Wolfie-The legend of one girl

Vlčí Vítr - jednodílovka

V nohách jsem cítila silné křeče. Nemůžu takhle běhat do nekonečna, stejně tomu neuniknu. Ale já přesto stále běžím neznámo kam. Moje nohy začínají slábnout a moje rána na boku se začíná horšit. Dál nemůžu, musím se smířit se smrtí. Bolelo to, ale je to tak. Od tohohle mě nikdo nezachrání. Tentokrát ne. Začínala jsem zpomalovat dokud sem se nezastavila úplně. Ten běh mě vysílil. Věděla jsem že tady moje cesta končí, uprostřed lesa. Rozhodla jsem se že moje poslední chvíle mého života zažiju v mé oblíbené podobě, vlčí podobě. Snažila jsem se co nejopatrněji převtělit, ale rána mi to moc neumožnila. Cítila jsem jak se mi moje oči zbarvují do nebezpečně žluté barvy. Cítila jsem v mé tlamě rostou velké ostré tesáky a kožešina, která se mi začínala objevovat na kůži, mě příjemně hřála. Nakonec se mi to povedlo a lehla jsem si do vlhké trávy. Jen tak jsem tam ležela a čekala jsem až si pro mě smrt přijde. Tušila jsem že to nebude trvat dlouho, protože jsem ztratila moc krve na to abych to přežila. Ležela jsem tam a koukala jsem na temnou oblohu noci. Koukala jsem se na každý koutek oblohy a na každou hvězdu, která na ní byla. Ale zastavila jsem se u měsíce. Nádherný měsíc v úplňku rozzařoval celou noční oblohu.

Na mysl se mi hned vrhnuli vzpomínky a s nimi i slzy v očích. Začala jsem myslet na Theodora, na moji jedinou lásku. Vzpomínala jsem jak mi dával jemné polibky do mých hnědých vlasů. V hlavě se mi začali vybavovat jeho božské modré oči. Nejraději bych je viděla ještě jednou, ale to nešlo.

Ze vzpomínek mě vyvlekla sova která začala houkat. Uvědomovala jsem si že tu ležím už celkem dlouho. Čas se mi krátil tak jsem musela vzpomínat rychleji. Začala jsem myslet na budoucnost. Jaký by to bylo kdybych měla dítě a rodinu? Jakou práci a jaký domov bych měla? Neměla bych nad budoucnost přemýšlet. Stejně se toho nedožiju.

V tom jsem zaslyšela mě známé vytí. Byl to Alfa. Aspoň jeden člen smečky toto přežije. Alfa je silný vlk, má na to. Vytím chtěl zjistit jestli někdo ještě žije. Nastalo hrobové ticho. Chtěla jsem zavýt ale to nebylo tak lehké. Snažila jsem se zhluboka nadechnout, ale rána mi to neumožnila. Pak jsem zkusila zavýt bez nádechu, však bezůspěchu. Neměla jsem vůbec sílu na to abych zavyla.

Druhé vytí Alfy bylo plné utrpení. Taky ho střelili a znělo to že rána je vážná. Takže to nepřežije nikdo...

Třetí vytí bylo na rozloučenou. Umírá! Zavyl pro všechny členy smečky na poctu jejich smrti a obecně pro všechny vlky kteří jsou mrtví. Pak už žádné zavytí nezaznělo. Zemřel, jako ostatní členové smečky, s kůlkou v těle. Takhle zemřu i já.

Moje milovaná smečka! Jen tam jsem se cítila jako kdybych byla někdo. Cítila jsem se v bezpečí. Byla to moje druhá rodina! A teď... teď jsou všichni mrtví.

Stěží jsem se odvážila nadzvednout hlavu a kouknout se na ránu. Rudá tekutina byla rozprostřena po skoro celé části mé čistě bílé srsti. Krve bylo hodně, a moje cesta ke smrti byla krátká.

Lehký vánek mi foukal na ránu. Bylo to příjemné ale sem tam to štíplo. Užívala jsem si poslední nádechy čerstvého vzduchu. Poslední vůně lesa. Poslední rozhled po domově. Poslední doteky vlhké trávy. Z vánku nastal vítr a byl čím dál víc silný. Je na čase. Vítr je mé znamení. Zavřela jsem oči a nechala jsem mou duši aby splývala z větrem.