Pár slov o koních

Povídka - S úderem kopyt: Prohlídka začíná

Ahoj všichni!

Mám pro vás další pokračování povídky ze světa Jorviku! Tentokrát se dozvíte, co znamenal ten tajemný konec v předchozím díle, ale opět vás nechám napjaté, co se bude dít dál. Tak jdeme na to!

Kapitola 6. – Prohlídka začíná
Středa, 8.00

Asi o hodinu poté, co proběhl rozhovor v mém pokoji, jsme už s baronkou seděly v sedlech našich koní. Já jsem pod sebou měla samozřejmě svého milovaného Herkula. Ruth mi svou klisnu představila coby Butterfly, která pochází z jejích stájích ve vinařství. Byla to milá arabská kobylka, zbarvením palomino a okamžitě si s Herkulem padli do oka.
Prateta mi vysvětlila plán naší cesty. Zdálo se, že je velmi složitá. Nejprve jsme měli jet na východ, do městečka, které se mi vybavovalo jen matně. Firgrove, myslím. Pak jsme měli pokračovat úzkou a podle Ruth docela nebezpečnou, zato ale dobrodružnou stezkou do hor k Valedaleskému jezeru a cestou tam jsme si měly dát závod ve slalomu, prý jej tam provozuje nějaká Ruthina známá.
Podle plánu jsme si měli dát u jezera malé občerstvení a projet si to tam, libovolně. Poté naše cesta vedla po široké horské pěšině dolů do dalšího města, Valedalu. Prý je velice nádherné a dominuje mu velký vodopád, ze kterého pramení řeka Silversong, která městečko rozděluje na dvě poloviny spojené nádherným mostem.
Následně cesta přes hory do hvězdné observatoře, kterou jsem již teď tolik milovala, poté lanovkou zase dolů a rovnou za nosem do vinařství, kde naše cesta končila. Čekal nás pozdní oběd dle našeho výběru – buď nádherný piknik na vrcholku srázu a s výhledem na moře, nebo luxusní restaurace, kterou provozuje Ruthin vzdálený příbuzný, prý s ještě lepším výhledem na moře. Dále pak prohlídka paláce, knihovny a sklípků, ovšem převážně stájí, jízdárny a jezdecké haly.
Odtud poté vyrážel přepravník s Herkulem zpátky do Moorlandu, mezitímco my jsme mířily na loďce po řece také tam. Celé to znělo nádherně a prostě jako skvěle strávený den. To jsem ale ještě nevěděla, co nás čeká.
Vyjely jsme celkem svižně a cestu do Firgrove jsme strávili povídáním a vzpomínáním na minulost, kdy jsem sem jezdila jako malá holka. Byla to celkem zábava a jízda nám rychle ubíhala. U ohrady s ovcemi jsme se seznámili s milým chlapcem Andym Packardem, jehož babička žije ve Firgrove a doporučil nám její dýňový koláč. Poté jsme dorazily do města.
Ruth mě seznámila se starostou, který mi nápadně připomínal Santu Clause (nezapomněla opomenout celý můj titul, na který jsem pomalu, ale jistě začínala být alergická). Chvíli na to jsme už na terase paní Packardové spokojeně testovaly, jestli měl Andy pravdu. Pak jsme se vydaly do hor.
Cesta mi nepřipadala nebezpečná, pouze vzrušující. Zanedlouho jsme narazily na jakousi ženu, která provozovala onen slalom, jejíž jméno jsem ihned zase zapomněla. Soutěž jsme si vyzkoušely a pochopitelně jsem zvítězila. Ruth to ale vzala sportovně.
Poté jsme klesaly dolů k jezeru. Prateta mě nabádala k opatrnosti – cesta byla úzká a strmá, ale já jsem přesto Herkula poměrně riskantně hnala dolů až k jezeru. U piknikového stolu stál Ruthin číšník Geoffrey a prostíral jej. Zhoupla jsem se ze sedla, povodila Herkula a dala mu trochu vody a sena. Pak jsem se posadila ke stolu a čekala na pratetu.
Jenže ani po deseti minutách se Ruth neobjevila. Byla jsem nedočkavá a Geoffrey znervózněl. Neustále se na mě díval, a tak jsem nabídla, že se po pratetě podívám. Přitáhla jsem Herkulovi podbřišník a vyhoupla se do sedla.
