♥Stories and my World♥

Tajemství křišťálových vod- část 4.

Maršmel!

,,V tom případě vás musím odvést ke králi. Každý kdo je z jejího rodu, bude popraven.´´ řekl ten muž.
,,Myslela jsem že budete hodnější. Je mi teprve dvanáct.´´ vykřikla jsem.
,,Ty nejsi mrtvá?´´ jeho hlas zněl udiveně.
,,Pane, ne, já jsem živá.´´ odpověděla jsem mu.
,,Musíš odsud honem pryč!´´ vykřikl.
,,Proč pane?´´
,,Jsi živá! A z rodu Hany I.! Mohla bys přijít o život! A řekla jsi to někomu?´´
,,Ano, pane. Jedné ženě.´´
,,To si neměla! Teď pojď! Musím tě někam odvést. A to rychle!´´ popadl ceduli ZAVŘENO pověsil ji na dveře, popadl mě za ruku a táhl mě pryč. K takovým kovovým dveřím které splývaly se zdí.
,,Nouzový východ´´řekl ,,konečně se mi k něčemu hodí.´´
A musím uznat, že na starého, mrtvého dědečka byl docela fit. Běžel tak rychle, že mě chvílemi i táhl po zemi. Když jsme se zastavily, byly jsme na louce. Pokud si myslíte že to byla krásná, barevná louka, tak se mýlíte. Tráva a květiny byly pošlapané a šedé. Všechno bylo, jako kdyby se tu nedávno konala válka.
,,Proč je tu tak smutné?´´ zeptala jsem se stařečka.
,,Děvče, kdysi tady stály šibenice.´´ odpověděl mi dědeček a mě přeběhl mráz po zádech.
,,Proč pane?´´
,,Tak za prvé mi říkej dědečku. A za druhé se podívej na můj krk a zjistíš to.´´ jak to dědeček dopověděl shrnul si rolák a viděla jsem černý pruh okolo jeho krku. Byly na něm vzory provazy. Bála jsem se čím dál víc a jediné co jsem dokázala vypravit bylo slovo : ,,Vy…´´
,,Ano. Mě tu oběsily. Protože jsem šel zachránit moji milovanou.´´ vysvětlil mi dědeček.
,,Dědečku, já chci domů.´´ moc jsem si to přála. Chtěla jsem na Hanku zapomenout a jít domů. Bála jsem se. Všechno mi nahánělo hrůzu.
,,Dítě, už nemůžeš zpátky. Jdi za svým cílem. Její příběh znáš. A já i vím kam utíkala.´´
,,Ona s vámi mluvila než utekla.´´
,,Ano. Tento obchod milovala, a té noci kdy se ztratila ke mně do obchodu přiběhla. Vyprávěla mi to, a já jsem ji vedl tou samou cestou co tebe. A ty teď půjdeš za ní. Běž pořád po téhle cestě. Až uvidíš ženu u cesty které má dítě, to je ona.´´
,,Díky, dědečku. Mimochodem, jmenuji se Anna.´´
,,Překrásné jméno. Tak se jmenovala i moje milovaná. Ale teď už běž. Tady máš jídlo a opatruj se. V lese se nemusíš ničeho bát, je to les Dobra.´´
Rozloučila jsem se z dědečkem. Dlouho jsme si mávaly a já jsem všimla skvrn na trávě. Byla to krev. Také tam byly otisku krvavého člověka, a okolo nich stopy. Zvířecí stopy. Jak to že dědeček přežil a oni ne? , ptala jsem se sama sebe. Pak jsem utíkala protože krvavých otisků bylo více a více. A stop taky. Najednou jsem zakopla. Ohlédla jsem ze za sebe a spatřila jsem ležící kostru, která měla ruku zrovna v cestě. Už jsem toho měla dost, vstala jsem a dělala jsem jelení skoky. Když jsem se ocitla v lese Dobra, bylo mi líp. Bylo to tam krásné. Pravé léto.

+3

Příběhy a povídky

Autor: arual   |   Publikováno: 29.10.2015   |   Zobrazeno: 545x