Na stopě emocím 13

«Nejnovější články | Sense

Vytvořit blog | Nápověda

Vůbec nám nevadilo, že se k nám pomalu blížil oheň. Některá těla byla už téměř v ohni a jiná teprve chytala. Byl cítit i ten nechutný zápach shnilého masa. Bylo to logické, dle toho, jak dlouho tady ta těla musela viset. Všechno hořelo a my jsme se tu hroutili. Souhei se třásl. Vtom se pohnul a vstal. Já jsem přišla o veškerou sílu a moje ruce z něj spadly. Otočil se a shora se na mě podíval. Zvedla jsem němu hlavu a on ke mně natáhl ruku. S jeho pomocí jsem se neohrabaně zvedla a chvíli jsme se zahleděli do očí tomu druhému. Postupně jsem získávala sílu z té jeho. V jeho očích toho bylo hodně a té síly nejvíc. Cítila jsem se už o hodně líp, když jsem šla uklidnit Hatakeho a přimět ho, aby se vzchopil. Nemohl. Hatake měl totiž ještě nedávno malou sestřičku. Měla asi pět a půl roku. Bohužel už se šestého nedožila. Nechali jsme ho tam, protože nám bylo jasné, že on se z toho nesebere, tak rychle jako my.
Najednou se rozrazily dveře a dovnitř vešli oni. Běželi jsme proti nim. Zastavila jsem se před první příšerou, napřáhla jsem se a meč se jí zasekl přímo v krku. Vystříkla krev, protože jsem nejspíš zasáhla tepnu, ale bylo mi to jedno. S lehce otáčivým pohybem jsem meč vyrvala ven a šla jsem meč zaseknout do další obludy. Když jsme je konečně dodělali, teda aspoň ty, co byli vevnitř, šli jsme se podívat na Hatakeho. Než jsme došli doprostřed chodby, naše ruce se spojily, abychom měli víc síly, ale i kvůli něčemu jinému. Hatake už byl na nohou. Přišla jsem k němu a objala ho. Souhei udělal to samé. Cítili jsme, jak v něm proudí vztek, ale i smutek a jak sebou trhá. Najednou přestal brečet a podíval se na nás silnýma očima a my jsme pochopili, že už je v pohodě. Zjistili jsme, že Hatake našel v té místnosti lidi. Živé lidi. A přežilo jich docela dost. Některé jsem i znala, ale někteří mi byli šumák. Byli mezi nimi hlavně někteří učitelé a pár strážců. No, na to jak byli Varumové blbí, dokázali skvěle někoho zajmout. Akorát my se asi nikdy nedozvíme, kdo nás tenkrát odvezl, ale jsme mu vděční. Bez něj bysme se ani jeden nebyli schopni do sebe zamilovat.
Když bylo po všem a my jsme dobili jen posledních pár Varumů spolu s ostatními, postavili nás tři před celý zbytek města a pochválili nás. Pak nás ještě na cosik pasovali a udělovali různé ceny, a kdo ví, co všechno ještě. Panebože to byla nuda. Bylo to skoro nekonečné. A hlavně bylo hnusné stát před tolika lidma a poslouchat tlachy nějakých dědků, kterým jsme zachránili život. Prostě nudaaa!
Když už to všechno konečně skončilo, byli jsme my tři posláni na dovolenou za skvěle vykonanou práci. Hatake chtěl ale zůstat a pomáhat s opravami města. Pro mě tohle bylo až moc nudné a zbytečné, tak jsem odešla. Souhei se rozhodl, že mě bude hlídat, protože se bojí, že by se mi něco stalo, ale ve skutečnosti všichni známe důvod…
Jednou jsme tak se Souehiem stáli na kraji té skály, u které jsme si toho tolik užili a sledovali jsme moře. Už zapadalo slunce a bylo to děsně romantické, ale já na romantiku nejsem, tak jsem se zvedla a šla se projít kousek nahoru. To mě už ale Souhei chytil za ruku a podíval se mi do očí.
„Nemáš někdy ten pocit… Že jsme vězněni naší vírou?“
„Vírou v co?“
„Vírou v mír a láskou k boji.“
„Kdybychom nebyli vězněni, nevážili bychom si svobody.“
„Ale můžeme být svobodní navždy.“
„Jak to myslíš?“ Podívala jsem se na něj nechápavým pohledem, ale přesto jsem neodtrhla oči od těch jeho.
„Když odejdeme… Budeme volní.“
„Byla by to ale velká zodpovědnost… A vůbec… Jak tě to napadlo? Ty tu nechceš zůstat?“
