Oceán plný krve. #2

«Nejnovější články | Zapomenutý blog

Vytvořit blog | Nápověda

Zdravím!

Zdravím všechny u tohoto článku. Nebudu se dlouho vykecávát. Dnes zde pro Vás mám opět pokračování své povídky. * Roztočí se na židli *

Parník se zastaví u starého, dřevěného mola. Pach rybiny zesílil. Popadnu svůj malý kufr, a vyrazím z parníku. Skříp. První zvuky které mě uvítali na tomto ostrově, byli skřipaní dřevěných desek mola. Šumění oceánu. Vlny narážející na skály. Je to tady opravdu temné. Ticho. Turisti z parníku se již dávno vytratili z mola. Já ale pořád zůstala stát. Zavřu oči. Nadechnu se. Takhle budu smrdět jako ryba. Pomyslím si. Rozhlédnu se, ale neuvidím nikoho kdo by na mě čekal. A to jsem zaplatila tolik peněz aby mě nějaký chlap doprovodil do vily! Vily, bude možné tomu co uvidím říkat vila? Peníze na vítr. Budu se muset plahočit nahoru sama. Vyrazím z dřevěného mola pryč, a za mnou se krade skřípaní prken. Přejdu na písek. Něco zde nesedí. Dívný pocit. Bouřlivý oceán. Zastavím se. A otočím hlavu k oceánu. U břehu je skvrná. Rudá. Červené oči. Výkřik. Otřesu se. Halucinace. Měla bych víc spát. Výkřik. Opět. Tak naléhavý. V životě jsem takový neslyšela. Zapotácím se, a opřu o kufr. Výkřiky ustáli. Nic nebylo. Nic se nestalo. Oceán. Vzpřímim se. Popadnu kufr, a rychlým krokem jdu z pláže. Co to sakra je? Před sebou kameny, a žádná cesta.

Zabijou jí. Hned. Když nemůže snést pouhý křik obětí. Pozoruju molo ze skaliska. Oceán naráží do skal. Parník, který před chvíli přivezl lidi z pevniny, je již jen bílá tečka. Pro tento rok se nevrátí.

,, Ubožačka. " zavrčí za mnou Gorge. ,, Nesnese nějaký křik. " odplivne si, ,, Kdyby viděla naše ženský. Ti se nebojí někomu podřízenost hrdlo. " dokončí svůj proslov. ,, Máš pravdu. " souhlasím. Stejně má pravdu. ,, Nebo ji zabijeme my. " dodám, a ušklibnu se.

Doplazím se přes pláž k asfaltové cestě. Asfalt je již starý, a popraskaný. Lápam po dechu. Nikdy jsem něco podobného neměla dělat sama. Nikde není živá duše. Jen burácejici oceánu. Povzdechnu, a utřu si pot z čela. Šahnu si na hlavu jestli se mi náhodou nezničil účes. Přeci nepotřebuju vypadat jako slepice. Stará dřevěná šipka připevněná na železné týči ukazuje do prava . Dret. Směr, kterým se musím vydat abych obdržela bydlení. Snažím se jít rovně, a ne, potácet se ze strany, na stranu, ale únava mi to nedovoluje. Po cestě najdu nůž. Ucuknu. Kam jsem se dostala? Kam mě to Erik poslal? Děsí mě to. Přece se na cestě jen tak neválejí nože. Dojdu k zastaralé budově. Dřevěné dveře jsou vlhké, a někde je vidět plíseň. Zamračím se. Tohle ne. Vezmu si z kabelky kapesník, a otevřu dveře.

