HryProDivky.cz
Nothing.
Eh...zdravím! Yay, dnes již druhý článek! Když už jsem v tom psaní, že? A ano... Vím, že povídky Vás nebaví, ale je to tu! Povídka! Double Yay!*zívá nudou*
Dík za podporu, Natasho.
*ušklíbne se a dál se věnuje vyšívání Havraspárské uniformy*
Ehm...ano, dlouho, dlouho a ještě jednou dlouho, jsem přemýšlela, zda-li tuto převážně nudnou, postrádající děj povídku Vůbec vydat. Ale Ravenclaw se překvapivě (doopravdy mě to překvapilo) líbila.
*pozvedne hlavu* A nebo ti jen chtěla udělat radost.
Víš co? Prostě tě zamknu do sklepa společně s...ehm...ostatníma...ty víš. Hehe.
Nicméně, tento článek bych ráda věnovala dvěma absolutně manific osůbkám. Pokud si to přečtou, pochopí o koho jde.
No, a vy ostatní, užijte si článek jak jen to jde. Zda-li to jde...
A doporučuji si k příběhu pustit jednu awesome skladbu, při které jsem příběh psala. Slova sice vůbec nesouvisí, ale hudba je...awesome.
A jelikož mi nejde dát odkaz (*brečí v koutě*), dám bohužel jen název. Faded (Restrung) - Alan Walker. Je to ♥♪
A nyní, prosím, neumřete mi tu...
---------
Seděla na stromě a ze své vojenské uniformy sbírala neviditelná smítka prachu. Ruce jí smrděly po olovu a střelném prachu. V ruce třímala pochroumaný deník a vrhací nůž. Na tváři se jí tyčily jizvy. To bylo to jediné, co jí zbylo. Vše jí sebrala válka. Ona jen mohla sedět na oném stromě. Doufat, že to pomine. Ale žít se svědomím, že ne. Nepomine to nikdy.
Koukala na zem a sledovala nehybná těla jejich přátel. Jen ona uboze seděla a čekala. Ale na co? Zázrak nebo snad další velký třesk?
Světla zhasla a ona jen cítila tmu kolem sebe. Ta tma, která pohlcuje každou dobrou vzpomínku. Každou pozitivní myšlenku. Mohla by se vzchopit a žít dál. Ale nešlo to. To ona byla ta zbabělá. To díky ní zemřelo tolik lidí. To nedokáže hodit za hlavu. Ne ona. Ne teď. Po čele jí tekly pramínky krve. Vzala ptačí brko, které nosila v deníku. Namočila jej do krve a dokola psala své jméno do deníku.
E-ne-tris. E-ne-tris. E-ne-tris.
Znova pocit slbosti, potupy, pohlcení, porážky... Proč ostatní musí trpět? Proč nezemřela ona?! Měla sto chutí se zabít. Ale to by oběti, které kvůli ní zaplatily životem přišly nazmar. Ne. Ne. Ne. ,,Jsem tak hloupá!'' vykřikla do nikde nekončící tmy. V hlavě se jí přehrávalo posledních pár krásných vzpomínek. Když Isla hrála se smíchem na polorozbité housle. Když se s Ludwig tajně vloupaly do velitelova stanu. Tmou proletěla rána z pistole. Ucítila, že se jí po břiše valí teplá tekutina.
Usmála se. Po tváři se jí rozteklo pár slz. Nebyly to slzy smutku, hněvu, ani strasti. Byly to slzy radosti.
To, co jí tolik scházelo. Přeci jen se stala obětí své tuposti. Kdo vlastně je? Má právo se usmát?
Těžko.
Nevnímala bolest. Byl to znak prohry, porážky... Zbývalo jí pár sekund života. Pomalu slezla ze stromu. Palčivá bolest postupovala pomalu od břicha po celém těle.
Vzala zbraň. Byla od krve, ale chtěla se nade vše pomstít. Padla na zem. Bolelo to. A bolela ji mysl. Vlasy zšedivělé popelem a slepené krví jí padaly do očí. Uslyšela kroky. Teď nebo nikdy. Vystřelila. Ale jestli se trefila, to nezjistíme.
