Povídka: Nespravedlivá smrt

Máme pro tebe další povídku. Jaký je svět očima zvířete? Krásný a milý, nebo krutý a nelítostný? V dnešní době to nebudou pro šelmy úplně mírumilovné časy...

Před mým čumákem se mihla veverka. Rafl jsem po ní, ale v tesácích mi zůstalo jen pár zrzavých chlupů. Veverka skočila na strom a vyšplhala se do jeho koruny. Skočil jsem za ní a drápy jsem se zaryl do kůry. Vlci ale nejsou uzpůsobeni k lezení na stromech, a tak jsem zase jako hruška letěl dolů. A oběd byl v čudu. Tedy aspoň veverčí oběd. Veverku už jsem neměl ani nepamatuju, nějak jich v lese ubylo. Ale mají tak křehké maso! Raději jsem na vypočítavou veverku zapomněl a šel jsem ulovit nějakého králíka, které jsem sice posledních pár týdnů měl hodně často, ale kteří se lovili o dost lépe.

Když jsem tedy tak chroupal toho králíka, který byl o trochu pomalejší než jeho druhové, přemýšlel jsem o životě. Žil jsem sám, na rozdíl od většiny stejně starých vlků. Dřív jsem sice žil ve smečce, ale neměl jsem to rád. Vadila mi přítomnost dalších vlků a stále mě to lákalo víc do divočiny, do neznáma. A tak jsem se jednoho dne prostě sebral a odešel od smečky. Nikdo mě nezadržoval. Starší vlci mě neměli rádi pro mojí mlčenlivost, a mladší jsem děsil temným vrčením, kdykoliv se někdo přiblížil blíž než na bezpečnou vzdálenost.

Tak jsem tedy žil sám. Sám jsem lovil, sám jsem prožíval větrné bouře, sám jsem se klepal zimou. Občas jsem sice zatoužil po nějaké družce, ale ani to mě nepřinutilo se ke smečce vrátit. A pak jsem jednoho dne potkal jeho.

Byl to zvláštní tvor. Chodil po dvou nohách, měl dvě ruce jako opice, ale žádnou srst, ani peří. Byl úplně holý, jen na hlavě měl trochu hnědých chlupů. Poprvé jsem ho neviděl, jen jsem ho slyšel. Zrovna jsem požíral pracně ulovenou mladičkou srnku, když jsem zaslechl kroky a o chvilku později i hlasy. Instinktivně jsem se přikrčil. Tvorové přešli pár metrů ode mě a za chvíli bylo slyšet vzdalující se kroky a hlasy. Tenkrát jsem rychle dojedl srnku, pak jsem zalezl do malé kamenné jeskyňky a přemýšlel jsem , co to bylo za tvory.

Podruhé jsem se s těmi tvory setkal tváří v tvář. To jsem se ráno probudil a před sebou jsem viděl jednoho z těch tvorů. Byl jsem si skoro stoprocentně jistý, že to jsou ti samí, které jsem slyšel. Vycenil jsem tesáky a chtěl jsem se po tom tvorovi, který byl tak opovážlivý, vrhnout. Ale něco mě zase srazilo zpátky. Zabolelo mě u krku. Zkusil jsem na tvora skočit znovu, ale znovu se mi to nepovedlo a něco mě strhlo zpátky. Zakňučel jsem a třel si packou bolavý krk. Na krku jsem něco nahmatal. Něco studeného, kovového. Pokoušel jsem se to dostat z krku pryč, bylo to nepříjemné. A pak jsem zjistil, proč jsem se na toho tvora nemohl vrhnout. Byl jsem potupně přivázaný. Dvounohý tvor se na mě podíval a odešel. Opřel jsem si hlavu o packy a usnul jsem.

Probudil jsem se až za pár hodin. Už byla tma a mě byla zima a měl jsem hlad. Ke mně se připlazil nějaký malinký dvounožec, který ale chodil po čtyřech. Temně jsem zavrčel, aby se nepřibližoval dál, ale tvoreček ke mně přilezl a začal mi rvát chlupy ze hřbetu. Chňapl jsem rychle po dvounožcově noze a zakousl jsem. Tvorečkovi začala téct krev a ihned začal křičet a řvát. Kolem mě se seběhlo spousta dvounohých tvorů. Nepovolil jsem. „Proboha, vždyť mi zabije mé dítě! Udělejte něco!“ křičel dvounožec s dlouhými chlupy na hlavě. „To nemůžu, je to vzácný vlk stříbrný,“ odpovídal mu jiný. „HNED!“ Ozvala se ohlušující rána. Pustil jsem tvorečkovo bezvládné tělo na zem. Měl jsem křeč ve všech svalech. Pomalu jsem zavřel oči.