Twailightina knihovnička

Zavedl mě kamsi ke kraji města, jsou tu menší řadové domky, a stejně jako střed města, všechny jsou na padrť.

Vcházíme do jednoho z domků, zdá se že už se tu před tím zabydlel, jsou tu zásoby, voda, mohl by tu žít týdny.

,, Vyčisti si ty rány." podává mi lahev s vodou ,, Nebude ji pak málo?" zemřít na dehydrataci nebo na infekci ran?

,, Musíš zůstat naživu, a pokud ti to teď pomůže" odmlčí se ,, Vím kde sehnat další." přikývnu, nerozumím tomu proč chce abych zůstala naživu, možná mě chce použít jako pojistku, kdyby ho chtěli zabít, předhodí jim mě.

Možná je to obyčejný soucit k člověku ze stejného kraje,

a možná.....

Musím být ostražitá, nenechat se překvapit ani zabít!

Odbelhávám se  ke koupelně, je špinavá a na kdysi bílých dlaždičkách zí nyní špína, prach a zaschlá krev, je to nechutné.

Stoupám si k umyvadlu tak, aby voda z ruky odtekla do odtoku. Nakloním lahev, a čirá voda mi stéká po zlomené paži, štípe to, zatínám zuby, nesmím si dovolit křičet.

Myslím že to stačí, znovu si ránu zavazuji kapesníkem a zavírám lahev s vodou.

Když odcházím, uklouznu po troše rozlité vody, a ozve se bolest v noze, slabě vykřiknu.

Chytám se umyvadla a pokouším se vstát, za velké bolesti se mi to daří.

Nevím jestli přežiju, možná že zezačátku jsem měla šanci, ale teď?

Ty rány a noha, jedno nebo druhé mě může složit co chvíli, a navíc nemám šanci utéct kdyby někdo zaútočil.

,, Musíme zaútočit první!" hlesnu, trochu víc nahlas než jsem chtěla, přivolá to Arona, pomáhá mi dojít h ohořelé sedačce v obýváku, nebo možná v jídelně, stěny jsou tak zašpiněné a zčernalé že to nepoznám, všechen nábitek je zničený, nebo ohořelý.

,, Blázníš?" zeptá se mě konečně ,, Ne! Je to přeci logické, když zaútočíme první my, nebudou to čekat, a v momentu překvapení nebude důležité jestli umím běhat, ale jak dokážu mířit." je zajímavé jak rychle dokážu změnit ze zajetých kolejí do tohoto stavu, jež chce bojovat, jež chce vyhrát.

,, To není možné." vyvrací mi, a nesouhlasně kroutí hlavou.

,, Vyjde to, poslouchej když.." ,, Když půjdeme bojovat teď zabijí tě...nebo mě." zase mluví tím hrozně vážným, nesnesitelným tónem. ,, A co když mi je jedno jestli zemřu?!" plácám hlouposti, samozřejmě že chci přežít, jen  , cítím se jako večer před hrami, když jsme se hádali, chci tu hádku vyhrát za každou cenu.

,, Ale co když mě ne?" zvedá se a odchází,

vítězství možná není všechno, a právě tahle výhra je na nic.

Štve mě co řekl, štve mě že si myslí že bych to nezvládla, štve mě že mi nechce říc..... štve mě že jsem ho zklamala.

****

Je noc, spím na gauči a on, ani nevím kde je, od té hádky jsem ho neviděa, začínám mít strach, na obloze jeho portrét nebyl, a .... BUM! výstřel z děla. Okamžitě beru nože a vybíhám do chladné noční tmy, bylo to blízko.

Rozhlížím se kolem, vidím siluetu dvou bojujících postav, ta třetí leží na zemi.

Vím že jsem udělala hloupost, vím že jsem to měla udělat jinak, ale rozběhla jsem se přímo k nim.

Fire, holka z pětky, teď tlačila k zemi i druhou postavu, nevidím ji do tváře.

Než si mě Fire stačí všimnout, vytahuji dýku, jeden nádech.

Letí přímo, už jí nemůžu zastavit, zabodává se přímo do břicha, a Fire se kácí k zemi.

Plive krev a ze všech sil se snaží vstát, už to ale nedokáže.

BUM!

Tenhle výstřel si budu pamatovat nadsmrti, zabila jsem.

Snažím se na to nemyslet, natahuji se pro další dýku, když v tom si postava schodí kapuci

,, Dobrá trefa, díky Mio." Aron!

Jsem tak ráda že to nebyl on, pro koho zazněla salva z děla, jsem ráda že ho vidím, ale mám nutkání po něm tu dýku hodit, měl mi říct že někam jde, měl mě vzít s sebou.

Nehybně stojím a zírám na něj, pak na nehybné Fierino tělo, černá krev se mi dostává až k botám, chci pryč.

Otáčím se a odcházím, potřebuju to vstřebat.

Zabila jsem, udělala jsem hroznou věc, jako všichni tady, ale zachránila jsem tím člověka, kterého stejně někdo dříve či později zabije.

Z očí se mi vyvalí slzy, možná že jsem nezabila naosled a to mě na tom děsí nejvíc.