Sense

Něco jako můj deník...? 3

       ... Otevřela jsem oči... Jak dlouho jsem spala? Je to jako pět minut, ale když pak přišla sestřička a oznámila mi, že jsem spala celý den, což mi mohlo dojít, dle té nepřehlédnutelné tmy venku, trochu mě to překvapilo. Docela dost. Vždyť jsem spala v noci, ne? Já nevím, nějak se mi to vykouřilo. Mám v hlavě salát. Pořádně si nepamatuju, ani vlastní jméno.

       Crr... Crr. Mobil...

       ,,Haló?''

       ,,Natheli!'' To je Marisa.

       ,,Hmm... Čau Mariso.'' Lepší odpověď nepřipadala v úvahu.

       ,,Co se stalo? Nechtěli mě k tobě pustit? Prý jsi zkolabovala, či co? Šla jsem zrovna do školy, když vidím sanitku a před ní je moje kámoška na nosítkách. Co se stalo?'' Neřekla tuhle větu už jednou?

       ,,No, asi jo?'' Fakt nemám teď náladu na vysvětlovací rozhovory, a už vůbec ne, když má v hlase tenhle otravně vystrašený tón.

       ,,Aha...'' Jakoby jí najednou všechno došlo lusknutím prstu. Její hlas se úplně změnil. Měla teď tak vážný hlas, že mě to posadilo na postel. Ale hned jsem si zase lehla, protože se mi zamotala hlava. Pomalu jsem usínala, když jsem zaslechla její poslední slova.

       ,,...musíme si vážně promluvit. Je to důležité...

       Že já vždycky usnu u toho nejdůležitějšího. Kdyby to byla komedie, zasmála bych se, ale už je to mírně přehnané. 

       ,,Spí, přijďte jindy.'' Kdo přišel? Za mnou? No jasně, že za mnou, kdo jiný tu spí nonstop denně?

       ,,Ale... Ona je vzbuzená...'' Marisa... Asi ji vyděsilo, že jsem jí to tak rychle položila.

       Otevřely se dveře. Do dveří první vešla sestra, aby se ujistila, že jsem v pořádku a pak pustila Marisu a odešla.

       ,,Ahoj... Už je ti líp? Je to od nich hnusné, že mě k tobě nechcou nikdy pustit.'' Nevím proč se smála, když ještě před chvilkou zněla tak vážně?

       ,,Odkud jsi mi volala?'' Nějak divně se na mě podívala a pak se začala smát.

       ,,Co? Já jsem ti nevolala. Teda aspoň jsem neměla jak... Spadl mi totiž mobil do kanálu. A teď nekecám! Vzala jsem mobil, že ti zavolám, když v tom mi vyklouzl z ruky a já kráva jsem zrovna stála nad kanálem s takovýma těma velkýma dírama.'' Teď jsem se začala smát i já. Jak může být někdo takový exot, aby mu spadl mobil do kanálu?

       ,,Co? Blbost. Tys mi volala.''

       ,,Dneska určitě ne. Možná tak naposledy před týdnem, ale od té doby ne. To byl asi někdo jiný.'' Proč se na mě dívá, jak na debila? Snad vím s kým jsem mluvila, ne? Tak na mol ještě nebudu.

       ,,Nedělej si ze mě prdel, nemám na to náladu.'' Hraje to nějak dobře. Normálně by se už začala smát.

       ,,Ale my jsme spolu přes mobil fakt nemluvily.'' Vyděsilo mě, jak dala důraz na to ,,přes mobil''. 

       ,,To jako že spolu mluvíme telepaticky, vole, nebo co?'' Lehce jsem vybuchla smíchy.

       ,,Půjč mi mobil.''

       ,,Proč?''

       ,,Prostě mi ho půjč.'' Podala jsem jí ho. Chvilku na něm něco dělala a koukala se dost soustředěně a pak mi přirazila mobil skoro ke ksichtu.

