Psychopatíkův Blog :33

Jenže život není jednoduchej

Když má člověk nějaké menší osobní problémy, sedí doma sám, protože všichni odešli a neví co má dělat, protože má hlavu plnou myšlenek a ty mu nedovolí se na něco soustředit, tak to není tak moc hrozné jako kdyby třeba onemocněl rakovinou nebo mu někdo blízký zemřel. Protože jde jen o jeho pocity a o nic víc. Jenže když mi kamarádi ani neodpoví na smsku a pak mi něco vyčítají, když se mě blízký člověk nezeptá ani na to jak se mám a pak mi něco vyčítá, když jsou všichni pryč...a mě tečou slzy už jen když ted píšu blbej článek, tak to asi zas tak dobrý nebude.
I když se vždycky snažím, tak za všechno stejně vždycky můžu já, nakonec se vždycky cítím nejhůř já, ale oni to neví. Proč tolik lidí říká, jak navzájem chápeme život druhého, jak chápeme jeho problémy, když to tolikrát není pravda. Protože kdysme jsme to chápali, tak nikomu nic nevyčítáme a nejsme na něj naštvaní. Za něco, co nemůže. S těmi lidmi co si myslí, jak strašně mám jednoduchej život, jak jsem štatstná, jak nemám žádný problémy, bych si někdy chtěla vyměnit role. Kdyby jsme navzájem pochopili svoje životy, tak by se nám určitě žilo líp. Jenže to, co člověk nepocítí na vlastní kůži, to prostě nezná. Chtěla bych toho ted strašně moc, ale nejvíc bych chtěla aby jsem ted v krku neměla ten obrovský kámen, co mě tíží, co vyvolává slzy.
Jsou problémy, které se prostě druhým lidem neříkají a oni si pak myslí, jak bezstarostně žijete. Nenávidím, když mi někdo něco vyčítá, ačkoli by cokoli tušil....není štastný člověk ten, který tak vypadá, ale ten který se tak cítí....

Už dlouho, fakt dlouho jsme necítila radost, ani když jsem měla dlouho. A jakmile se všechno začalo lepšit, hned se do mě dala úzkost,

Do toho se nám včera málem otrávil pes, snědl mojí zinkovou mast, kterou vyhrabala u mě v šuplíku a byla to prý moje vina. Máma na mě křičela, jak jsem zlá a sobecká a že jsem vrah psa :( Už tak to bylo dost hrozné, když bylo našemu pejsánkovi tak zle, ale že mě z toho ještě obvinila... Ano, byla to moje mast, ale měla jsem jí schovanou, přece nemůžu za to, že jí pes vyhrabal. Naštěstí se z toho dostala, ale všichni jsme se báli.

Mámu chápu, má to teď těžký. Jsme na tom špatně z penězma a ona neví, jak poplatit učebnice atd. navíc toho psa má radši než celou svou rodinu, ale nechápu, jak si mohla myslet, že bych chtěla Bertičce ublížit :/

Mé zdraví se taky nelepší, včera mi vzali 5 zkumavek krve a dělali testy snad na všechno, zítra budou výsledky a když to dobře dopadne, šla bych ve čtvrtek do školy.

Aby toho nebylo málo, sestra donesla domů vši. Naštěstí jsme to chytli včas, než jsme je chytli všichni, jenže od doby co ty vši má je jí zle, zvrací a má horečky, bojíme se, že jí ty vši přenesly nějakou nemoc, u nás se to většinou nestává, ale může se to stát, mě jednou taky vši přinesly nějakou infekci, když jsme byla malá. Takže ta je taky nemocná, máma nemůže do práce, proto nejsou na nic prachy, a tak to jede už dlouho v začarovaném kruhu.

Do toho Matty měl včera taky krizi, takže jsem s ním musela být do půlnoci na telefonu a řešit to. bylo mi ho líto. Dělá závěrečky a řidičák, jenže není zvyklej se učit a ted z toho má trauma. Jo, v mých očích je to taky pitomost, všichni se přece musíme učit. 

Ale pro něj to očividně problém je... Takže začal zase vymýšlet ptákoviny a já a ještě jeden kamarád jsme mu to museli do noci rozmlouvat. Je toho zkrátka moc. Kéž by se dalo mávnout nějakým kouzelným proutkem a všechno tohle odvát. Kéž by se dalo utéct.

+20

O mně

Autor: Psychoušek   |   Publikováno: 12.09.2017   |   Zobrazeno: 707x