HryProDivky.cz
Procházka, která vše změnila
Ahoj,
toto je můj první příběh na tomto blogu. Jen trochu dlouhý, ale doufám že se vám i tak bude líbit. Klidně mi napište váš názor, ráda si ho přečtu. Pokračování tohoto příběhu není, ale pokud se vám to zalíbilo a chtěli byste další můj příběh, budu moc ráda když mi dáte vědět.
,,Ahoj Olivie!“ pozdravila mě má nejlepší kamarádka Verča a přispěchala ke mně.
,,Jak se těšíš na prázdniny?“ zeptala se mne a přizpůsobila se mému tempu. V rukách držela učení z minulé hodiny.
Usmála jsem se a odpověděla další otázkou: ,,Kdo by se na prázdniny netěšil?“
,,Šprti?“ odpověděla po chvíli se smíchem a já se přidala.
,,Můžu vědět, co je tu tak k smíchu?“ uslyšely jsme přísný hlas pana ředitele a obě jsme ztichly a sklonili hlavy.
,,Jestli se nemýlím, tak Olivii už hodiny skončily a Veronika má ještě jednu hodinu.“ oznámil nám a jeho oči se dívaly na Verču. Z jeho výrazu bylo vidět, že by byl rád, kdyby se dostavila na hodinu.
Když Verča poslušně odešla, podíval se na mne.
,,Ty se určitě netěšíš domů. Co kdyby si pomohla s výzdobou na ples?“
Okamžitě jsem zareagovala: ,,Ehm ... No ...Moc ráda, ale mamka potřebuje pomoct s ... Eh ...obědem a večeří. Nezlobte se, ale budu muset jít.“ vymyslela jsem si narychlo.
Pan ředitel jen pokýval hlavou a odešel.
Oddechla jsem si.
Otevřela jsem dveře od domu.
Za nimi stála má matka, s rukama založenýma na prsou. Leknutím jsem nadskočila.
Než jsem ji stačila pozdravit a omluvit se, že du pozdě, začala na mne křičet.
,,Víš jakej jsem měla o tebe strach? Venku jsou samý cizí lidi, kteří by ti mohly něco udělat?! Nebo tě někam odvést a ty by ses už nevrátila!“
,,Už mi není devět.“ řekla jsem, než stačila doříct svou opakovanou řeč.
Ale tím jsem to zhoršila.
,,No a? Pořád máme za tebe s tátou zodpovědnost! Stále si ještě dítě!“ křičela hlasitěji.
Dál jsem jen předstírala, že mi to je líto a že se to nebude opakovat.
,,Můžu se jít projít?“ zeptala jsem se, když přestala.
Nadechla se a vydechla. Potom šla do kuchyně, vzala něco ze zásuvky a podala mi to se slovy:
,,Kdyby si viděla nějakou podezřelou osobu, použij to a utíkej. Slibuješ?“
,,Dobře.“ a vzala jsem si pepřový sprej.
Usmála se na mne a já ji úsměv oplatila a odešla.
Zamířila jsem k nedalekému lesu, kde jsem měla svoje tajné místo.
Cestu tvořili samé balvany, klády v cestě a jeden potok, který se musel přeskočit. Lesy tu byly převážně listnaté.
Šla jsem po kamenité cestě. Za další zatáčkou byl potok který jsem musela přeskočit, abych se dostala na mé tajné místo.
Chtěla jsem tu být co nejdéle.
Přeskakovala jsem přes velké kameny. Radši jsem roztáhla ruce pro lepší stabilitu. Došla jsem k potoku.
Opatrně jsem přistoupila k jeho okraji. Podívala jsem se dolů a uviděla jsem krásně modrou, rychle proudící vodu. Odtrhla jsem od toho zrak a chystala jsem se ke skoku.
Odtrhla jsem se od země a vychutnávala jsem si pocit letu. Zavřela jsem oči. Vítr mi foukal do tváře. Nevadilo mi to. Spíš naopak.
Už jsem byla skoro na druhé straně. Pár metrů od břehu mě něco velkého a chlupatého popadlo a táhlo mě to dolů do vody. Zvedla jsem hlavu a uviděla jsem mohutného šedého vlka. Najednou udělal prudký pohyb. Mířili jsme na skálu, která proudila s potokem. Myslela jsem, že do ní narazíme a zemřeme, ale ten vlk se odrazil a vyskočil nahoru mohutným skokem.
Dopadla jsem na tvrdou zem. Slyšela jsem vlkovo dýchání. Otočila jsem se na něj. Nebyl vůbec vyčerpaný. Rozhlédla jsem se a spatřila jsem nejméně dalších pět vlků kolem mne.
Na jejich zádech se něco pohnulo. Bylo to něco velké a splývalo to s jejich srstí. Když jsem se na to podívala lépe, poznala jsem v tom tvar člověka.
V ten moment všichni slezly ze svých vlků. Jezdec, který byl na vlkovi co mě napadl, šel ke mně.
Ďábelsky se usmál a já viděla jeho zuby. Vlastně to nebyli zuby, ale upíří tesáky.
Kleknul si vedle mne.
,,Jak se jmenuješ.“ řekl hlubokým hlasem.
Odvrátila jsem hlavu. Zklamaně si povzdechl a popadnul mě za vlasy, až jsem vykřikla bolestí.
,,Vstaň!“ řekl drsným hlasem a já jsem poslechla. Stále mě držel za vlasy. Díval se mi do hnědých očí. Jeho byly tmavě červené, skoro až hnědé.
Napadlo mě, jakou by asi měly barvu, kdybych mu do nich stříkla pepřový sprej. Ani jsem nevěděla kam sem ho dala. Soustředila jsem se pouze na něj a na mé vlasy v jeho ruce.
,,Jaké je tvoje jméno.“ zopakoval.
,,Olivie.“ řekla jsem. V mém hlasu byl slyšet strach a bolest. Trochu povolil sevření mých vlasů.
Naklonil mi hlavu a prohlížel si můj krk.
,,Rozluč se s tímto životem, Olivie.“ a zakousl se svými tesáky do mého krku.
Vykřikla jsem bolestí a házela s sebou, ve snaze se mu vykroutit. Marně.
Docházeli mi síly. Neměla jsem sílu se pohnout. Ani oči jsem nemohla udržet otevřené.
Ucítila jsem, že už jeho tesáky nebyli zakousnuté do mého krku. Popadnul mě a položil na záda jednoho z vlků.
Ten se rozběhl a já jsem za chvíli usnula. Ani netuším, jak se mi to povedlo.
Ten den jsem se už nevrátila domů. Pátrala po mě policie. Nikdy mě nenašla. Žila jsem ve světě, kde jsem si mohla dělat co chci. Jen dvě pravidla se musela dodržovat. Neukazovat se lidem a nejíst lidi. Byla jsem ráda, že se tato obyčejná procházka stala mou osudnou.
Děkuji za přečtení !
Chcete další ? Můžete mi klidně posílat návrhy na další příběhy pokud chcete :)
Komentáře
liankag(ANIME!)
čím víc dlouhý,tým lepší.
