Obdařená ohněm

«Nejnovější články | Příběhy z nudy

Vytvořit blog | Nápověda

Ahoj, tento příběh mě napadl těsně před tím, než jsem usnula. Možná vám jedno jméno bude připomínat Twilight sagu. Doufám že se bude líbit :)

„Ahoj.“ ozval se hlas za mými zády. Prudce jsem se otočila. Déšť mi lepil vlasy k sobě a padaly mi do obličeje. Musela jsem si je nejdříve odsunout, než jsem se podívala, kdo mě zdravil. Ale ten hlas bych poznala snad všude. Jacob. Můj přítel.

Jeho černé tričko se mu lepilo na vypracované tělo. Vlasy má krátké, takže mu nelezou do tváře, na rozdíl ode mne.

„Ahoj.“ a usmála jsem se na něj.

„Promiň, musel jsem něco zařídit. Bylo to nutný.“ přišel ke mně a objal mě.

Cítila jsem teplo jeho těla. Dech. I bijící srdce. Vždycky mi to dodá odvahu, a on to ví. Po chvilce se sklonil a políbil mě. Jeho rty chutnají po dešti. Má je okousané. Známka toho, že se o mne bál. Ani se mu nedivím. Taky bych se o něj bála, kdyby v telefonu zněl tak hystericky jako já.

„Povíš mi, co se stalo? Nebo ještě potřebuješ chvilku...“ zeptal se starostlivě.

Mlčím. Nevím, jak mu to říct. Ale vím, že už nechci být sama. Nikdy.

Znova jsem ho políbila. Pevněji mě chytil. Má hodně prokousané rty. Odtáhla jsem se od něho. Podívala jsem se do jeho hlubokých modrých očí.

Vidím v nich útěchu. Ale i strach. Musím mu to říct.

„Asi můžu za to, že hořelo.“ řekla jsem rychle a potichu.

„C-co ?“ hlas se mu zadrhl, „Co to povídáš? Jak? Ty si to vážně udělala? Ty si založila požár!?“

„Nezaložila! Ani jsem v rukou neměla nic hořlavého. Nic jsem v rukou neměla. Jen jsem... jen jsem přemýšlela o ohni a -“

„Jo, dobře. Já ti věřím. Hele, neřeš to, jo? Prostě tady hořelo a teď z toho prší. Nic se neděje, jo?“ počkal na moje přikývnutí. Pak se ke mně naklonil a znova mě políbil. „Pojď, půjdeme domů. Už je i pozdě.“ vzal mě okolo pasu a vyrazili jsme.

Žijeme spolu. Oba jsme sirotci a máme práci. Jacob je u armády a já mám práci ve stáji. Plat je malý, ale uživí nás to. Vládne tu chudoba, takže je lepší když jsme spolu.

Přišli jsme domů. Ale něco je jinak. Někdo čekal u našeho domu. Muž. Celý v černém.

Ihned jak nás spatřil, že jdeme k němu, změnil styl postavení.

„Slečna Cassandra Dina?“ zeptal se, když jsme k němu přišli. Jeho kapuce zakrývala jeho obličej, ale věděl přesně, kde jsme. Ucítila jsem, že mě Jacob pevněji přitiskl k sobě. Nejspíš proto, že nás nějací muži obklíčili dokolečka, takže by jsme nemohly utéct, kdybychom potřebovali.

„Jste slečna Cassandra Dina?“ zopakoval.

Nejistě jsem přikývla. Vůbec jsem netušila, co se děje. Souvisí to s tím mým požárem? On mě někdo viděl? Co se se mnou stane?

„Výborně. Musíte jít s námi, slečno.“ řekl vážně.

„To ani náhodou! Ona s váma nikam nepůjde!“ vykřikl Jacob a jemně mě přesunul za svoje rameno. Stále mě držel. Cítila jsem, jak mu bije srdce.

„A smím se zeptat proč, pane -“

„Prous. Jacob Prous.“ dopověděl.

„Aha. Vy jste dotyčné slečny přítel, že?“

Jak o nás ví? Někdo mu to řekl? Nás špehoval?

„Ano,“ odpověděl klidně. „a jako její přítel ji nikomu dobrovolně nepředám. Ani kdybych vás znal.“

„Dobře, tak si ji vezmeme sami. Hoši?“ a koukl na hlouček okolo nás.

Muž napravo a muž nalevo ode mne ke mně přistoupili. Jacob mě na chvilku pustil, a vrhl se na ty muže. Jakmile jsem necítila jeho dotek, jeden z nich mě popadl a táhl pryč. Okamžitě jsem vykřikla a začala s sebou házet a kopat, takže jsem mu znepříjemnila mě udržet v jeho uchopení.

„Přestaň!“ sykl mi do ucha.

„Ne. Já s váma nikam nepůjdu!“ odpověděla jsem a začala jsem s sebou házet o to víc. Kvůli dešti jsem musela rychle mrkat, abych viděla, co se děje.

Jacob se pral se třemi muži, na mne se blížil další a zbylí dva byli u toho muže s kapucí. Boj byl předem prohraný, ale já a Jacob jsme oba bojové povahy, takže jsme museli vzdorovat.

Ten, co mě držel, zesílil svoje sevření a druhý se mi snažil chytit moje prudce kopající nohy. Znova jsem vykřikla. Odpovědělo mi jen jeho vetší sevření. Už mi skoro drtil kosti. Jacob už byl celý rudý, jak se snažil dostat ke mně. Takhle vždycky zrudne, když je naštvaný. Síla mu zřejmě nedocházela.

Strašně moc jsem ho chtěla obejmout. Cítit jeho vůni. Slyšet jeho srdce. Vidět jeho oči. Dotýkat se jeho těla. Aspoň poslední obejmutí, než ho ztratím.

