Wííííí

Laureth je působivé děvče. Její táta je úspěšný spisovatel, jehož čtenáři opravdu mají rádi jeho knihy. Teda ty starší, ty veselé. Jenomže teď se tatínek Laureth pustil do průzkumu něčeho jiného. Velice složitého, zapeklitého, a jak se ukáže, také nebezpečného.
I přesto, že Laureth chybí jeden z hlavních smyslů, kterým by mohla vnímat nejvíce podnětů ze svého okolí, ostatní smysly má vyvinuté až nadprůměrně. Ale smysl, který má nastavený na 150%, je intuice. Že se jejímu tátovi něco stalo si uvědomí v okamžiku, kdy si přečte e-mail, v němž najde velice šokující věc. Věc, která více než souvisí s jejím tátou. A ta věc by na tom místě vůbec neměla být. Jak moc velká je pravděpodobnost, že se jí povede zachránit tátu a nezničit přitom svého bratra i sebe samu?

To, že je na zadní straně knihy napsáno, že ji nedáte z ruky ani po poslední stránce opravdu není náhoda. Náhoda? Nic není náhoda a Já nejsem neviditelná je toho jasným důkazem.

Zpočátku jsem nemohla pořádně uvěřit, že hlavní hrdinka, Laureth, kterou jsem si postupně upřímně zamilovala, je slepá. V anotaci je to sice jasně napsané a i když jsem si ji přečetla víc než třikrát, nemohla jsem se nějak zbavit pocitu, že tato kniha nebude podobná žádné, kterou jsem doposud četla. Myslím, že přesně to se taky stalo. Četlo se to úplně samo, jedna stránka za druhou naprosto bez námahy. Tohle sice ne každá kniha umí, navzdory tomu, že čtivých knih je vlastně docela hodně. Přese všechno je Já nejsem neviditelná něco, co je v mé knihovničce jedinečné.

Od Marcuse Sedgwicka jsem dosud nečetla jedinou knížku, nicméně moje setkání s jeho stylem psaní v Já nejsem neviditelná si mě získalo od první stránky. Velice oceňuji a moc se mi líbí, jak od začátku splétá tajemnou síť různých událostí, retrospektivních pohledů a bezpočtu různých teorií, proč se nic neděje jen tak a všechno má svůj důvod.
Já nejsem neviditelná je nevtíravé čtení.Autor píše jednoduchým, sugestivním stylem, běží jedna stránka za druhou, aniž byste si to příliš uvědomovali. Co se mi na knize hodně líbí, je ta minimalistická detektivní zápletka. Stejně jako celá kniha je tato zápletka tak trochu záhada, neustále se točíte v začarovaných kruzích a ne a ne se dobrat pravdě. Všechno to vypadá složitě, ale na konci vás překvapí, jak je řešení vlastně triviální. Nečekané, ale jednoduché a tak trochu úsměvné.

Každopádně tahle kniha má neskutečný potenciál. Je chytlavá, opravdu extrémně čtivá, sympatická, záludná a mile vás překvapí. Co bych pravděpodobně nečekala, je, že je to také kniha moudrá, plná maličkostí, které si neuvědomujeme, když o nich příliš neuvažujeme. Já jsem si zkrátka užívala každou stránku. Laureth mi okamžitě padla noty a její malý bráška také. Jsou to postavy realistické a Laureth je velká bojovnice a inteligentní osoba, která je zároveň skvělou průvodkyní. I přes to, že nikdy neviděla barvy celého světa.

Nikdy jsem si vlastně neuvědomila, jak moc velká je pravda, že nic se neděje jenom tak. Já nejsem neviditelná mě přesvědčila, že všechno, co se děje, se děje z nějakého důvodu a všechno má svůj význam, i když se někdy zdá, že se to děje naschvál.
A ta náhoda?
 Neexistuje.

Kdo si myslel že se člověk nedá rozkecat o jedné knize se mýlil. Jde to. Řekla jsem Vám vše co si o tom myslím, a já doufám že si tuhle knížku půjdete koupit nebo půjčit. Přeji Vám krásné čtení !