„Nikdy jsem nestál o to být moc oslavovaný hrdina a tady mě tím jenom obtěžují. A vím, že ty taky nemáš moc ráda pozornost, ale Hatake se v tom vyžívá. Nikdo by si nevšiml, že jsme zmizeli.“
„Věř mi, že by si všimli.“ Musela jsem se zasmát.
Od té jisté chvíle se Souhei úplně změnil. Už nebyl tak chladný a uzavřený. Měla jsem ho o to radši, ale přesto jsem se vztahu s ním bála. Bála jsem se bolesti… Ale ne fyzické. Bojím se, že o něj můžu jakkoliv přijít. Nebyla jsem si jistá, zda jsem odhodlaná s ním žít. Chtěl toho po mně moc.
„Dám ti čas…“
„Čas na co?“
„Na rozmyšlenou. Neříkej mi, že chceš v téhle díře zůstat navždy. Myslel jsem si toho o tobě trochu víc.“
„Nechci tu zůstat, jen je to pro mě moc narychlo.“
„Tak počkáme. Ale uznej… Jindy bys tak zdrženlivá nebyla.“ Usmál se. Teď se mi to poprvé líbilo, protože to bylo upřímné… A hravé.
„Hmm… Nejsem si jistá…“ Nevěděla jsem, jak to mám dokončit, protože právě teď jsem si nebyla jistá ničím.
„Nejseš si jistá… Že se mnou chceš být?“ Jeho pohled opět ochladl a já jsem se cítila trochu v pasti.
„Ne, jen… Se bojím. Nevím, jaké to je… S tebou být… Sama.“ Pořád víc jsem zeslabovala hlas.
„Já myslel, že už sis zvykla.“
„Nevím…“ Jenže já teď nevím vůbec nic.
Dal mi pusu na čelo a řekl: „Až budeš rozhodnutá, víš, kde mě najdeš. Nenabízím ti to proto, že bych se bál samoty, právě naopak, ale proto, že mám někoho po dlouhé době rád a nejsem to já. Já s tebou vážně chci být, ale ne tady. Můžeme začít jiný život někde dál a bude to lepší. Ale… Bez tebe nepůjdu.“ Nevím, proč řekl ta poslední slova tak… Divně. Chtěl ve mně probudit vyčítavý pocit, nebo mi jen dát najevo, že mě má rád? Nevím… Vlastně teď nevím vůbec nic… A už vůbec ne to, jestli je tohle všechno pravda, nebo si se mnou někdo hraje. Jsem zmatená a on mi moc nepomáhá.
Když nad tím ta přemýšlím… Moc se neznáme… Nerozumíme si, ale on si to jen tak lehce neuvědomí. Není pro mě, ani pro něj lehké vyznávat se. Je to na nás obou vidět, proto si počínáme tak nemotorně a toho se bojím. Chce se mnou odejít, ale co budem dělat pak? To ho nenapadlo? Nechci nad tím vlastně přemýšlet. Ale… Chci být s ním… To je asi jediné, co teď vím. A nechci ho omezovat.
Když už odcházel, nadechla jsem se a chtěla něco říct, ale slova se mi rozplynuly na jazyku. Všiml si toho a otočil se na mě.
„Co je?“ Řekl to tak starostlivě, že jsem se musela usmát, ale…
„A co… Emily?“
„Co s ní?“
„Měls ji rád.“
„Emily je mrtvá. A stejně… I když jsem chodil s Emily, celou tu dobu, co jsme byli spolu, jsem měl rád tebe.“ Lháři…
„S tebou to nic nedělá?“
„Co jako?“
„…Ale nic…“ Vlastně jsem nevěděla, co chci říct, tak jsem radši mlčela. Nechci ho ještě ztratit nějakou debilní hádkou. Ani nevím, jestli mezi námi vůbec je něco jako vztah. Ptát se ho nechci. Ne teď…

Přemýšlela jsem. Docela dost a myslím si, že by bylo fajn odejít. Už jen proto, že miluju výzvy. Sice nad tím ještě popřemýšlím, ale z větší poloviny už jsem rozhodnutá. Pokaždé když pomyslím na to, až mu to budu říkat, mám v břiše netopýry. Mám ho ráda a chci to udělat pro něj, protože si myslím, že mezi námi skutečně něco je. Akorát pořád přemýšlím nad jednou věcí. Každý vždycky říkal, že já a Emily jsme úplné opaky. Ona byla spíš taková princezna a nosila jen holčičí věci a nikdy se nechovala jako kluk. Zato já jsem byla schopná s kluky projít jejich výcvikem bez sebemenšího náznaku slabošství. A oblečení jsem nosila a ještě nosím převážně klučičí. Je o dost pohodlnější. Tak to nechápu. Oni dva se měli hodně rádi… Asi na to nikdy nepřijdu, ale to teď není důležité.