Nelly

Unesená

                     Unesená

Poklidně jsem si žila život normální dospívající 12-ti leté dívky.Měla jsem milující rodiče,prarodiče,milé kamarády i příbuzné.Ale to vše jsem ztratila.
Svůj život jsem milovala.Kdo by taky ne?Když se má báječně….
Ale to se vše změnilo a já mnohé ztratila.Ne,poprvé to nebylo mou blbostí.Nemohla jsem za to.
Každý den v týdnu,jako normálně,jsem chodila do nedalekého gymnázia na hodiny tance.Tanec byl mou vášní.Začínala jsem s nejjednoduššími tanci až jsem se rozhodla pro balet.Chodila jsem do menšího tanečního sálu,kde jsme cvičili.Spolu se mnou tam chodilo asi 12 děvčat,které tanec,stejně jako já,milovaly.Pro mě byl balet dost náročný a po tréninku jsem byla vždy dolámaná.Předváděla jsem cvičitelkám i na soutěžích nejrůznější choreografii,kterou jsem si sama vymyslela.Baletu jsem věnovala spoustu času.
Ve středu téhož týdne,kdy jsme byly s baletem na soutěži,jsem šla jako normálně na trénink.Čekala jsem,až mamka dovolá,aby mě mohla autem dovézt na hodinu.V průběhu taneční hodiny by zašla na nákup a potom by si pro mě zase přijela.Ale dozvěděla jsem,že tentokrát to tak nebude.
„Jill,dneska to nestihnu.Musím do práce.“ Řekla potom,co dovolala.
„Ale vždyť máš po pracovní době.“ Namítla jsem.
Tréninky baletu,na které jsem chodila,se konaly v pondělí,středu a pátek.Někdy byla i hodina navíc,ale to nám cvičitelky vždy napřed řekly.Mamka pracovala od pondělí do pátku od 8 do 15 hodin. Tréninky mi vždy začínaly v 16 hodin a končily v 17:30 hodin.Mamka v tento čas měla už po pracovní době,takže jsem nechápala,kam tak narychlo musí.Můj taťka byl tento měsíc na velkém pracovním setkání s různými firmami.
„Ano to mám,ale když chci vydělávat více peněz,musím jít někdy do práce na přesčas.Víš,přijel jeden pro naši firmu moc důležitý pán a zase zítra odjede.Takže jen dnes,právě v tuto dobu,mám jedinou možnost se s ním setkat.“ Řekla a usmála se na mě „Tak zavolám Andrei,že dneska to nestíháme.“
Andrea a Veronica byly mé cvičitelky na balet.
„Ale mami.My máme po soutěži a já potřebuji cvičit.Kdybychom postoupili,chci postoupit ještě dál.“
„Ale já tě tam nemůžu odvézt.Samotnou tě tam nepustím.“
„Mami.Je mi 12,dokážu se o sebe postarat.Spousta děvčat z baletu chodí sami domů.“ Snažím se mamku tak trochu přemluvit.
„Co třeba Clare?Ta jezdí s maminkou autem,nemohli by tě přibrat?“
„Mami,Clare má dnes před baletem ještě klavír.Její mamka ji odvezla dříve.“
„A Amy?Nebo Lucy?Carmen?“
„Mami,klidně vyjmenuj všechny holky co chodí se mnou na balet,ale stejnak ti řeknu,že ani jedna mě nesveze.“
Viděla jsem na mamce,že váhá „No,tak dobrá.Dávej na sebe pozor.“
„Díky.Neboj,dám.“ Zakřičela jsem a vmžiku jsem už byla ve svém pokoji,kde jsem si vzala tašku.Potom jsem se šla obout a vyrazila jsem ven.Šla jsem rychlým krokem,protože podle mých hodinek jsem to nestíhala.Dívala jsem se kolem sebe,protože už byla tma a trochu mě ovládal strach.