Klusala jsem směrem k prudké cestě vedoucí ke slalomu. Všude bylo ticho, až mě z toho mrazilo. Vždyť mezi slalomem a křižovatkou dole, na kterou bylo však vidět z malého ostrůvku, kde čekal Geoffrey, nebyla žádná odbočka. Na jedné straně byly vysoké hory, na druhé prudký sráz.
Krokem jsem mířila nahoru a pořádně se rozhlížela. Pratetu jsem nikde neviděla a najednou jsem byla nahoře. Rychle jsem přijela k té paní s neznámým jménem.
„Ehm, pardon, promiňte, neviděla jste baronku?“
Vzhlédla od knihy a posunula si brýle na nosu. „Ano, samozřejmě.“ Pak zaostřila a uvědomila jsem si, že to jsem byla já, s kým soutěžila. „Claire, správně? Baronka Silvergladová s tebou přeci jela dolů, ne?“
„To ano, ale já jsem byla rychlejší a čekala jsem na ni dole, ale ona se už čtvrt hodiny neobjevila,“ posteskla jsem si. „Mám strach, jestli se jí něco nestalo.“
„Baronka Ruth sem nejezdí často, víte? Je docela možné, že jenom špatně zatočila. Jezero je mělké, ale okolní hory jsou zrádné, je tu hodně mostků a cesty jsou popletené.“ To mě moc neuklidnilo.
„Takže podle vás špatně zabočila?“ ujišťovala jsem se.
„Neberte si to zle, Claire, ale Ruth není nejmladší. Často jsme si spolu hrávaly, když jsme byly malé, víte? Bydlím totiž ve Firgrove a vždycky, když tam Ruth přijela, byly jsme jenom spolu. Ale to víš, já jsem taky stará, ale cvičím si paměť. Ruth je velebná a tolik na to nedbá. Nedělej si starosti. Podívej se okolo jezera, určitě tam někde bude.“
„Um, dobře. Ale kdybyste ji náhodou viděla, dejte mi vědět. Dám vám telefonní číslo.“ Vylovila jsem z kapsy rajtek zmuchlaný papírek a miniaturní tužku. Bezejmenná dáma jen blahosklonně mávla rukou.
„To je zbytečné, nemám tu mobilní telefon. Nějak vás zavolám, nebo Ruth jednoduše zastavím a doprovodím ji. Stejně tu trčím celé dny, téměř nikoho ani nevidím,“ posteskla si.
Věděla jsem, že se opakuju, ale nenapadlo mě nic chytřejšího. „Dobře. Tak já půjdu. Podívám se po ní u jezera.“
„To udělej.“ Věnovala mi výraz plný nostalgie. „Ruth už není nejmladší …“
Odvrátila jsem se a popohnala Herkula dolů po stezce. Pokud tato dáma pratetu neviděla, kde tedy může být? Kdyby se objevila dole na rozcestí, pochybuji o tom, že bychom ji s Geoffreyem přehlédli. Začala jsem se doopravdy obávat.
Sjeli jsme dolů na rozcestí. Zachytila jsem Geoffreyův pohled a naznačila mu, že se pojedu podívat ještě na opačnou stranu jezera. Pochybovačně na mě kývl, a tak jsem pobídla Herkula do svižného klusu. Nechtěla jsem cválat, abych něco nepřehlédla.
Jela jsem po cestě vlnící se okolo jezera až jsem přejela na menší, kulatý ostrov. Jakmile jsem sjela z mostu, zatočila jsem doprava tak, jak mi velela stezka a najednou jsem prudce přitáhla otěže. Při tom pohledu mi ztuhla krev v žilách. „Ruth!“

Tak to by bylo pro dnešek vše. Doufám, že vás tato povídka bude bavit dál i přesto, že bude trošku delší. Počet kapitol ještě nemám naplánováno, dávám tomu volný průběh, ale poté, co se vyřeší přesun do Winery, půjde především o to, co se doopravdy stalo s Michelle. Také ještě nemám jasno v tom, zda-li půjde také o magii, Soul Ridery a Dark Core. Budu ráda, když mi napíšete do komentářů, co by se vám líbilo více. :) 

Tak zase příště! Mějte se hezky!

AryaXXX

+2

Příběhy a povídky

Autor: AryaXXX   |   Publikováno: 03.12.2017   |   Zobrazeno: 778x