HryProDivky.cz
kamarádi a přátelé (můj příběh)
Někdy přemýšlím proč mám tak málo kamarádů. Ale někdy mám pocit zě se ani ti co mám jako kamarádi nechovají. Plno lidí si myslý že jsem kamarádská ,ale nekamarádí se mnou. Nemám s kým jít ven. Sedět a čučet jen do monitoru počítače nebo do displeje telefonu už mě nebaví. Někdy si říkám že nemám kamarády kvůli tomu jak jsem se v minulosti chovala ,ale taky za to mohla moje nadváha.Možná jsem se chovala v minulosti jako idiot ,ale toho idiota ze mě dělaly lidi kolem mě co se mi posmívaly, dávaly mi různý přezdívky a měla jsem ne jeden problém a skoro všichni mě tam znaly ale kamarádila se mnou jen jedna holka - moje nejkamarádka ale pak jsme si přestaly rozumět a holky z naší třídy chtěly aby se semnou přestala kamarádit protože jsem ji ztrhávala dolů z žebříčku oblíbenosti a jednou se jim povedlo to sedmileté kamarádství zničit.V tu dobu jsem měla ještě další problémy ve škole až mě zní předminulý rok vyhodily. Přišla jsem do jiné školy kde jsem myslela že nebudu takový vyvrhel jako na minulý škole snažila jsem se svoje emoce a agresivitu když mě něco štvalo mírnit ale moc se mi to nedařilo. První den jsem se seznámila s Karolínou a během pár týdnů s Kamilou. Všechny tři jsme vždycky dělaly kraviny. Jednou jsme musely zaplatit dveře co jsme rozbili. Od začátku roku tam byla parta kluků co mi dělaly naschvály a parkrát jsem svůj záchvat agresivity neudržela. Někdo mi začal říkat kvůli mé nadváze blob. Při jednom mém záchvatu agresivity pro mě zavolaly sanitku. Stále jsem se snažila krotit se. Pořád jsem byla v nějakém stresu a nudila jsem se tak jsem furt jedla a jedla a jedla až jsem za 1 a půl roku nabrala skoro 35 kilo. Všichni mi furt říkají at' nejím a cvičím ,ale oni nechápou že je to těžké. Já nemám tak pevnou vůly abych si prostě řekla ,,zhubnu'' a za rok měla ideální váhu a postavu. Musím si nějak vybudovat nejen pevnou vůly ale i sebevědomí a ne se jen podcenovat. Chci na sobě zapracovat ,ale musím pro to něco dělat. Nedávno jsem šla ven sama protože nikdo z mých 'kamarádek' nechtěl jít. Tak jsem se šla projít a přemýšlela jsem nad sebou, svou minulostí,svou přítomností svou budoucností ,svým životem. Ne jednou jsem se při nějaké myšlence rozbrečela. Muje myšlení se zatoulalo tak že jsem si začala myslet že mě nemá nikdo rád a že je jim mě jen líto. Vím že jsem plno věcí podělala ale to neznamená že mě můžou všichni odsuzovat jen kvůli venku a nezjistit jaká jsem uvnitř. Tedˇ svoji agresivitu a emoce krotit zvládám.
Možná se vám bude celý tenhle článek zdát jako nesmyslný keci ale je to pravda.Je to takový příběh, a je můj.
