Stopy zvířat

«Nejnovější články | Stopy zvířat

Vytvořit blog | Nápověda

Milý deníčku... Část I.

10.6.2015 Středa

Milý deníčku,

dnes jsou to přesně tři dny do mých 13. narozenin a já nevím, co si mám přát...Nevím? Já vím už 5 let, co si přeju!

Ptáš se, co to je? Vždyť jsem ti to říkala snad stokrát! No jo, já vím, jsi už starý, mám tě už druhý rok...

Tak já ti to řeknu, přeju si pejska.

Co já bych za něj dala... Proč mi ho prostě nekoupí? Mně by stačil nějaký voříšek, starala bych se o něj, měla bych ho ráda...

Myslím, že vím, proč mi ho nechtějí koupit: Když jsem byla malá, bylo mi tak 7 let, pokousal mě pes. Nebylo to jen takový ožužlání, bylo to až do masa, museli mi to zašívat. Dotěď tam mám jizvu.

A taky protože jsem prej nespolehlivá, což je blbost.

Tak uvidím, co se bude dít.

11.6.2015 Čtvrtek

Milý deníčku,

dnešní den byl hrozný. S vyprávěním začnu od úplného začátku:

Ráno bylo jako každé jiné. Zazvonil budík, oblékla jsem se, nasnídala, umyla, nachystala svačinu a šla do školy. Ve škole to byla normálka (takže strašná nuda), ale (naštěstí) nic netrvá věčně a tak i čtvrteční vyučování skončilo a já jsem mohla jít domů.

Potom následovaly domácí úkoly, ale tím tě nudit nebudu. No a ve tři přijela mamka z práce. Jako každej den jsem ji přišla přivítat a pokecat si, co je novýho. A teď nastal ten zvrat, budu ti citovat, co přesně se stalo:

,, Tak jak ses dneska měla v práci, mami? " , nahodila jsem konverzaci.

,, Dneska nemám čas na povídání. " , řekla stroze mamka.

,, Ale mami... "

,,Mám moc práce, běž se učit! " , ukončila debatu.

Asi má na práci něco důležitýho, nechám ji být, honilo se mi hlavou a šinula jsem si to k počítači, který je v obýváku. Jenže za pár minut za mnou přišla mamka.

,, Pusť mě na počítač, musím pracovat." vyháněla mě z počítače.

,, Ale já se musím postarat o Simíky. " , na to já.

,, Žádné ale. Mazej!"

Už zase lituju, že nemám svůj počítač, ušklíbla jsem se.

S tím jsem nemohla nic dělat a tak jsem se neochotně přesunula k televizi, která je v tomtýž pokoji.

Zapnula jsem ji a zrovna dávali Simpsny, můj oblíbenej séroš.

,, Vypni tu televizi, ruší mě! " , přikázala mi mamka.

To už jsem se hodně naštvala, ale snažila jsem se být klidná.

Klid, ovládej se, nic se neděje, stejně jsi to už viděla hodněkrát, uklidňovala jsem sama sebe v duchu.

Tak jsem to vypla, vytáhla z kapsy mobil a lehla si s ním na gauč.

,, Musíš tady být? Znervozňuješ mě." , rejpla do mě zase mamka.

To už jsem to fakt nevydržela, vzala jsem mobil a beze slova odešla z obýváku a práskla za sebou dveřmi tak - a teď nekecám - ,že se otřásla okna a mířala jsem si to do svého pokoje. Přitom jsem myslela na to, že vezmu lopatu a fláknu jí po té její namyšlené palici!

Ale abych se přiznala, víc než vztek jsem pociťovala sebelítost. Bylo mi to strašně líto, že mě mamka nechce mít u sebe, že mě vyhání. Nikdy předtím jí moje společnost nevadila, naopak - byla ráda, že mě má u sebe.

Bylo mi z toho do breku a jelikož mám pokoj sama pro sebe, tak jsem se tomu nebránila...

P. S. : Jestli to potřebuješ vědět: Ano, je mi nanic.

Pokračování příště.