,, Vítejte! " zakřičel někdo tak zprudka až vycouvnu ze dveří. ,, To jste vy? Misaki Uryku? Ráda vás vidím. Počkejte. Dám vám ihned klíče, ale vy mi musíte dát peníze !" Hlas se ozývá odněkud z hora. Vejdu dovnitř. Místnost je obrovská. Podle všeho obývák. Vše je prosté. Žádná rozkoš. Jak se dalo očekávat. Pohovka , která je již v několika místech zašitá, stojí uprostřed místnosti. Malý , kulatý stůl, v kterém jsou rýhy od nože, a špinavý, pocákaný nějakou tekutinou koberec. To se nacházelo v této místnosti. Smrad rybiny byl i zde. Nedá se vyvětrat. Takhle budu opravdu páchnout jako ryba. Ze schodů, vedoucích do druhého patra vyběhla mladá dívka. Na tváři úsměv, v ruce nůž. Ucouvnu. ,, Ach tohle...Kde máš peníze?!" přiběhne ke mně, tak rychle, až se mi zatočí hlava, a svýma špinavýma rukama mě popadne za krk. Lápam po dechu. Co to do prkna je?! Snažím se něco říct, ale nevýjde ze mě ani hlásek. ,, Kde?! " zařve mi do ucha. Svírá mě pevně. Překvapuje mě, že na pohled tak křehká dívka má tak pevné sevření. Povolí sevření, a já lápam po vzduchu. ,, V k-kabelce. V o-obálce." Pustila mě, a já se žuchnutím spadla na zem. Dívka popadla kabelku, a celý obsah se ocitl na zemi. Držím se za krk, kde mě svírala. Popadla obálku, a začala počítat její obsah. ,, V pohodě. Tak je to tvoje. " hodí přede mnou klíče. Já tomu nemůžu uvěřit. Popadla nůž, a přiblížila se ke mně. Je se mnou konec. ,, Tentokrát nic. Nezabiju tě. Čestně jsi zaplatila danou částku. Zas nejsi taková svině. " projede mi nožem po čele. Cítím chladný kov, jak se dotýká mé kůže. Kopne do mě nohu. Já za křičím bolesti. Dívka se začne smát. ,, Si tak ubohá. " otevřela dveře, a zmizela venku. V burácejicím oceánu. Oceán. Krev. Lidi. Vláda. Ležím na podlaze, rozpadajícího se domů. Je prosáklý rybinou, a krví. Zvedne se mi žaludek. Šáhnu si na bolavé stehno. Kop byl silný. Vše je zamotané . Nic nechápu. Chce se mi spát. Zavíram oči.

Leon se chlubí úlovkem. Má opravdu hodně peněz. Prý za ten starý barák, na okraji oceánu . ,, Zabila jsi ji?" zeptá se jí Gorge. Z jeho tónu je znát že ho to zajímá.

,, Ne. Zaplatila přesně. " odpoví. V jejich očích je vidět zklamání.

,, Jsi zklamaná, že, Leon. Že nemůžeš někoho zmasakrovat. Dnes už jsme zabili dva muže. Nemáš takové štěstí jak my, co. " zašklebím se. A kouknu se do dálky. Přede mnou je pouze temný oceán. Ucítím prudkou bolest v boku, až ztratím rovnováhu, a spadnu.

,, Idiote. " slyším nad sebou hlas Leon. ,, Chceš abych tě tady zabila? Víš, já jsem dlouho nikoho nezabila . Je to špatný pocit. Trochu mi hráblo. " zvedá nůž. Fakt ji hráblo. Za několik minut již Leon leží na zemi, a já stojím nad ní. ,, Ještě se uvidí kdo koho zabije. " procedím. A pustím ji ruce. ,, Nával mi půlku těch peněz. Nehodlám riskovat svůj život kvůli tobě. Za ten včerejšek. " Leon se zvedne, promne si rameno. ,, Idiote. " zavrčí.

Podlaha je tak chladná. Oceán tak blízko. Stejně jako smrt. Co tady dělám? Proč mě tak bolí hlava? Nedokážu otevřít oči. Jen jeden krok. Jen jeden nůž. Slyším bouřlivý oceán. Hladový. Toužíci po krvi. Nejde ho jen tak nakrmit. Chce víc, a víc. Další krok ke smrti.

Doufám, že tento krátký díl se Vám aspoň trochu líbíl. Jestli ano, zanechte plus. Budu moc vděčná. Též budu ráda za každý komentář. Omlouvám se za případné gramatické chyby .

Loučí se s vámi Poli. Zdravím, u dalšího článku.

Tato píseň se mi nehorázně líbí. Taky mi příjde, že se hodí k tomuto příběhu, nemyslíte?