Tipy, zajímavosti VŠEHOCHUŤ..

Uvězněná v nitru, část 1.

Den co den
(Laura)
Každý den stejný, každá minuta stejná. Nic nově viditelného. Moje jméno je Laura. Všichni říkají, že jsem krásná. S čímž bych ráda nesouhlasila. Znám se totiž jen z jedné strany. A není to ta fyzická. Ano, nemusí vám být blbé zeptat se mě, od kdy jsem slepá. Od narození. Není známo proč, jsem snad jediná, o které se za posledních 80 let v mé rodině ví. Dál jsme rodokmen nezjišťovali. Jednoduše- nevím jak vypadám. Jen občas mi sestra dává nějaký krém, kterému říká mejkap, prý že mi to potom více sluší. Nevím co je krása, nemám ani tušení. A myslím, že i kdybych viděla, tak bych nedokázala o někom říct, že není krásný. Někdo mne lituje. Taky bych se litovala, kdybych to nebyla já, ale někdo jiný. Jenže jsem to já. Uvězněná celý den ve tmě. Jediný člověk, který se mi snaží dát poznat alespoň kousek světa je má sestra Tea. Její srdce je tak obrovsky laskavé. Miluju ji, a ona mne. Naše matka pracovávala ve dne, v noci, jen aby nás uživila. A je mi dost líto, že to dělala kvůli mne. Potřebovala sehnat různé přístroje, aby mi počítač říkal, co se děje, jaké písmeno mačkám a já mohla teď psát, to co píšu. Je to smutné, ale moje matka ze z toho věčného pracování zbláznila. Nebylo jí ani čtyřicet let a už je dva roky v blázinci. Beru si to za vinu, ale Lea mne vždy utiší. Možná má pořád trauma z našeho bratra, který onemocněl a zemřel týden po porodu. Je asi neslušné hned ze začátku navalit na vás všechnu smůlu světa, která se svalila zrovna na naši rodinu- Michalcovi. Bydleli jsme v odlehlé ulici ‚Rýčková VII‘ v malém bytě ve 3. patře. Jenže jakmile si pro matku přijel psychiatr, hodili nás do děcáku. To vám říkám zcela upřímně. Děcák byl o dvě ulici níže. Děti byly moc vděčné za jakoukoliv pozornost ostatních. Jenže taky bylo hodně vyřizování ohledně mé slepoty. Lea se musela 2 měsíce shánět po úřadech, aby dotvrdila, že je dostatečně zodpovědná a že se o mne dokáže postarat. tehdy jí bylo 17 let,- mě 12. O rok později, když bylo Lei 18, zavolala si nás paní ředitelka. Nesměle nám oznámila, že si to nemáme brát osobně, ale že v Leiném věku už si ji asi nikdo neadoptuje. Nejžádanější děti k adopci mají okolo 0-4 let. Lea začala chodit na brigády a přestěhovali jsme se do malého bytu, nedaleko od naší babičky. Jediná změna, kromě ztráty mámy je, že už nemůžu jezdit na němokurzy do Plzně. Na tohle moje máma vydělávala většinu roku. Vždy jsem se vracela plná života. Už 2 roky od…víte čeho, jsem tam nebyla. Chybí mi sice ta atmosféra, pozitivní nálada, naděj do života, ale nemůžu to vyčítat mé sestře. Dělá, co může, aby zaplatila nájem. Jen Patrik mi chybí. To byl hluchý kluk, kvůli kterému jsem se v 10ti letech učila celý rok znakovou řeč, abych se s ním příště domluvila. I on mi psal dopis, který mi Lea před rokem četla, že se naučil mluvit pár vět. Jenže, jak už víte, podruhé jsem už na kurz nejela. Kdybych Paťu neznala, ani bych nad tím nepřemýšlela, ale aspoň si takový člověk jako já uvědomí, že vůbec nezáleží na vzhledu.