HryProDivky.cz
Poslední sníh......(Funfiction Noragami)
Mami! Mami!" volal jsem pod oknem domu. „Ale podívejme se. Koho pak jsi nám to donesl." odpověděla žena v okně s úsměvem na tváři. „Mami, mohu si jej nechat?" zeptal jsem se mé matky a zvedl mourovatou kočku do vzduchu a podával ji do okna. „Promiň mi to, ale třeba na ní majitel netrpělivě čeká." odpověděla. „Mami s kým se tam bavíš?" ozval se dívčí hlásek. „Ach. Jenom s tvým bratrem." odpověděla „Měl bys jí nechat být." dodala a zavřela okna. „Ksakru. Proč musí být vždy taková. Promiň mi to příteli, ale budeš muset jít po svých." řekl jsem uraženě a položil kočku na zem. Chtěl jsem jít domů, ale ona se začala otírat o mé nohy. Klekl jsem si za ní a pohladil po její hebké srsti. „Máš furt stejnou slabost pro kočky." ozval se hlas za mnou. Rychle jsem se postavil a podíval se za sebe. Byla to má sestra. „Co je ti do toho!?" odsekl jsem a pomalým krokem jsem šel ke dveřím domu. „Chi. Přede mnou se nemusíš chovat jako drsňák Yukine." zasmála se sestra a začala mne následovat domů.… ale později téhož dne v noci, se stalo něco, co nám se sestrou změnilo život… „Sestro! Spíš?" šeptal jsem. „Huh? Už ne." odpověděla ospale sestra a jen co to dopověděla, znovu propadla do svého snu. Bylo už pozdě večer. Díval jsem se na okno přes které procházely paprsky svitu měsíce s doprovázením sněhových vloček. „Není brzo na sněhové vločky?" pomyslel jsem si a pomalu jsem se posadil na postel. Najednou na okenici vyskočila mourovatá kočka. „To jsi ty? Proč nejsi u svého pána?" řekl jsem potichu a po špičkách jsem došel k oknu. „Už jdi, je pozdě." dodal jsem a jemným pohybem jsem shodil kočku ven do zahrádky. Nebylo to moc vysoko, aby se kočce něco stalo. Naposledy se na mě její oči podívaly a protáhla se plotem pryč. Když jsem se rozhlížel po okolí, uviděl jsem blížící se osobu. Z nějakého důvodu z ní šel strach. Zavřel jsem okno a zalezl do své postele. … o pár minut později se ozvala velká rána… někdo přišel do našeho domu… Věděl jsem že to byl můj otec… ale potom… ozvaly se rány… poté další… a další… bál jsem se… nemohl jsem řvát… nemohl jsem nic dělat… nemohl… Otevřel jsem své oči. Bylo už ráno a měsíční paprsky nahradily sluneční. Protáhl jsem se a posadil se na svou postel. „Byl to jen strašlivý sen." řekl jsem si pro sebe a podíval se na postel, kde spala má sestra, ale její postel byla prázdná. Rychle jsem se rozběhl do chodby. Byly zde krabice s věcmi, kufry, tašky. Zrychlil se mi tep. Začínal jsem o té noci pochybovat. „Och tady jsi Yukine." ozval se matčin hlas ze dveří. Otočil jsem se na ní. Její tvář byla opuchlá. „C-co se tady stalo? Co to máš s obličejem?!" domáhal jsem se rychle odpovědi. „To nic. Jedu na pár dní za babičkou." odpověděla a pousmála se. „Neboj se bratře. Jedu s ní jako doprovod." ozvala se sestra, která stála za matkou. „Dobrá." odpověděl jsem nejistě a znovu jsem si prohlédl matčin obličej. „Půjdeš s námi na vlakové nádraží? " zeptala se matka líbezným hláskem. Přikývl jsem a uhnul pohledem. …nikdy jsem si nemyslel, že to bude naposledy… naposledy, kdy svou matku a sestru uvidím… Mávaly na mne… ale já tvrdohlavě odvrátil svůj pohled… nevěděl jsem proč má sestra při loučení chytla matku za ruku… ale teď už to vím… Dny ubíhaly a nedostal jsem žádné zprávy od matky, a ani od samotné sestry. Začal jsem se bát, ale věděl jsem, že když je má sestra s ní, tak se jí nic zlého nestane. Jeden den míjel druhý, týden týdny. Musel jsem zjistit, zda je vážně vše v pořádku. Z nějakého důvodu mi otec vzal mobil a kvůli nezaplaceným účtům odpojili i internet. Rozhodl jsem se, že sestře napíšu dopis. „Nezklam mě sestro." zašeptal jsem a olíznu jsem okraje na obálce. … ten dopis byl pro mne vysvobozením od strachu… odepsala mi… byl jsem tak šťastný, že jsou v pořádku… nevěděla, kdy se znovu uvidíme a proto, jsem si začali psát víc a víc… nechtěl jsem, aby o tom otec věděl a schovával jsem si své dopisy pod postel do krabičky… ale jednou jsem zakopl a celá má krabice se rozsypala po pokoji… „Co to bylo za rachot Yukine!" řval blížící se otec na chodbě. „Nic!" zařval jsem a snažil jsem se sesbírat rychle dopisy do krabičky. Bylo ale pozdě. „Jak nic!" zařval znovu otec a rozrazil dveře co mého pokoje. „NIC! NIC SAKRA!" řval jsem chraplavým hlasem z plného hrdla. Můj krk se stahoval a před očima se mi rozmazával obraz. „CO MÁ TOHLE ZNAMENAT