       ,,Tak koukej. Vidíš tam někde, že bysme spolu dneska, nebo třeba včera mluvily? ''

       Ne... Náš poslední hovor byl opravdu někdy před týdnem a přece jsem tu nespala týden. Tahle blbost se vylučuje už z několika důvodů...

       ,,A o čem jsme spolu mluvily? Údajně...''

       ,,Hmm... No, nic zvláštního, jen to, že tě ke mně nechtěli pustit a nakonec, že si se mnou musíš vážně promluvit, že je to důležité.'' Při mých posledních slovech se jí jakoby zastavil dech a její pohled se do mě zapíchl, jakoby nevěřila vlastním uším.

       ,,Děláš si prdel?''

       ,,Ne. Tos vážně řekla.''

       ,,Na tohle jsem přesně myslela, že ti musím říct. Hele jestli si ze mně děláš prdel a tohle je nějaká podělaná náhoda, tak to řekni, protože je to divné. Tohle není prdel.'' Pořád na mě koukala s nadějí v očích, že se třeba začnu smát a zasmějem se tomu obě, ale nic. Fakt se to stalo. My totiž někdy máme stejné myšlenky, tak by to tak divné ani nebylo, kdyby jsme si dělaly prdel.

       ,,Ne... Tohles mi vážně řekla.''

       ,,A co ještě jsem ti řekla?'' Její pohled se vyděsil a začla se na mě koukat, jako bych teď byla jediná existující věc na světě.

       Docela hodně viditelně se jí ulevilo, když jsem řekla, že už nic.

       ,,Proč? Chtěla si mi něco zajímavého říct?'' Lehce provokativní tón v hlase jsem si nemohla odpustit. 

       ,,Ále... Ani ne.'' V těhhle věcech jí lhát moc nejde. Lehce zčervenala pohled jí odletěl kamsi na zem.

       ,,Mě přece můžeš říct všechno.'' Popichovala jsem jí s úšklebkem na tváři.

       ,,Hele už... Musím jít.'' Podívala se na hodiny na zdi, ,,Ale víš co? Řeknu ti to až tě pustí. Není to nic důležitého.'' Vždycky když tohle řekla, to zatím důležité bylo, proto jsem to chtěla vědět hned.

       ,,Néé, Mariso. To mi nedělej. Já tady chcípnu nudou. Kvůli tobě nebudu moct spát. Řekni mi to. Teď! Prosím!'' Proč jenom jsem byla tak překvapená, když odmítla? Někdy, když si něco vezme do hlavy, fakt to dodrží a tohle byla jedna z těch věcí. 

       ,,Fakt už musím jít. Přijdu třeba zítra.''

       ,,Až do Olomouce?''

       ,,Z nějakého důvodu tě tentokrát neodvezli do Olomouce. Asi tam mají plno, nevím. No nic už fakt musím. Tak zítra.''

       ,,Jasně...''

       ,,Čus.''

       ,,Čau.''

       O půl hodiny později přišli naši. Kecali jsme, ne moc dlouho. Odešli tak rychle, jako Marisa, nebo se mi to jen zdálo? Kdy mě pustí? Nevydržím to tu. Je tu nuda a z té bíle barvy je mi na blutí. 

       Kytky... Někdo mi donesl kytky. Je u nich lístek. Leoš. No já se z něho poseru. Leoš Polánek. No, ono už se sice nějakou dobu říká, že mě balí, ale tohle? Mám pocit, že se brzy poseru smíchy. Fakt... Ten kluk je blázen. 

       Tak co? Už to začíná být zajímavější? Ani moc ne co? To je jedno. Jen vám tak trochu napovím. Tady už pomalinku začíná pointa toho všeho, ale ta věc vám jen tak nedocvakne. Vlastně vás nemusí vůbec napadnout. Dozvíte se vše až úplně na konci. Těšte se na další díl...

Vaše LadySeiss

+5

Příběhy a povídky

Autor: LadySeiss   |   Publikováno: 20.12.2015   |   Zobrazeno: 693x