Ten, co mě držel, podklouzl. Držel mě jen zlehka. Dlouho to trvat nebude. Čas na útěk. Kopla jsem ho do nohy a zabořila loket do jeho břicha. Pustil mě celou. Ten druhý někam zmizel. Ani jsem se neotáčela kde je a vyběhla jsem k Jacobovi. Odstrčila jsem někoho a padla do Jacobovi otevřených ruk.

Ležela jsem. Všude byla tma. Jediné světlo, co bylo v místnosti, pronikalo zpod dveří.

Posadila jsem se a promnula si oči. Všude bylo ticho. Zavrtěla jsem se. Postel byla měkká, jakoby byla z vaty. Postavila jsem se a šla ke dveřím.

„Haló?“ hlas se mi zadrhával. I tak se ale dveře otevřeli, hned jak se zas rozlehlo ticho.

Někdo vešel dovnitř. Musela jsem několikrát zamrkat, abych ho rozpoznala ve světle. Než jsem si stačila zvyknout na světlo, dveře se zavřeli.

„Vraťte se zpátky do postele.“ stále jsem ho neviděla, ale hlas mi prozradil, že je to ten muž s kapucí.

„Vraťte se zpátky do postele, prosím.“ zopakoval. V šeru jsem rozeznala, že něco drží v rukou.

„Ale já nechci.“ odpověděla jsem.

„I tak se tam prosím vraťte. Musíme si promluvit.“ šel k posteli. Uslyšela jsem jak tác dopad na dřevo. Potom přešel do jednoho rohu a z rohů místnosti se vynořili světla.

Konečně jsem ho mohla vidět. Neměl na sobě kapuci. Když se narovnal, uviděla jsem ho. Tvář má vrásčitou, ale nevypadal staře. Je plešatý a oholený. Nos má malý, ale zase něžné a citlivé oči. Dívaly se na mne.

Vrátila jsem se do postele. Vedle ní byl stolek s tácem, na kterém byla sklenice vody. Na sobě jsem měla čistý oblečení oblečení. Nebylo moje, ale velikost mi sedla. Tílko a ty nejkratší kraťasy co jsem kdy viděla. Rychle jsem na sebe hodila deku, abych se aspoň trochu zakryla.

„O čem si musíme promluvit?“ zeptala jsem se. „A kde to jsem? Kde je Jacob? Co s námi chcete udělat?“ řekla jsem aspoň ty základní otázky, co mě napadly. Měla jsem nutkání napít se té vody na stolku.

„Jestli vás zajímá, kde jste, tak se nacházíte v přísně střeženém oddělení pro nováčky. Na ostatní otázky odpovím někdy jindy.“ odpověděl a sedl si na židli vedle nočního stolku.

„Pro nováčky?“ jak to myslí? To jsem někde v armádě?

„Ano. Pro nováčky. Zjistili jsme, že jste jedna z nás.“

„Jedna z vás? Co tím myslíte?“ začínala jsem se bát. Už jsem se musela napít té vody. Nemohla jsem vydržet to škrábání v krku. Nechutnala jako voda, chutnalo to jako kdybych pila jablko. Zvláštní. Opatrně jsem prázdnou sklenici zase vrátila na stolek.

„Já určitě nejsem jedna z vás.“ řekla jsem, ale hlas mě zradil v sebejistotě.

„Ale jste. Jen my nevěříte.“ stále měl na tváři nehybný výraz. Znervózňovalo mě to.

„Protože nemáte žádný důkaz.“

Chvíle ticha.

„Zavřete oči.“ řekl zrovna v ten moment, když jsem mu chtěla říct, že mám pravdu.

„Proč?“ tohle jsem vůbec nečekala.

„Chci vám ukázat ten důkaz.“ jeho hlas je klidný.

„A proč mám kvůli tomu zavírat oči?“

„Zavřete oči a poslouchejte můj hlas, prosím.“ řekl. Pořád si držel stejný tón svého hlasu. Klidný a vyrovnaný hlas.

„Dobře.“ a zavřela jsem oči. Ruce jsem si dala do klína.

„Děkuji. Představte si tmu. Bez žádného světla. Prostě tmu.“

„A dál?“

„Mlčte.“ povzdechla jsem si, ale mlčela jsem. „V té tmě si představte svojí ruku.“ slyšela jsem, jak si sedl na postel vedle mne. „Ta ruka je otevřená. Jako kdyby něco na té ruce leželo.“ zlehka mi vzal ruku a dal mi ji do popisované pozice. Měla jsem chuť vzdorovat jeho doteku, ale vzdala jsem to. Svojí ruku jsem měla přesně, jak v mojí mysli. „A teď... si ve své ruce představte oheň. Malinký plamínek ohně, jak plápolá ve vaší ruce.“ dělala jsem přesně to, co mi říká. „Otevřete oči.“ otevřela jsem je a dívala jsem se mu do očí. Má je hnědé.

Usmívá se. Uhnul pohledem k mojí ruce. Znervózněla jsem. Opatrně jsem se podívala na mojí ruku.

V mojí ruce plápolal malý plamínek, který jsem si představovala.

„Mám důkaz.“ řekl. „Jste obdařená. Jste jedna z nás.“

Má pravdu. A až teď jsem mu začala naplno věřit.

„Ehm... dobře. Ale nebudu s vámi spolupracovat, dokud neuvidím Jacoba.“ řekla jsem vážně a nemohla jsem spustit oči z plamínku ohně v mé ruce. „A taky jiný oblečení.“ dodala jsem rychle.

Zasmál se. Ale přikývl.