Samotář

Samotář

Pamatuju si doby, kdy jsem byla mladší, asi tak do prváku střední školy. Strašně ráda jsem trávila čas sama, bud děláním věcí, co potřebuju, procházkami se svými myšlenkami nebo jen válením se doma se sluchátakama v uších. Myslela jsem si, že je to paráda, že je občas člověk sám, nikoho nemusí poslouchat, žije si ve svém světě a nikdo ho neruší reálným světem.

Ale ted, poslední dobou zjištuju, že jsem se v tomhle asi trochu změnila. Vždyt tenkrát jsem se ani nechodila bavit mezi lidi a oni mě brali jako tu nudnou divnou holku...ted? Když se zeptám, nebo když o sobě pochybuju, tak mi ti lidé řeknou, že jsem společenská a přátelská, jo cítím to, ale i přesto pochybuju, možná kvůli těm vzpomínkám z dřívějších dob. Asi nikdy nebudu extra společenská, vždycky budu vyhledávat chvilky o samotě, ale už to nejsou jenom chvilky o samotě.
Ted potřebuju něčí blízkost...jakmile už jsem sama 4 dny, myslím úplně sama, bez toho s někým blízkým prohodit pár slov, tak to nezvládám a pláču steskem právě proto, že se cítím osamělá, což se mi ještě tak před dvěma lety vůbec nestávalo, dokonce jsem možná i tu samotu vyhledávala.

Ted je ta samota to, čeho se v životě nejvíce bojím. Ano, furt si myslím, že je dobré být občas chvíli sám, mít čas pro sebe, zapřemýšlet si. Ale už to nepotřebuju...Tolik. Vážím si chvílí s lidmi asi mnohem více než předtím...nevím jak se to stalo. Najednou potřebuju kontakt...potřebuju si povykládat, smát se a bavit se s ostatními. Možná i ty procházky by mě bavili už zase víc s někým než samotnou....

Už jsem to dokonce občas i já, kdo jako první zvedne ten telefon nebo někomu napíše: ,,Máš dneska čas? Nechceš někam vyrazit?" Už nejsem tak na nervy, když se mám s někým seznámit, teda trochu jo, zase si nefandím, ale už z toho nemám panickou hrůzu, jako dřív, naopak, aj ráda poznám nové lidi.

Jasně, pořád dám přednost bavení se s jedním člověkem, než s celou partou, asi vždycky budu nesnášet místa přecpaná lidmi, ale už se tolik neupínám na tu samotu a na to, abych byla za každou cenu o samotě. když si za mnou někdo přijde popovídat, tak pokud si zrovna nečtu, uvítám to ráda. Dřív bych na něj koukala jak spadlá z višně a pak se nějak vymluvila a odešla, jena bych se nemusela s nikým bavit

začalo to tak nějak až letos. Asi je to tím, že mi teď v těch 18ti naši trochu povolili uzdu ( pořád oproti jiným lidem mýho věku to mám hodně přísný, ale už to není tak, že bych nemohla za bílého dne na dvě hodiny ven s kámoškou jen proto, že jí máma osobně nezná.(

Tím, že mám občas i něco dovolené a mám povolené někam jít a zůstat tam dýl, díky tomu, že jsem dostala tu možnost jsem se vlastně ukázala, jako někdo, kdo je sice introvert, ale umí se i začlenit mezi lidi a dokáže se s nimi bavit.