Tentokrát se střelec trefil přesně. Její trpící srdce dotlouklo a Enetris padla k zemi.
Mrtvá.
Mrtvá. Ale šťastná.
----------
Je to krátké, bezduché a naprosto stupidní. Vím. Ale přinutila mě Raven, to jí si stěžujte! Mno, každopádně děkuji za takto zbytečně ztracených cca. 5 minut. Cením si toho.
Vaše Venuška. Jen mě zhejtujte, zasloužím si to.
Komentáře
monstr haaj
(Svět Fantazie ^^)
Páni. Je opravdu krásná. Moc se vám povedla. A vážně mě mrzí, že tento blog není známý, protože si to rozhodně zaslouží. Dokázala byste napsat další podobnou?
Anka B.
*po tváři jí stéká slza*
*přeje si, aby uměla psát jako Venus a dotýkat se citů ostatních*
Ehm... Tu slzu jste nikdo neviděl. Nikdo. Jasné? Fajn. Tak, přesuňme se k hlavní části komentáře.
Byla by zatracená škoda, kdybys tohle nevydala.
*ostatní části osobnosti souhlasně přikyvují*
Dostala jsi mě už tím, jaké pachy jsi jmenovala v druhé větě. Nevím proč, ale prostě mě to dostalo. ("Možná proto, že máš pro zvláštní pachy slabost? Třeba pach alá IKEA, kvůli kterému chodíš čichat do mamčiny skříně, viď?" "Zmlkni, Sigrid, kazíš atmosféru. Ankaro, vezmi ji po hlavě futrálem, ať už je zticha. Díky.")
A taky mám teď strašnou chuť jít hrát na své teplotními změnami rozladěné housle. Zatraceně, proč musí být skoro půlnoc? ("Možná, kdybych hrála jen jemně a potichu pizzicato..." "Ne, Anko, ať tě to ani nenapadne. Mamka by slyšela minimálně to, když bys ladila." "Tak to zkusím naladit jen od ucha a bez ladičky?" "Ne. Rozladila bys je ještě víc. Tak dobrá zase nejsi." "Máš pravdu, protože já nejsem ani trochu dobrá, jsem na housle příšerná. Skřípu na ten nebohý nástroj, jak když taháš kočku za ocas. Nikdo si neumí představit, jak Isle její talent závidím...")
A zatímco Isla hraje, ostatní dělají takové zábavné činnosti jako vloupání do stanu velitele (Ančina specialita- vždycky přijít o tu největší srandu, eh).
Když si vzpomenu, jak pitomě proti tvému dílu zní mé "Věřila jsem...", mám chuť se jít zahrabat.
Dokonalost.
Ravenclaw(ANIME STALKERS)
Děkuji. Výslovně vám děkuji za vydání tohoto naprosto dokonalého díla. Sice vám nyní extrémně závidím váš poutavý styl psaní, ale zas...věnovala jste mojí postavě něco dokonalého. Kdo by kdy čekal, že Ludwig by se vloupala do stanu ? Ale díky vám to dokázala.
*závistivě pomyslí na Islu. Je jednoduše dokonalá. Stejně ji má každý raději, než nějakou "Ludwig".*
Lidé by mě měli zabít za to, že jsem tak neschopná, a nedonutím vás více vydávat nové a dokonalé článek. Dnešní den jste mi však velmi zlepšila. Děkuji. Myslím, že puknu závistí a radostí. Znovu a znovu si budu moci číst vaše dílo. Ta krev. I emoce. Nádherné.
Ah, teď jsem očima znovu přejížděla řádek o Isle a Ludwig. Samozřejmě má Isla tak úžasnou činnost. Proč ? Proč ? *pláče*
Ještě štěstí, že Ludwig zemře také. U ní spíše " chcípne". To Enetris a Isla umírají. Jsou lidé. Krásní.