Violetta atd.... ♥

Viděla jsem v okně chlapce, který vypadal nejmíň na šestou třídu. Zamával mi a já oněměla úžasem. Byl tam můj dětský hrdina. Okno se otevřelo a on prostě vplul dovnitř. Usmíval se na mě. 

[Unsupported element format]"Ty budeš Wendy, že ano?" zeptal se mě a pořád se usmíval. Troch jsem se zamračila a natočila hlavu mírně na stranu, jako to dělávají ke filmu, když je někdo překvapí. A to já byla. Velice. 

"Jo jsem Wendy, ale kdo jsi ty?" zeptala jsem trochu blbě a čekala jsem na jeho reakci. Kupodivu se nenaštval, ale vysekl dokonalé pukrle a já se usmála. Bylo to legrační. 

"Mé jméno je Petr Pan." odpověděl mi zdvořile, když se dostal tělo do vodorovné polohy a ještě nakonec lehce sklopil hlavu. 

"No jo já vím, že jsi Petr Pan." řekla jsem mu, když jsem se tak nějak vzpamatovala. To ho trochu zarazilo. Koukla jsem na televizi, kde zrovna běžela pohádka. Byl to hraný film s Jasonem Isaacem, který zrovna něco říkal hranému Panovi. Také to zpozoroval. 

"Jsou o mě filmy?" podivil se překvapeně a usmál se. 

"No jasně. Jsi docela oblíbený." potvrdila jsem mu. Zrovna běžela scéna, kdy Wendy dává polibek Petrovi a já se té scéně usmála. "To je moje nejoblíbenější scéna." řekla jsem z ničeho nic a celá rudá jsem koukla na Petra. Došel ke mně a chytil mě za ruku. Foukl na mě nějaký prášek a došli jsme k onu. "Já se nechci zabít." řekla jsem a bála jsem se. 

"To nehrozí. Ne když jsem tady já, Wendy." odpověděl mi. "Mysli na něco hezkého a to tě vynese vzhůru." než to dopověděl už byl ve vzduchu. Vybavila jsem si tuhle chvíli a už jsem se vznášela vedle něho. Znovu mě chytil za ruku a táhl mě k obloze. A letěli jsme dál a dál, pryč až do rána.

Jestli se vám líbila tato POVÍDKA dejte plus