Na stopě emocím 3 (3)

«Nejnovější články | Sense

Vytvořit blog | Nápověda

Oči se mi otevíraly dost těžce. Celé tělo mě bolelo, ale to jsem zjistila až u křečovité bolesti v zádech při pokusu o sed. Nedokázala jsem se posadit. Bolely mě svaly, jakoby se mnou někdo házel o kameny a sem tam jsem měla nějakou krvavou jizvu. Všude jsem měla modřiny. Pořád jsem nedokázala otevřít oči a po chvíli jsem zjistila proč. Na očích jsem měla pevnou pásku. Ruce a nohy jsem měla svázané taky. Místa, kde byly pouta, jsme měla nateklé a bolavé. Štípalo to. Uslyšela jsem kroky kdesi za mnou, za dveřmi. Chtěla jsem se pohnout, ale při pokusu o to jsem si skřípla sval v zádech. Zaúpěla jsem, ale hned jsem zase ztichla. Uslyšela jsem rány, jakoby někdo otevíral těžké kovové dveře. Někdo vešel těžkým krokem do malé místnosti. Obešel mě a zastavil se přede mnou. Dřepl si ke mně.
„Víš, proč tu jsi?“ Řekl muž, docela hrubým hlasem. Já jsem skoro nadskočila, jak jsem se lekla.
Zamrčela jsem. Nic jiného se teď dělat nedalo. Všechno mě bolelo a to zamrčení vedlo tak nějak od všeho, co se mi dělo.
„Ale víš.“ Vydechl a postavil se. Já se zase lekla. „Moc dobře.“
Začala jsem splašeně dýchat.
„Porušila jsi pravidla. Do našeho lesa nesmí nikdo! Nikdo, kdo nemá povolení. A ty ho teda nemáš. Děvko!“ Několikrát jsem leknutím nadskočila jak řval.
„Za to tě teď musím potrestat.“ Vzal něco ze stolu nebo ze skříně, nevím a postavil se zase přede mě. Něco zasvištělo vzduchem a dopadlo to na mě. Zaštípalo to a já ani tak ne z bolesti, jako z leknutí zaječela. „Děvko!“ Několikrát to ještě zopakoval spolu s bičem, kterým mě mlátil. Už vím, od čeho byly ty škrábance.
Někdo zaklepal na dveře. Spíše zabušil. Po chvíli vešel dovnitř.
„Je tady, pane.“ Ozval se téměř dětským hlasem nějaký kluk a hned zase zmizel za kovovými dveřmi.
„Máš teda štěstí.“ Ještě před tím, než odešel, se ke mně naklonil a pošeptal: „Jen abys věděla… Ty pro mě nejsi člověk. Jsi odpad. Odpad nebo zboží. V tomhle případě právě obojí. Prodáme tě do kurvince. Tam už to nebude tak lehké jako tady.“ Dotkl se mě, aby mě postavil, ale já jsem ucukla a začala jsem se třást. „Co je?! Si myslíš, že u mě za něco stojíš? Seš jen zboží a s tím já nechci nic mít. Ještě ke všemu když to ještě ani není opotřebené zboží. Seš vlastně kvalitní zboží.“ S těmito slovy se postavil a už byl na odchodu. „On si tě vyzvedne sám. A nemyslím si, že by to byl kdovíjaký romantik.“
O chvíli později jsem podlehla depresi. Jsem nejsilnější bojovnice a dopadla jsem takhle. Muž, kterého jsem milovala, mě podrazil a mí přátelé jsou mrtví. Všichni. A za to může taktéž on. A za tohle mu dávám vinu taky. A k tomu mám ještě dělat šlapku nějakým nechutným, plesnivým dědkům. To radši do kláštera. Co jsem komu udělala, že jsem skončila takhle?
Uslyšela jsem hlasy dvou mužů za dveřmi. Mohli mít oba tak čtyřicet. Jeden vešel do místnosti, ke mně, chytil mě a postavil na zem. Pak mě zase vzal jako pytel a se smíchem mě odnesl někam ven. Tam se mnou hodil na vůz, zavřel mě a odešel. Poznala jsem, že je světlo. Ruce mě sice bolely, ale nějak jsem ty provazy sundat musela. Ořezala jsem je o něco ostrého, co jsem našla a pak jsem si sundala i pásku, co jsem měla na očích. Poprvé po několika hodinách jsem zase viděla. Možná se mi to zdálo, ale ty škrábance ani tak nebolely, na to jak vypadaly. Jakoby byly udělané nožem a ne bičem. Byla jsem zavřená v dřevěné bedně, do které se skrz díry mezi deskami dostávalo slunce. To ostré byl nějaký šroub trčící z podlahy.
Když muž přišel, otevřel bednu a prohlížel si mě. Vzal mi obličej do ruky a prohlížel si ho z obou stran. Pak mě jen tak hodil zpátky jako pytel a zavřel mě. Vůz se rozjel. Nic nebylo slyšet, jen klusající koně a kola, která jela po kamenité cestě. Najednou vůz zastavil a muž šel zase dozadu. Otevřel bednu a přikázal mi, ať vylezu ven. Poslechla jsem, s tímhle by nebylo moudré se v mém stavu prát, ale já mám plán. Stáli jsme před nějakým hnusným barákem, oploceným dřevěným plotem. Chlap si pohladil plešatou hlavu, když si mě prohlížel, pak mě vzal hrubě za ruku a odtáhl mě do baráku. Byl docela silný, ale ani ty kila mu nechyběly. V domě byli další muži, vypadající téměř jako on. Asi pět mě jich odtáhlo do nějaké další místnosti, kde mě přivázali k židli a pak zase odešli. Zavřeli za mnou podobné dveře, jaké byly i tam a odešli. Dlouho nikdo nepřišel. Byla jsem tam několik hodin sama. Měla jsem hlad a potřebovala jsem na záchod. A taky jsem potřebovala spát, ale byla jsem tak ve stresu, že se to nedalo.
Vydržela jsem tam takhle asi ještě do dalšího dne. Přišel pro mě nějaký chlap a odtáhl mě na chodbu. Vedl mě chodbou k jiným dveřím, kde se zastavil a zaklepal. Když se ozvalo dále, hodil mě dovnitř a zvenčí za mnou zamkl dveře.
„Jak se jmenuješ?“ Zeptal se téměř plešatý, hubený muž, který seděl proti mně za stolem.
Neodpovídala jsem. Dívala jsem se na něj jako na vraha a doufala, že na mě nebude sahat.
„Tady se nikomu vzpouzet nemůžeš. Jsi v celkem kvalitním bordelu a my si nemůžeme dovolit nekvalitní zboží.“
„Nejsem žádné vaše zboží a kurvu vám taky dělat nebudu. To vaše zařízení je mi u prdele. Já se o to neprosila.“ Vyštěkla jsem na něj.
„Ale věděla jste, jaké riziko podstupujete, když vstoupíte do lesa bez povolení.“ Když viděl, že očividně nerozumím tomu, co říká, pokračoval. „Nebudu ti vysvětlovat pravidla, od toho tu nejsem…“
„Já tu taky nejsem pro to, abych uspokojovala nadržené, staré, plesnivé ubožáky.“
„Ale né, to vůbec ne. Chodí sem i mladí, ve Vašem věku, možná starší.“ Usmál se povzbudivě.
„Oh, to jste mě ale uklidnil.“
„Nejsem tu od toho, abych ti dělal terapeuta, ty jsi jen zboží a já s ním obchoduju. Nejsi pro mě nic víc, když porušuješ pravidla.“
„Mám svá práva.“
„Tady ne. Vypravila ses do země plné drogových dealerů, obchodníků všeho druhu, hlavně s masem (obchodník s masem znamená, že obchoduje s prostitutkama) a myslíš si, že tě tu nečeá žádné smrtelné riziko? Můžeš být ještě ráda, že ses dostala pod ruku mně a ne nějakému jinému hovadu. Jako je třeba Angelo Barni.“
Ty jeho kecy mě začínají pěkně srát. Došla jsem k němu, chytila ho pod krk a řekla: „Tak hele ty zhulený dědku. Já teď hezky odejdu a ty mě necháš jít, jinak to tu všechno vyhodím do vzduchu.“ Všechno ne, jen asi jednu část, ale víc bomb už nemám a na jiný plán nebylo moc času.
„Tak holčička si myslí, že mi může vyhrožovat.“ Očividně mu vůbec nevadilo, že ho držím pod krkem. Chytil mi ruku a zkroutil mi ji za zády. Za boha nepochopím, jak to mohl udělat. „Agame! Polez sem, ty jeden debile.“ Když muž vešel dovnitř, hodil mě jemu a začal na něj řvát: „Kvalitní zboží? Já ti ukážu kvalitní zboží, až bude tvůj ksicht rozemletý v krabici na maso, teprve můžeš mluvit o kvalitním zboží!!! Odveď tu čupku a ukaž jí, že se mnou si nikdo hrát nebude!“ V poslední chvíli jsem našla v kapse ještě jednu bombu a nenápadně ji hodila pod stůl. Hned jak se dveře zavřely, jsem ji odpálila. Seběhlo se tam hodně lidí, ale to už mě nemuselo zajímat. Mě čekalo jinačí divadlo.

