Probírám důležitá témata

skutečný příběh skutečné anorektičky

Všechno to začalo když mi bylo deset a skončilo ve třinácti.  Uznávám že jsem nebyla nějak extra chudá. Měřila jsem 142 cm a vážila 49 kilo. Potom jsem šla ven a lidi se na mě mračili a dělali že mě nevidí. Potom ve škole to dělali i spolužáci. A pak jsem se na to zeptala kamarádky. " No... Katy si z tebe dělala srandu že vypadáš jako brambora. " A v tu chvíli jsem si řekla že zhubnu. Doma jsem si vzala notebook a do vyhledávače napsala jak rychle zhubnout (Nebo něco na ten způsob. Už si to přesněji nepamatuji) a vyjelo mi to spoustu Pro A na stránek. Zjistila jsem že stačí nejíst a cvičit a zhubnu hodně rychle. Časem se mi v hlavě utvořil hlas který mě nutil cvičit, nejíst, zvracet a kupovat psyllium (jídlo které 5x za den nabotná v žaludku a ty se cítíš sytá). I když jsem vážila už 24 kilo tak se ostatní mračili a navíc ten hlas. A i já jsem se cítila tlustá. Po nějaké době jsem vážila 19 kg. Nikdo si toho nevšímal. Reagovali jenom tak že se se mnou nebavili. Nakonec mě mamka násilím odvedla do nemocnice. Nenáviděla jsem jí za to že mi chce vzít mou naději. Myslela jsem si že jenom žárlí lana to že já bněco dělám. V nemocnici mi řekli že musím přibrat aby mi mohli transplantovat jeden orgán který mi přestává fungovat. Řekla jsem si že tady přiberu a pak budu zase hubnout. Tak jsem přibrala, proběhla transplantace, propustili mě a já odešla s tím že zase budu hubená. Mamka mě ale nechala na dva týdny doma a ona si vzala volno. A já musela jíst pod jejím dohledem a kontrolovala abych nezvracela. Potom se domluvila s učitelkou a kuchařkami aby dohlédli na to abych jedla. Teď mám podváhu tři kila a přibírá jenom kvůli mém klukovi♥♥