HryProDivky.cz
To byl skoro průser
Z předminulého článku bylo asi hodně zřetelný, že se mám špatně. Ale není to tak úplně. byla to jen taková záplava emocí, které jsem se chtěla zbavit, a proto jsem musela napsat článek. Né, že by ten článek nebyl pravda, to byl, ale už to tak není.
Popravdě, v té době jsem napsala tohle:
vím, co se nikdy nezmění a je to špatný.
Jenže se s tím prostě nedá nic dělat. Nedá! Pořád jsem si snažila si nalhat, že ano. Pořád jsem se tomu nutila věřit. Pořád jsem se překonávala
A jak to vždycky skončilo? Zvládla jsem to. Ale za jakou cenu? Nikdy se to neobešlo bez slz. Zrovna před chvílí...udělala jsem to, co jsem věděla, že musím, aby se neopakovala ta stejná ,,chyba" co přesně minulý týden touhle dobou...A výsledek? Sedím tu na posteli a brečím, nemůžu to zastavit a je mi tak zle, že kdybych nemusela opravdu nutně dělat věci do školy, tak si bych si radši vzala prášky a odpadla, než tohle snášet.
Než každej den několikrát bojovat s tou bolestí. Když vím, že to prostě nepřejde. Podepsala jsem si to sama...
A začínám si uvědomovat, že to tak asi prostě bude a musím se s tím smířit. Protože to nejde jinak. není to možný. Neexistuje to. Neexistuje cesta ven! Potřebuju odmaturovat... na to musím mít sílu a schopnost používat mozek. To jo. Ale dál? Dál nic. Jiná možnost není...Je to boj s větrnými mlýny. Doslova. A když budu kopat do zdi mlýnu, akorát si ukopnu palec, ale se zemí ho nesrovnám. Bude mě to jenom bolet, ale on bude stát dál. I kdybych proti němu šla hlavou a rozmlátila se na kaši, stejně bude stát dál.
Nevím, co bolí víc. Že jsem to dneska ,,zvládla" nebo to uvědomění si, že není cesta ven. Nikdy nebyla. A proč mi tvrdili, že je? Co mi měli říct? že není? Že je to beznadějný a že to prostě jinak nebude? To mi nemohli říct. Nikdo by to neřekl. I když to každej v hloubi duše ví. Ale milosrdný lži v tomhle případě nebyly k ničemu, byla otázka času, než mi to muselo dojít...
A možná jsem i ráda. Že mi to došlo teď, než abych každej den prožívala tohle, každej den s pláčem a v hrůze kopala do větrnýho mlýnu a naivně věřila, že to třeba k něčemu bude, že je to cesta správným směrem.
Musím udržet mozek schopnej,a by udělal tu pitomou maturitu, to jo...Ale pak bych možná měla přestat tlouct hlavou o zeď a pořád si nalhávat, že tím opravdu bořím mlýn, když to není pravda. Můžu lhát všem okolo...ale sobě ne. A to je to nejhorší. Nemá to smysl. A už vůbec ne za tuhle cenu. Stejně nemůžu nic dělat! Jo, je super, že mi to myslí a nepadám joo to je sice děsně super, ale k čemu to je, když mě to totálně zabíjí zevnitř a jsem z toho tak špatná, že stejně nejsu schopná ještě dlouho potom nic dělat? Výsledek je stejný.
A to se nezmění. To není výmluva, není to slabší chvilka, je to holej fakt. A je jedno, jak moc budu předstírat ať už před světem nebo sama před sebou, že ne. Vždycky to budou jenom lži, kterýma se budu snažit uchlácholit, nic jinýho.
A na to, že bych to neměla vzdávat jsem reagovala následovně:
Neměla vzdávat? Ale co? Tady není co, chápeš?
Dobře...řeknu ti to zase na tom příkladu jít hlavou proti zdi.
Máš zeď. Fakt tlustou a vysokou zeď, nejde jí podkopad, nejde jí přeskočit, protože to prostě fyzikální zákony neumožňují a žádné,,ale" není.
Tak půjdeš hlavou proti zdi. Budeš to té zdi vrážet 4x nebo 5x denně. Každej den znova a znova, když víš, že jí prostě neprorazíš? Budeš mít z toho akorát bouli, bude tě bolet hlava a budeš mít otřes mozku. Každej den znova a znova půjdeš 5x za den hlavou proti zdi, strašně se praštíš a bude tě to strašně bolet, bude ti zle. Pokaždý to bude horší. Nic z toho nebudeš mít, protože ty budeš trpět, den za dnem budeš mít větší boule a modřiny, ale se zdí to ani nehne. Víš, že to s ní nehne. Neuděláš do ní ani rýhu, ale sebe poraníš. Jednoho dne přestaneš vrážet hlavou do zdi. Věř tomu. Přestane tě to bavit, se pořád jenom mlátit o kus betonu, se kterým to ani nehne. Nikdo nevydrží bez přestání tlouct hlavou o zeď.
Ne že bych to teď vnímala jinak. To, co jsem napsala je pravda, ale není pravda, že bych to chtěla vzdát. protože vím, že nemůžu. Když jsem to vzdala, dopadlo to, jak to dopadlo. A já to ani nechci vzdát, jenže se to zdá tak beznadějný. Do toho to maturitní šílenství a krize z budoucnosti.
Otázky, kde budu bydlet, jak se budu na vysoké život, jestli se tam vůbec dostanu, a co když náhodou ne. Bála jsem se toho už dřív, ale teď, když je to doopravdy tu, cítím, že vlastně vůbec nevím, jak se žije, jak se to všechno dělá. A jestli se to fakt naučím až tím, že mě to hodí ,,do vody."
Ale třeba nebude tak zle, jak se zdá. Říká se, že nikdy není nic tak horké, jak se to uvaří. Mám hodně opory. Hlavně ve svém příteli a za to jsem opravdu štastná. Rodiče mě sice moc nepodporují, ale na to už jsem si zvykla.
Hlavně se to sešlo tak nešťastně. maturitní ročník a ten můj problém... to prostě není dobrá kombinace. Potřebovala bych se pořádně soustředit jen na jedno, jenže ono to bohužel moc nejde.
Do toho dnešní narážky spolužáků na tělocviku... Připadala jsem si trochu jak exotický zvířátko. Oni to nemysleli zle, jenže mě to strašně vytáčí. Protože jsem si uvědomila, že fakt nejsou blbí a je jim to asi jasný nebo minimálně tuší, co je se mnou doopravdy. I když to dokážu neskutečně hrát na jinou stranu ( ne že bych na to byla pyšná, ale je to nutný) A mě to strašně vadí, protože se stydím. Pak se stydím tam i být a upřímně...v tomhle případě jsem ráda, že už jsme ve čtvrťáku a za pár měsíců o sobě neuslyšíme.