Chlap mě hodil do další místnosti, ve které se mi to teda vůbec nelíbilo. Všude biče, paralyzéry a mučící zbraně. Hned jak jsem to uviděla, jsem vyrazila ke dveřím ve snaze srazit toho hromotluka k zemi a utéct. Nepovedlo se. On srazil mě. Všechno mě zase začalo bolet. On vzal jen dost tenký bič, který už později jen svištěl vzduchem, a jeho rány dopadaly na mě. Ta bolest se nedala vydržet. Ten řev šel určitě slyšet až ven. Místnost byla bez oken, takže zatím byla nulová šance na útěk. Pak vzal muž palcát a několikrát s ním do mě praštil. To už jsem byla skoro v bezvědomí. Radši jsem ani nechtěla otevřít oči. Naposledy vzal muž paralyzér a vrazil ho do mě vší silnou. Tentokrát jsem byla kompletně vyřízená.

Znovu jsem se probrala, až nevím kdy, ale bylo mi hrozně. Nedokázala jsem se pohnout. Nedokázala jsem ani otevřít oči. Nedokázala jsem tou bolestí ani myslet. Najednou se za mnou otevřely dveře a já jsem leknutím div nevypískla. Zavřela jsem oči a začala se klepat, když jsem čekala na další bolestné rány.