YUKINE!?" řval otec a přišlápl mou natahující ruku pro dopis k zemi. Snažil jsem se vysvobodit svou ruku, ale pak jsem se podíval otci do tváře. Díval se na mne nenávistně. „To je…" dodal a prohlížel si dopisy na zemi. Povolil mou ruku a zvedl jeden dopis ze země. Poté se na mne znovu podíval a chytl mne za tričko a zvedl ze země. „Okamžitě mě pusť! Slyšíš? PUSŤ MNE!" řval jsem. Odtáhl mě po schodech dolů do sklepa. Odstrčil mne tam a zavřel za sebou dveře a rychle zamkl. „HEJ! CO TO MÁ ZNAMENAT! OTČE! HEJ! HEEEJ!" řval jsem s plných plic a bouchal do dveří. Můj otec už tam nebyl. Slzy mi začaly stékat po obličeji. Nevěděl jsem co mám dělat. Posadil jsem se na zem do rohu místnosti. Byla všude taková tma. Taková strašlivá tma… … v prázdné temné místnosti jsem trávil i několik hodin denně… zavíral mne tam… i bez sebemenšího důvodu… poté přišel a pustil mne na denní světlo… nebál jsem se svého otce… bál jsem se tmy… ale jednoho dne pak… přišel zamnou do temné chladné místnosti… v jedné ruce držel skleněnou láhev a v druhé dopis… „To bude asi pro tebe…" řekl chladným hlasem otec a jemně mě kopl do nohou. Seděl jsem na stejném místě schoulený v klubíčku. Z mého otce šel cítil alkohol. „Slyšel jsi?!" řekl hlasitěji a výhružně. Pomalu jsem zvedl hlavu. Kdyby pohled uměl zabíjet, tak bych svého otce probodl skrz pohled. Natáhl jsem ruce, ale najednou otec odhodil dopis na zem a rukou mi chytl obě ruce a přimáčkl je k zemi. „Myslel sis, že ti ten dopis dám jen tak, ty spratku!" zařval otec a rozmáchl se rukou se skleněnou láhví. Láhev se mi roztříštila na rukou. Mé ruce krvácely. Pulzovala v nich obrovská bolest. Řval jsem, řval jsem do prázdné tmavé místnosti a přál si, aby mne někdo přišel zachránit…… poté můj otec odešel a nechal dveře otevřené… svíjel jsem se v bolestech… a aby jsemneřval… kousal jsem se do svého spodního rtu, který ten nápor nevydržel a začal krvácet…bolest sice neustupovala, ale musel jsem z téhle místnosti utéct… postavil jsem se na nohy aschoval dopis ze země do kapsy v mikině… utíkal jsem… utíkal jsem za bílým světlem…Zalezl jsem pod svou postel s dopisem od krvavých stop od mých dořezaných rukou a dvěma obvazy. Rychle jsem si zabandážoval své ruce, abych mohl co nejdříve otevřít dopis od mé sestry. Byly obě v pořádku, ale začala se obávat proč jí tak dlouho neodepisuji. Mé ruce byly v jednom ohni. Třepaly se a pulzovaly. „Musím jim to říct! Musím jim říct pravdu!" říkal jsem potichu pro sebe a málem se mi zarazil dech , když jsem uslyšel procházejícího otce po chodbě. Vzal jsem kousek papíru a propisku do ruky. Nikdy jsem ještě tak rychle nepsal, ale nemohl jsem přestat. Každá sekunda hrála roli. Tvary mého písma byly pomalu nečitelné. „Zachraňte mne!" byla poslední věta, kterou jsem do svého dopisu napsal. Rychle jsem papír složil a dal ho do obálky.„Musím ho jít poslat. Musím ho poslat ještě dnes večer!" řval jsem ve své hlavě a potichu jsem vylezl na římsu okna a seskočil ven. Přesně v tu sekundu otec rozrazil dveře do mého pokoje.… neohlížel jsem se za sebe… nemohl jsem se zastavovat… slyšel jsem ho… slyšel jsem řvát mé jméno… jeho hlas jsem slyšel celou tu dobu… byl jsem vyděšený k smrti… jakoby mi selhávalo mé tělo… nohy se mi podlamovaly… vystřelovala mi bodavá bolest na hrudi…všude bylo posmrtné ticho… vločky sněhu mi dopadaly na obličej… vločky sněhu obalené v temnotě noci…Schránka byla pár metrů ode mne. Zpomalil jsem a snažil se popadnout dech. Podíval jsem se na svůj dopis. Ani bandáže nasáklou krví nezašpinily můj dopis. „Ještě malý kousek." řekl jsem potichu a natahoval ruku s dopisem před sebe. Ucítil jsem na svém obličeji tající vločky sněhu a lehce jsem se pousmál. Sníh byl malý zdroj naděje v temných upuštěných uličkách spícího města.„Je krásný že, Yukine." ozval se mužský hlas za mnou. Zastavil se mi dech. Mé nohy zkameněly. Neohlížel jsem se. Zoufale jsem se podíval na své obvázané ruce s dopisem.Křečovitě jsem se pousmál. Ucítil jsem hrubé ruce kolem svého krku. Škrtily mne tak silně,ale já… ale já… ,,NECHCI UMŘÍT!". Nastala tma jakoby mé tělo nevážilo nic…… kde to jsem… proč tu jsem… kdo jsem vlastně já… jak se jmenuji… jak tu dlouho jsem…nemohu si na nic vzpomenout… počkat… na co bych si měl vzpomenout… já jenom… slyším něčí hlasy… volá na mne… jededen z nich na mě volá....volá...Sekki.
Tak to by byla moje první povídka :D . Doufám,že se líbila :3 .
