HryProDivky.cz
Horor 5. díl-1. část
Nazdárek všichni!!!
Dnes Vám už po druhé napíšu jeden super horor. Je hoooodně dlouhý, tak Vám ho rozdělím na dva články. Doufám, že se Vám bude líbit :-D
Hvozd
Hluboký les, opuštěný dům a pravda, před kterou se nelze skrýt...
Byla to malá chalupa s prohnutou střechou a rozpadlým komínem. Místy na stěnách visely poslední plástve vybledlé omítky a stará, dřevěná okna prázdně vyhlížela do protějších kopců, pokrytých neprostupným, temně zeleným krunýřem.
Lesy byly všude. Jen před oním stavením, kam mířily mé pomalé kroky, se rozléhala menší mýtina a zbytky rozpadlého dvorku.
Nikde nikdo. Jen já. Já a moje svědomí.
Od nejbližší vesnice to byly dvě hodiny chůze. Hlava mi s každým kouskem cesty těžkla a já se coural jako nějaký stařec. Nemyslel jsem na nic jiného, než na Rozáru a Klárku. Sídlily v mé hlavě už tolik týdnů a každou vteřinou užíraly kousky mého rozumu.
Doklopýtal jsem v tom horkém letním dni k prahu malé chaloupky a sesunul se k zemi. Všechno tu bylo tak tiché. Jen koruny stromů táhle a monotónně zpívaly pod prsty vánku a občas se ozvaly ptáci. Přesně to jsem potřeboval.
Slzy se před sluncem nedokázaly schovat, a tak se v pár okamžicích vypařily. Vstal jsem a po paměti přešel k jednomu z oken. Zapáčil jsem za jeho parapet a ten okamžitě povolil. Pod ním ležel v jemném prachu zašlý klíč.
***
Uvnitř na mě čekaly tři zatuchlé místnosti. Slyšel jsem, jak mi pod chodidly skřípala drobná zrnka popadané omítky. Musel jsem pootevírat okna, aby byl vzduch dýchatelnější a já si tak mohl pozorněji domek prohlédnout.
Kuchyň se starými kamny se mi v paměti vybavovala stále živě, s ostatními částmi chalupy to už bylo horší. Nebyl jsem tu přece léta.
Místnosti byly vesměs prázdné, až na pár poliček a skříní. Všechno jsme tehdy odvezli pryč. Mysleli jsme, že by to tu někdo mohl vykrást. Teď mi ale něco říká, že tady po celou dobu nebyl nikdo. Dvacet let se tomuto místu lidé vyhýbali. Možná měli proč…
Okna obrácená směrem k lesu, jenž se za stavením rozléhal, nepřinášela dovnitř téměř žádné světlo. Mohutné staré stromy za nimi vzhlížely jako nehybní obři, kteří by dokázali v několika málo okamžicích domek pohltit a už nikdy nevydat dennímu světlu.
V kuchyni jsem si na stůl odložil moji malou plátěnou tašku. Byla vším, co mi zůstalo. Uvnitř ukrývala pár desítek bankovek, které mi, jak hádám, vystačí na několik týdnů střídmé obživy. Kdyby tak můj otec viděl, jak jsem naložil s rodinnými podniky. Možná by mu bylo do pláče.
V průběhu dne jsem se porozhlédl po zbytku celé usedlosti, včetně zchátralé dřevěné boudy u rohu domku. Byla v ní kopa harampádí, z nichž jsem letmo rozeznával vidle, hrábě, mnoho lopat a rezavý rýč uprostřed toho všeho. Ano, strýček, který tu se svou rodinou jezdíval velmi často, byl vášnivý zemědělec. Práce, při níž se mohl fyzicky unavit, jej neskutečně nabíjela – jak paradoxní. Ovšem u lidí pracujících jen hlavou, což má rodina byla, to tak funguje. Člověk by se možná divil, jak rád se bohatý bankéř čas od času prohrábne prsty v „rodné hroudě“.
***
Noc přišla pomalu a nenápadně, sotva jsem její příchod postihl. První zavanutí chladného vzduchu mě však probudilo z mého nekonečného přemítání nad mou ženou a dcerou a donutilo hledat místo k spánku. Byla tu jedna místnost se třemi postelemi. Do jedné z nich jsem ulehl a přemýšlel dál.
