The Darkness

3. kapitola- Hřbitov, místo všeho klidu 3. část

" Nech toho! Myslíš, že je mi to příjemný?! Co?! Mám teď důležitější věci na práci než se tady zabývat tvým egem!"
Všichni na mě koukali, ale ne proto, že jsem křičela na něho, ale že za mnou stál třídní a s přísným výrazem mi řekl:
" Ryšavá, o tom si ještě promluvíme."
A odešel ke katedře, kde zahájil výuku, respektive další pojednávání o školním řádu.
" Mimochodem, já se jmenuju Alexander Dupont, ale všichni mi přátelé mi říkají Alex."
Dobře, tak se jmenuje Alexander, bože.
"Hm, těší mě Alexandře, já jsem Tereza Ryšavá…"
Samozřejmě mě vždycky musí skákat do řeči.
" Já vím, kdo si."
A mrknul na mě s tím svým dokonalým úsměvem.
"No, ale všichni přátelé mi říkají Tess."
Slovu přátelé jsem kladla obzvlášť velký důraz.
Celých šest hodin výuky nám bylo postupně sdělováno, kde máme jaké hodiny. Byla to nuda, ostatně škola je vždycky nudná. Takže celých šest hodin jsem strávila zíráním na umyvadlo, když mě to přestalo bavit, počítala jsem šrouby v tabuli, bylo jich dvaadvacet, potom jsem počítala části letokruhů na dveřích, jen abych se vyhla pohledu na pana dokonalého vedle sebe.
***
Po škole jsem zamířila domů, výjimečně jsem nešla na hřbitov. Usoudila jsem, že když půjdu domů, budu si moct užít pár chvil se svým bratrem. Když jsem přišla domů, mamka balila Tomáškovi věci do nemocnice, zítra nastupuje na třetí sadu chemoterapií. Cestou domů jsem si ještě koupila barvu na vlasy, blond, ale takovou tu skoro šedivou. Zašla jsem do svého pokoje a převlékla se z těch hadrů do svých věcí. Ty jsou tak pohodlné. Dost rozplývání, jdu mamce ukázat barvu, aby mi jí schválila. Když jí mamce ukážu, řekne:
" Ta ti ne ty vlasy nechytne."
" Mami, tahle barva přebarví všechno, věř mi."
Moc dobře to vím, jelikož touhle barvou si Elise obarvila taky nabarvené černé vlasy a chytlo jí to dokonale.
S tímhle jsem šla do koupelny a podle návodu jsem barvu použila. Když jsem si hlavu vysušila, koukla jsem na sebe do zrcadla.
" Wow."
Vydechla jsem úžasem, tak blond je fakt super, je to příjemná změna. Ale stejně pořád tomu něco chybí. Pomalu se vplížím do chodby, kde mám v batohu modrou barvu na vlasy.
Vrátím se do koupelny, vlasy si vyfoukám a nanesu dle návodu modrou barvu. Potom si hlavu umyju a opět vyfoukám. Tak se sama sobě líbím víc. Když mi mamka zaťuká na dveře, leknutím vyskočím na nohy.
" Klid, jen se jdu podívat na tu změnu."
Sakra. Panika, panika, bože já panikařím, co jí řeknu, jsem jí na to měla připravit.
" Mami hned, jen… jen chvíli počkej, prosím."
Rychle si vlasy házím do ručníkového turbanu. V tom mamka vchází do dveří a já se ani nestihnu podívat do zrcadla, abych zjistila, jestli mi někdy nevykukuje modrý vlas. Tak nasadím nevinný úsměv a dělám, jako, že nemám vůbec modrý vlasy.
" Tak ukaž se, ty moje blondýno."
Mamka se vítězně usmívá. Nechci jí zklamat, alespoň ne teď, ale na jednu stranu, jsem jí zklamávala celý život, takže tohle by nemělo být zase tak jiný. Mámin výraz se mění na naštvaný? Nevím, ale rozhodně není veselý, taky aby byl, že?
" Co to máš na tý hlavě? Ty sis obarvila hlavu na modro? Já jsem věděla, že to nějak obejdeš, sama si to říkala. Ale modrá?"
" Mami, jak víš…"
" Z turbanu ti kouká modrý pramen."
A přitom ukázala na moje pravé rameno.
" Mami, já nechci být blondýna, tak jsem si jenom tu blond trochu upravila, ale fakt jen trochu."
" Já vím, ale mohla si mi to alespoň říct. Víš, jak jsem se zděsila? Ale máš štěstí, že je smývalná"
Ups. Naštěstí to byla to řečnická otázka, protože se mamka otočila na patě a odešla ze dveří koupelny. Uf, to šlo dobře. Ale teď mi nějak dochází, že mám monokl, teda už hnědozelený, ale i tak mám, to se dokonale hodí modré barvě na mých vlasech, jsem to ale šikula. Alex z toho bude mít srandu. Ale proč mi na tom vůbec záleží? Zpropadená puberta…