HryProDivky.cz
Strach dospět
Včera jsem si před spaním zase něco uvědomila a od té doby mě to užírá a vyvolává ve mě panickou hrůzu. Je řeč o dospělosti.
Najednou jsem si uvědomila, že to není zase tak dlouho, co budu dělat maturitu a přijímačky na vysokou. A co se plánuju odstěhovat z domu a začít někde jinde na vlastní pěst. Došlo mi, jak to bude strašně těžké. Rodiče mě sice už od 15ti vedou k samostatnosti, ale něco jiného je se starat sice sama o sebe a vydělávat si na všechny svoje výdaje, ale bydlet doma a přece jen to zázemí a nějakou tu jistotu mít, a něco jiného je žít úplně na vlastní pěst, platit všechno a k tomu ještě studovat a za všechno mít plnou zodpovědnost.
Navíc, pokud o to tou dobou ještě bude stát, půjdu za někým do Prahy a to za každou cenu. Dostat se na Karlovku je hodně těžký. A představa, že ani ne za dva roky budu žít na vlastní pěst je sice vzrušující, ale taky mě to dost děsí. Dokážu to? Budu připravená? Budu muset, to je to nejhorší.
Je to přece tak přirozené, vylítnout z hnízda. Tak proč mě to tolik děsí? Co mi tak nahání strach? Že už nejsem dítě? Nejsem. je načase si to začít plně uvědomovat. Je to pryč. Je načase se začít připravovat na to, že všechno, co bylo, bude brzy pryč a začne nová etapa života a není to zas za tak dlouho. ono se to nezdá, ale je to za dveřmi a uteče to jako voda...
Představa, že jednou nebudu chodit do školy, ale jen do práce. To mě možná děsí nejvíc. Školu mám v celku ráda, oproti tomu chození do práce nesnáším. Chodím pořád na brigády a snad žádná mě nikdy nebavila. Ta škola mě aspoň baví.
Co tedy? Vím, že se tomu nevyhnu, nevyhnu se dospělosti, je to čím dál blíž a já tomu musím začít pomalu čelit. už nemůžu svoje chyby a omyly svalovat na to, že jsem ještě mladá a nemám zkušenosti nebo na to, že jsem to nedomyslela. každý můj čin bude mít následky a musím se jim umět stavit čelem.
Malé děti se většinou těší, až vyrostou a budou dospělí, pořád někam spěchají a chtějí být starší, cpou se mezi starší děcka nebo mezi dospělé, napodobují je a neváží si toho, co mají. Já tohle nikdy nedělala a ted už vím proč. Doted si vzpomínám, jak se mi v páté třídě holky smály a nechtěly mě přijmout mezi sebe proto, že jsem vypadala mladší a když mi radily, jak vypadat starší a jak se chovat jako starší ( prý jsem se chovala jako malá), řekla jsem jim, že mě to nezajímá, že si jdu hrát. Smáli se mi, že jsem jak malý děcko. Tehdy jsem měla pocit, že je se mnou něco špatně, ale ted jsem za to ráda, že jsem nikam nespěchala. i ted mám občas pocit, že bych nejradši zastavila čas, ale nejde to.
Budu ze sebe muset otřepat poslední zbytky dětství a naučit se se plně starat sama o sebe. Nic jiného mi nezbývá. Nikomu z nás nic jiného nezbývá...