Tma zde byla neskutečně silná. Proměnila vše okolo v nový, neznámý svět. Víčka už únavou padala a já pomalu ztrácel kontrolou nad svým zmoženým tělem.
Vtom se cosi ozvalo.
Krátké, ale úderné bouchnutí. Okamžitě mě probudilo. Možná jsem zapomněl zavřít venkovní dveře. Mohl to být průvan, anebo – někdo tu je. Lýtka mi olízl jazyk mrazu. Okamžitě jsem se postavil na nohy. Na paměť mi přišel osud strýčkovi rodiny. To neštěstí, které se zde odehrálo.
Rychle jsem přistoupil ke dveřím a pomalu je otevřel. Nenápadně jsem vykoukl na chodbu a porozhlédl se. V té tmě jsem nic nezpozoroval. Došel jsem se ke vstupním dveřím a ujistil se, že jsou zamčené.
Strach ze mě pomalu opadával, a tak jsem se vydal zpátky k posteli. Jenže v polovině mé cesty jsem se musel zastavit. Na konci chodby z podlahy čněla silueta jakéhosi dřevěného poklopu, který byl opřený o stěnu.
Rychle jsem vběhl do kuchyně k mé tašce, v níž se ukrývala krabička sirek. Zapálil jsem malou olejničku, která se ukrývala v kredenci, a vyrazil zpátky na chodbu.
Viděl jsem dobře. V rohu na mě zíral otevřený vstup do sklepení. Ve dne jsem si jej nevšiml, jeho poklop dokonale splýval s podlahou. Ale teď – otevřený? Jak se to mohlo stát? Znovu jsem dostal strach. Někdo se tam může skrývat.
„Vylez!“ zařval jsem.
Ticho.
Pomalu jsem se k díře přiblížil a pohlédl dovnitř. Dolů, do neprostupné temnoty vedly úzké prkenné schůdky.
Musel jsem se tam podívat. Zvědavost a strach mě táhly dolů a každým krokem níž jsem se cítil více a více ochromený.
Došlápl jsem na vlhké, ploché kameny, které dláždily podlahu. V absolutní tmě jsem byl odkázán jen na malou kouli světla mé lucerny. Nikde nic. Jen hutné ovzduší sklepa. V tu chvíli se mi vrátil rozum a já rychle vyběhl zpět do šera chodby.
Zabouchl jsem poklop a s nepříjemným pocitem se vrátil do postele. Měl bych spát… nabrat síly…
***
Druhý den jsem se hned po ránu vydal do vesnice. Nakoupil jsem si brambory. Nic jiného jíst nebudu, jen brambory. Musím se očistit, vzpamatovat se…
Raději jsem se vyhnul zbytečnému kontaktu s lidmi a hned po koupi vyrazil zpátky domů.
Přijde mi divné říkat tomu stavení domov.
Na mýtince jsem se ocitl něco po poledni. Soukal jsem se nepříjemným stoupáním až k domku. V polovině mě ale něco zastavilo.
Pytel s bramborami se sesunul k zemi.
Dveře do chalupy byly otevřené.
Srdce povyskočilo a v lýtkách jsem pocítil nepříjemné brnění. Instinktivně jsem oběhl domek z druhé strany až k dřevěné boudě s nářadím, vytáhl, co bylo po ruce – lopatu, a vydal se dovnitř.
Vřítil jsem se na chodbu a řval jako smyslů zbavený. Ve vteřině se však mé hrdlo smrštilo a nevydalo ani hlásku. Otevřené byly všechny dveře. I poklop do sklepa.
„Kde… kde se schováváš, ty hajzle?“
Nikdo mi neodpovídal. Dlouhé, napjaté ticho. Pod spánky mi pulsovaly žíly. V třesoucích rukách jsem stále svíral lopatu a při výpadu do každé z místností ji před sebe vystrkoval jako kopí. Všude bylo prázdno.
Zbýval jenom sklep.
Nepotřeboval jsem lampu. Slunce prosvítalo přímo dolů, do vlhkého, plesnivého prostoru. Sestupoval jsem pomalu. Krok po kroku.
