Povídka: Mušle

Příběh opředený tajemstvím, ve kterém vlastně tolik nejde o mušli. Představ si, jaké je to na pláži u moře, rozpálený písek a ne tak horká voda, pražící slunce a lehký vítr...

Mušle. Dostala jsem ji. Od táty. Jediný z nás, který mohl kdy být u moře. Je fakt pěkná, vypadá spíš, jako by ji koupil v Praze v nějakém obchodě pro turisty. Bůhví, jestli u toho moře vůbec byl, on si občas dost rád vymýšlí. Ale mám mušli. Můžu ostatním ve škole tvrdit, že jsem byla u moře. A přinesu jim důkaz. Už zítra.

Jsem tady, konečně. Tak dlouho vysněná chvíle, to tajuplné rozlehlé moře. Sundala jsem si boty, abych cítila písek pod nohama. Au. Spálila jsem si nohy. Slunce mi takřka nesnesitelně pařilo na hlavu a stihlo už i za těch pár hodin, co je venku, rozpálit celou pláž. Půjdu si zaplavat, potřebuju se zchladit.

Voda je naopak pěkně studená, jako by na ni slunce v životě  nesvítilo. Rázem mám z příšerného vedra skoro zimnici. Asi deset metrů od břehu udělám pár temp. Voda smrdí jako přesolená rybí polévka. Je tu divné ticho, jako by moře nešumělo. Trocha té rybí polévky se mi dostala do úst. Chutná to ještě hůř, než to smrdí.

Zase jsem se doplácala zpátky na běřeh a sedla si na rozpálený písek. Horkost se okamžitě vrátila. Cukla jsem sebou, když v dálce zavřeštěl nějaký racek. Kvůli trhnutí tělem se mi nohy zabořily hloub do písku. Něco tam bylo.

Nohy jsem odsunula pryč a do písku zabořila ruce. Pomalu jsem tu věc vytáhla. Aha, bota. Nejspíš dětská, před mnoha lety ztracená na pláži. Tu už doma asi nehledají, za tu už byl výprask jednou udělen. Jak jsem zkoumala botu, nevšimla jsem si, že ke mně někdo jde.

Pořádně jsem si ho prohlédla, až když byl pár metrů ode mě. Byl to ještě kluk, mohlo mu být tak 16. Světlé nezkrotné vlasy, nějaké rádoby sportovní tričko, kraťasové plavky a na nohou sandále. Nejspíš si šel taky zaplavat, ale narozdíl ode mě u moře zřejmě nebyl poprvé. No, tak nejde ke mně. Jen prošel kolem. V poslední chvíli se však otočil a aniž by se na mě podíval, vytrhl mi botu z rukou a jakoby nic pokračoval do moře. Nechápavě jsem na něj zírala, nenamáhal se ani sundat si oblečení.

Šel dál a dál, moře mu objímalo kotníky, lýtka, pak stehna i boky, hrudník, ramena. Pak zmizela i hlava a čas jako kdyby se zastavil. Všechno kolem ztichlo, uklidnily se i ty nejmenší vlnky na hladině, utichlo i to nejtiššejší šumění moře.

Stála jsem na pláži několik vteřin, věčnost, jako přikovaná a nevěděla jsem, co mám dělat. Teprve když se objevil na hladině malý zpěněný hřebínek další vlnky, blesklo mi hlavou: "Ale já ho přeci musím jít zachránit!" a vydala jsem se do vody.

Ticho skončilo, úplně. Nohy ve vodě mě zábly a odevšad se ozývalo... cosi. Divné volání, snad zvířecí, snad lidské, plné zoufalství, ale nikde nic vidět nebylo. Zvuky vln a bouření moře, které však bylo stále téměř dokonale klidné. Roztřásla se mi kolena, nejen zimou. Po zádech mi také přejel mráz. Pryč, pryč na prosluněnou, zdánlivě bezpečnou pláž!

Stála jsem na pláži, dívala se na moře a písek už mi zase škvařil nohy. Připadala jsem si bezmocná, ale mořské vody už jsem se nehodlala dotknout. Zítra ráno poletím nejbližším letadlem domů, pryč od toho všemi opěvovaného moře. Zvedl se mi žaludek a já se vyzvracela na písek.

Doma, konečně doma, pryč od toho divného zážitku, i když s tolikahodinovým zpožděním kvůli letadlu. Složila jsem tašky vedle křesla a šťastně se do něj posadila. Chvílí jsem jen zírala na koberec uprostřed pokoje, než mi došlo, co tam leží. Bota. Bota odhadem tak jedenáctiletého chlapce.

Zítra se budu stěhovat.