Všechno veci

Vyhlásenie súťaže

Tak a je to tu vyhlásenie súťaže 

taaaak......

1.miesto:Kelia

2.miesto:Šterbina

3.miesto:Verča Kost.

napíšte mi svoje e-maily a ja vám pošlem tie ceny.

1.Byla jednou jedna holka jménem Samantha a ta žila ve velmi chudé rodině byly špatné časy ale bylo léto takže měla rodina cok jídlu vždy poslaly Samanthu na ovoce potom na pole aby vzala tu kukuřici a brambory,tato rodina si šetřila hodně jídla na zimu a když už byla zima tak poslaly Samanthu do lesa na klacky a šišky na zátop daly jí na to obrovský koš když už měla nasbíráno takuviděla v dálce jak se něco třpití a tak tam běžela.Ale když tam doběhla nebylo tam nic než sníh když se otočila tak si všimla jak vzádu stojí osoba která mává jejím košem koukla se do ruky a koš skutečně v ruce neměla připadalo jí to divné všimla by si toho,najednou se objevila úplně někde jinde byla v jednom nádherném domě byl vyzdobený najednou uslyšela hraní na klavír rozeběhla se za zvukem když doběhla za ním viděla tam jak hraje nějaká holka na klavír . 

Samantha se za ní rozeběhla ,holka se otočila a Samantha viděla že je úplně bledá a měla na sobě kousky hlíny Samantha poznala že je to ta osoba která jí vzala koš,najednou jí osoba zavedla do nějaké místnosti a tam jí zavřela .Samantě začínala být větší a větší zima až umrzla.

Její sestra našla její tělo umrznuté v lese uviděla v dálce stát osobu bledou jako sníh. 

2.Žiju ve skleněné kouli, sama jen se svými houslemi. Kolem mě je temnota, jen hvězdy v ní září a blikají, jako by se mi posmívaly. 

Už nechci takhle žít, chci se dostat ven, žít svůj život, kde žiju podle toho, jak chci já, ne podle lidí, kteří natahují klíček.
Rozbiju sklo! Zaútočím, zničím ho. Připravuji se na úder, bouchnu, sklo popraská. Druhým úderem se už nic nemění, ani třetím, čtvrtým...
Skulinou se sem dostal motýl, proměnil se v netopýra a..... zemřel. Asi se nikdy nedostanu ven, ale nechci takhle žít. Radši být mrtvá, než jen stát osamělá na podstavci a otáčet se.
Až teď jsem si uvědomila, že v ruce držím housle. Ano, budu bojovat hudbou, hudbou, která roztříští sklo! Když se nepovede tohle, tak už nic.
Seskočím z podstavce, začnu hrát a tančit. Z houslí se line neznámá melodie, kterou jsem nikdy nehrála.
Sklo začíná praskat. Nevzdám se. Bolí mě celé tělo, jako by se tříštilo spolu se sklem. Bolest je k nesnesení. I přesto nepřestávám. Radši umřu, než abych tu takhle žila napořád. Poslední vysoký tón, víc nevydržím. Sklo se rozbíjí, moje rány mizí, propadám se do světa plného květin, ptáků...
Do vlasů mi sedne motýl. Tohle je svět, o kterém jsem snila. Zůstanu tu. Navždy.
*******************
Tenhle svět není tak dokonalý, jak jsem si myslela, ale do koule bych se nikdy nevrátila. Stala se ze mě víla, dobrá víla, samozřejmě. Neznám svoje jméno, přezdívají mi Dítě světla, nebo Lighty.
Bojím se tmy, hrozně se bojím tmy. Díky bohu, že mi tato říše dala možnost vytvářet světélkující koule, které mi svítí na cestu temnotou.

Pak jsou tu špatné, temné, bojové víly. Kvůli nim u sebe nosíme meče, i když už pak nevypadáme moc mírumilovně. Jen tyhle víly jsou horší než tma. Víly mého lesa mi pomáhají překonat strach, ale i přesto v noci radši ani nevystrčím nos z příbytku.
Tenhle svět není dokonalý, ale mám svoje housle. Nosím je všude. Jednou mi pomohly z temnoty, pomohou vždycky. Rozsvítí plamínek naděje, pomůžou mi. Moje housle mají nějaké zvláštní kouzlo, díky kterému zahání většinu šelem. Ale co už vím, nepomohou mi ubránit se před temnými vílami. Na ty platí jedině meč. Ale i přesto, svých houslí bych se nikdy nevzdala.
Tanec a hudba. To je to, co mají dobré víly tohoto světa nejradši. I přes to nemůžeme tančit a hrát celé dny. I my musíme něco jíst. Takže se dopoledne věnujeme sběru, při kterém se často dostaneme dál od našich příbytků, a odpoledne tančíme po loukách, které jsou blízko. Nikdy nemůžeme vědět, jestli temné víly nevylezou přes den a nepokusí se udělat si z nás večeři.

Není to tu tak bezstarostné, jak jsem čekala, ale přesto jsem šťastná. Přes den tančím po lesích, temné víly jsou za světla obvykle v úkrytu, ale i přesto mám meč. Přežiju tu, můžu tu žít šťastná.
Tenhle svět není dokonalý, ale je barevný a živý. Jak už jsem řekla, zůstanu tu. Navždy.  

3.10-ti letá dívka se jménem Sabina jela navštívit svoji nejlepší kamarádku Fionu do Lukovic. Lukovice jsou malá ale útulná a krásná vesnice kam se Fiona odstěhovala před třemi měsíci. Sabina její odchod vzala velice špatně a tak jí tam rodiče odvezli. Sabina se už nemohla dočkat když vyjeli z Březiněvse. Psala si s Fionou ale protože byla Sabina velice chytrá poznala že Fionu něco trápí. Ale když se ji zeptala Fiona se naštvala a řekla že musí jít pomoct mamce na zahradě. Sabinu to trochu mrzelo ale taky se trochu naštvala pak si ale pomyslela že je zbytečné se hádat když spolu stráví celý týden. Odložila telefon a dívala se z okna. Dlouho pozorovala jak krajina ubíhá a pak sebou cukla. Zdálo se jí že spatřila mrtvou dívku která ji byla podobná tak jako jiná. Když se jí mamka zeptala co se stalo řekla že viděla zajíce. Mamka jí řekla že to je v pořádku. Zajíci tu bývají často. Když dojeli na konec cesty. Dala mamka Sabině pusu na čelo a řekla ať se opatruje. Táta jí objal a řekl ať jim napíše ob den. Potom odjeli. Brzy ale zavolalo neznámé číslo na Sabinin telefon. Sabina ho zvedla. Byl tam hrubý hlas ale byl velice smutný. Sabina celá zdrcená položila telefon a řekla že její rodiče zahynuli při autonehodě a ona musí jít do dětského domova. Fiona se zhrozila a hned vše řekla své matce. Její rodiče neváhali ani pět minut a vzali si Sabinu do péče. Sabina ovšem věděla že tu něco nehraje...

Toť vše...