Psychopatíkův Blog :33

Asi jsem to porazila...

vypadá to... že jsem svou nemoc porazila. Že jsem to překonala. I když jsem nevěřila, že to bude možný, myslela jsem si, že to nikdy nedokážu dostat z hlavy, ale dokázala jsem to. No dobře, možná ne úplně na 100% ale vím, že je mi takhle líp. Že před tím jsme stejně šťastná nebyla a takhle mi je a bude líp, jen se budu muset ještě některé věci naučit mít pod kontrolou...Ale už mě to neovládá, neřídí to můj život a dokážu dělat věci, z kterých mám strach a dokonce se na ně těším.

A ten druhý je, že jsem to zvládla sama. Teda ne úplně sama, je hodně lidí, co mi dost pomohli a kterým jsem strašně vděčná... ale bez pomoci toho, pro koho jsem to ze začátku dělala.
Přestože to vypadalo, že jsem kvůli tomu přišla o všechno...

Všechno, co mě vedlo, co mě tady drželo, byla láska, které jsem nebyla hodna...
Jsem člověk, co se řídí pocity. A když je najednou nemám, byla jsem jako mravenec, který ztratil feromonovou stopu...
A tak slepě následuje, co se dá. A jde pořád dál a dál bez ohledu na únavu, dokud nezemře... říká se tomu spirála smrti. A v té jsem se ocitla když jsem ztratila pocity... 

Jenže i přes tohle jsme se z toho vyhrabala.

Nepotřebovala jsem ho, aby mě zachránil. Zachránila jsem se sama...
A to, že sem jsem šla, je ta nejlepší věc, kterou jsem mohla udělat :3
Díky tomu jsem si uvědomila, komu na mě doopravdy záleží a pro koho jsem byla jenom kus hadru. JENŽE JÁ NEJSEM JENOM KUS HADRU!
Dost lidí se na mě vykašlalo proto, že jsem tam, kde jsem. A aspoň jsem díky tomu zjistila, kdo to se mnou myslí dobře a kdo si se mnou jen hrál.
Je to až děsivý, kolik lidí mě zavrhlo a otočilo se ke mě zády, kvůli tomu, že jsem na psychiatrii a s čím tu jsem. Dokonce se se mnou kvůli tomu rozešel přítel... Což byla v tu chvíli asi největší rána. 
Takže jsem ( logicky) byla ještě víc v háji.
Ale teď už ne.
Nejdřív jsem necítila vůbec nic. Ani jsem nebrečela nebyla jsem smutná, všechno mi bylo jedno a měla jsem pocit, že nic neznamenám a za nic nestojím.
Ale to není pravda. Dneska mi pár lidí pomohlo si to uvědomit.
Došlo mi, že považovat samu sebe za kus hadru proto, že mě za něj považuje někdo jiný, je blbost. Každý člověk má svou cenu a neměl by jí kvůli nikomu ztrácet a už vůbec ne kvůli lidem, co si vás neváží.
Teď už to vím a hodlám si podle toho zařídit život. 

Kdysi... jsme něco uměla. Měla jsem jednu schopnost. Kterou jsme ztratila. Ale třeba jí ještě pořád mám... určitě jí mám. A hodlám se to zase naučit!

No je to můj život, nejsem ničí majetek a to, že mě někdo odhodí, protože už ho nebaví neznamená, že já nestojím za nic nebo že už nemá význam abych tu byla... Kdyby to takhle bylo, bylo by až moc snadné se někoho zbavit...

A za 2 týdny mě pustí :)

PS: Pokud si chceš dát práci se slohovkou,  Pastel, prosím, ale číst jí nebudu :)

+16

O mně

Autor: Psychoušek   |   Publikováno: 13.07.2018   |   Zobrazeno: 634x