. Pak vytáhli Jima. Zbývalo mu posledních pár vteřin života. Zašeptal jen: "Zdálo se mi o ní..." a zavřel víčka naposledy. Rozbulel jsem se jako malý kluk. Přišel jsem o všechno.
Zde moje vyprávění skončím. Dívku jsem viděl ještě mnohokrát a mnohokrát mi zachránila život. Ale já už z toho neměl nic. Otec mě zradil, matka byla zabita, Jim uhořel. Neměl jsem nikoho blízkého, dokud mi před dveře nezabloudil Albert. Ale ani kočičí láska nedokáže nahradit tu lidskou. V tom mě někdo chytil za rameno. Otočil jsem se a tam stála ona. A usmívala se. Poprvé jsem ji viděl se usmívat.
Autor: Redakce | Publikováno: 25. 09. 2014 | Zobrazeno: 7295x
Komentáře
Katka85(má skupina)
JE TO JAKO SKUTEČNÝ PŘÍBĚH A I JAKO PRAVDIVÝ.... JE SMUTNÝ, ALE PĚKNÝ A AUTOR SI S TÍM DAL/A URČITĚ HODNĚ PRÁCE. KOMU SE TO TAKÉ LÍBILO, PROSÍM DEJTE +++++++++++++++++++++++++++++++++DĚKUJI
Edit 09:32: CHTĚLA BYCH POKRAČOVÁNÍ-JESTLI VY TAKÉ DEJTE PROSÍM PLUS A JÁ ZKUSÍM KONTAKTOVAT AUTORA
lucy39(KOČKOMILCI)
vařečka: pokračování by se hodilo
mlp aplejack(sunset blvd.)
smutnééééééééééééé
zuzip(SVĚT a FROZEN)
Smutný...
Edit 16:55: Fotka je stejná jako u testu: Jaká ofina se k tobě hodí?
lucka874(Girl´s Dream)
!!!!!!
vařečka
chceme pokračování
nelfinka7(milujeme hunger games)
Je mi toho pána líto
naty n.konik(Milujeme křečíky)
Řeknu vám jeden příběh
Tento příběh začal dne 23.9.1999
Byl jeden pes.Jmenoval se Mači, byl to krásný pes, opravdu
oddaný pánu a hlavně byl šikovný.Vyhrával jednu všestranostní
soutěž za druhou.Měl hodné pány kteří mu dávali
pamlsky a odměny za každý splněný povel.Jednoho
dne jeli na soutěž, byla to soutěž v které pes
naháněl ovce a záleželo na souhře psa
a pána. Celou cestu byl Mači neklidný, vrtěl se,
fňukal, chvíli neposeděl.
Jeho pán a paní věděli že Mači znal kam jede, a vždy se těšil
a proto se jim to zdálo velice divné. Ale co mohly
dělat?!Proto jeli dál.U jedné štěrkové cesty páníčci
Mačiho zastavili aby se Mači trochu provětral a trochu
protáhl.Ten ale jen ležel a kňučel.Oni už se strachovali
co mu je, a už se chtěli otočit domů ale přesto ze rozhodli
nasednout a pokračovat v cestě. Jeli z kopce, proti
nim ze vyřítil 19letý muž, nemohly nic dělat.Bohužel
do sebe vpálili. Po velké ráně bylo ticho. Jen
se ozývalo syčený unikajícího plynu z auta kde seděl Mači.
V tom se Mači probral. Byl za klecí a slyšel štěkot jiných
psů. V tom zachrastili granule a zakloktala voda, vzrly
dveře a vyděl odcházelící ženu.Probudil se v ůtulku
pro psy. Jeho pánové bohužel při nárazu zahynuli . Mačiho
naštěstí ještě dokázali vyprostit hasiči. Měl velké štěstí
že jeho pánové ho vždy před cestou zajistili
¨mřižemi a pásem aby i při nehodě byl v bezpečí.Jen díky tomu přežil.
Mači nejedl, a ani nepil. Ta žena co mu dávala jídlo
k němu asi po 1hodině co obstarala ostatní psy zase přišla a řekla:
Neboj Mačí, to bude v pořádku, neboj se.............Podrbala ho za uchem
a sedla si vedle něj..................................................................................................
................................................................................................................................
2 den po nehodě
Mači začel jíst a pít. Uklidnil se a s osudem se více smířil.
Jestli chcete pokračování tak napište do zpráv
zuza10
naty n.konik: prosím pokračovaní je to krásný a přitom smutný ale takové se mi líbí nejvíc
Bloom2(Once Upon A Time-Bylo, ne...)
naty n.konik: krasny a smutny
nelfinka7(milujeme hunger games)
Veselá povídka:
SVĚT PRASAT
Na počátku byl prý adam a Eva nebo dinosauři či doba ledová, ale já vím své.Na počátku bylo prasátko Pepík.Pepík dostal hlad.Šel tedy hledat potravu.Dlouho ni nenacházel a tak to pomalu vzdával.Ale zázrak!!!! U malého potůčku najednou vyrostlo mango.Pepík si do něj kousl.Z něj začaly skákat další prasátka.Ty se pak vyvíjeli v dinosaury,neandrtálce a v lidi. A Pepík? Ten žije na nějaké prasečí farmě do dnes.
Komu se líbilo + a kdo chce další napište
Emilka51
Veranick: Tvůj komentář měl být dávno hodnocen za nejlépe hodnocený
evi999(Books are my life!)
SMUTNÉ ale PEKNÉ