Konečně jsem spatřil siluety toho temného místa. Nebylo tu však nic. Jen čtyři holé stěny a já. Ani vetřelec, kterého jsem hledal, se tu nenacházel. Všude prázdno.
„Ty jsi vetřelec!“ zakřičel kdosi nad mojí hlavou a vchod ve stropu, můj jediný zdroj světla, se uzavřel.
Okamžitě jsem se obrátil a pokusil se vydrápat po schodech nahoru. Ve všem zmatku jsem asi v polovině schodiště zakopl a musel znovu hledat rovnováhu. Po malém zavrávorání jsem se dostal až k poklopu a zatlačil na něj.
Nepohnul se. Někdo jej se shora držel.
„Pusť mě, ty chcípáku!“ vyloudil jsem ze sebe při úpěnlivé snaze dostat se ven.
Vtom dřevěná záklopa povolila a já ji rozrazil. Vyskočil jsem ven a – uviděl prázdnou chodbu. Zmateně jsem očima přelétl po všech místnostech a vyběhl se podívat i ven. Nikde ani živáčka.
Tep mi ještě stále divoce bubnoval na stěny cév a já pomalu nabíral dech. Někdo tu poblíž je. A sleduje mě. Nelíbí se mu, že tu jsem, to je jisté. Možná že tohle místo nebylo až tak opuštěné, jak se mi zprvu zdálo…
***
Ten den jsem se chtěl vrátit ke své rodině. Pochovat si dcerku, přivonět k vlasům milované Rozáry… ale ještě nebyl správný čas. Udělal jsem přece něco špatného. Velice špatného… a musím si to odpykat. Já sám se svým svědomím.
Neváhal jsem a vynosil z boudy všechny nástroje, kterými bych se mohl bránit. Lopaty, rýče a krumpáč. Nechci tady skončit jako můj strýc. Jen tak přijít o život rukou muže, válečného zběha, který po dlouhých dnech bloudění v místních lesích nalezl úkryt právě v téhle chalupě a nehodlal se o ni s nikým dělit…
Sedl jsem si do kuchyně, čekal, mnul si zpocené ruce a neustále pozoroval dveře. Klid. Přeházel jsem po místnosti, vešel na chodbu a prohledal další pokoje. Stále nic. Vrátil jsem se zpět a díky letmému pohledu k oknu ztuhnul na místě. Venku stála holčička a upřeně zírala dovnitř. Přímo na mě.
Vylekání vystřídal zvláštní pocit. Tušil jsem něco. Já… znal tu tvář… už jsem ji viděl, byla mi povědomá…
Dívenka se pomalu otočila o několik stupňů kolem své osy, udělala pár kroků a ztratila se mi z dohledu. Okamžitě jsem jí vyběhl naproti. Jenže - jako by se vypařila. Došel jsem až k místu, kde předtím stála, ale nikdo tam nebyl. Otočil jsem se směrem k velkému lesu za chalupou a jen tak zřídka proletěl očima mezi stromy. Nic.
„Nedívej se tam.“
Škubl jsem sebou. Ta holka stála v otevřeném okně.
„Jak ses… dostala dovnitř?“
„Dveřmi,“ byla bílá jako kvítky kopretiny a na krku jí visel řetízek s překrásně zářícím akátem. Zaujatě na mě upírala svůj zrak a při mluvení téměř vůbec neotevírala ústa.
„Kde ses tu vzala? Ty mi děláš nepořádek v domě?“
„To tatínek. Nevidí tě tu rád.“
„Tvůj tatínek? Chci s ním mluvit! Nemá žádné právo…“
„Je to přece náš dům! Musíš odsud pryč, prosím.“
„Ten dům patří mně!“ znovu jsem se zadíval do její tváře…
Zamračila se.
„Báro!“ ozval se hluboký mužský hlas z útrob domu. Holčička sebou cukla a oči se jí naplnily strachem.
„Musíš pryč!“ zašeptala a vyběhla z kuchyně na chodbu.
Tak tohle byla 1. část tohoto dlouhého hororu. Těšte se na druhou část. Jestli se Vám líbila tato první část, tak dejte + a napište nějaký komentík. Ale počkejte si na 2. část! :-D