O tréninku vám vyprávět nebudu,to by bylo na dlouho.Jako vždy byl super a moc jsme se nasmáli.Ale i jsme tvrdě trénovaly a já se dozvěděla,že celá naše skupina vyhrála 2.místo,takže jsme postoupily dále.
Když jsem šla domů,byla jsem štěstím bez sebe.Zpívala jsem si refrény písní,na které jsem si znova vzpomněla.
Když v tom,když jsem si zpívala refrén mé nejoblíbenější písničky, jsem místo zpívání zaječela.Někdo mě ze strany,kde bylo zaparkované auto,chytil a vtáhl mě do auta.Já křičela sebevíc,ale copak jsem si tím pomohla?Ne.Cítila jsem,jak někdo auto rychle startuje.Dodávka nabrala velkou rychlost během několika sekund.V tu chvíli mě obklopila tma,cítila jsem jen dotek chladné ruky na mojí ruku.V tu chvíli někdo rozsvítil lampu na baterky,která stála vedle mě.Spatřila jsem muže, vypadal tak na 35 let.Moc jsem si ho neprohlížela, nepromluvila jsem ani slovo.On si mě prozíravě prohlížel.Na zádech jsem měla batoh,ve kterém jsem měla mobil.Napadlo mě ho vytáhnout. 

Ale muž na mě promluvil „Dej mi ten batoh.“ Řekl to ostrým,ale klidným hlasem.
Já jsem si bez odpírání sundala batoh a podala mu ho.On si ho rázným pohybem vzal.Položil ho za sebe.Po tváři mi začaly stékat slzy.Jak jsem tam seděla s tím,pro mě neznámým mužem,začalo mi být špatně.Co to znamená?
Jsem unesena…
Můj poklidný život se končí.Už nikdy neuvidím své rodiče,prarodiče, mé příbuzné i kamarády,holky z baletu,trenérky,učitele.Zbytek svého života budu žít s tímto mužem a zřejmě i tím druhým,který řídí dodávku.Nevím,proč mě unesli.Co jsou zač.Co se mnou budou dělat.
S mamkou jsme se často dívaly na filmy o únosech mladých dívek a žen.Bylo mi jich líto,mnohokrát jsme si u toho i pobrečeli.Někteří z únosců unesené dívky a ženy znásilňovali a bili.Jiní provozovali obchod „s bílým masem“-prodali dívku nebo ženu mužům,kteří jí znásilňovali a bili.Jiní prodali dívku nebo ženu jako prostitutky do podniků.
Když si uvědomím,že by se mi mohlo něco z tohoto stát,je mi zle.
Zatímco dodávka ujíždí,ptá se mě muž opět rázným hlasem „Kolik ti je?“
„Dvanáct.“ Odpovím mu nervózním a třepajícím se hlasem.
Potom slyším jen motor.
Venku je tma a zima.Vynikající čas na únos!Kdyby mě to tak napadlo. Kdybych zameškala jeden trénink,nezabilo by mě to.Ale já jsem tam jak blbá musela jít!Sama,v noci a v zimě.Já jsem blbá!Tak blbá!
Nevím,kam mě to vezou.Vidím jen muže,který sedí naproti mně a za sebou má můj batoh ve kterém je mobil,jediná věc,která mě může zachránit.Kdybych měla pár minut,ihned zavolám někomu a vše jim řeknu.Ale on mě stráží jako oko v hlavě.
Najednou se muž nahne k nějakým krabicím,ale pořád se na mě dívá. O pár sekund později vytáhne krabičku ze které vytáhne jednu tobolku ve které je prášek.Tobolku drží v ruce a krabičku,ve které byla,dá zpět.O pár sekund později opět vytáhne z krabic plastovou láhev s vodou a skleněnou sklenici,která je trochu špinavá.Moc mi nedochází co s tím chce dělat,ale jakmile naleje vodu do sklenice a nasype tam prášek,pochopím,co chce.Podá mi sklenici a vše,co vyndal z krabic vrátí zpět.
„Vypij to.Až do dna a ne,že to potom vyplivneš nebo něco.“ Řekne opět rázným a ostrým hlasem.
Já si s nechutí vezmu od něho sklenici a vypiju to.I přes to,že to je na chuť hnusné a,že nevím,co to se mnou udělá,to spolknu.
Dále si jen pamatuji,jak jsem se opřela o dodávku a potom jsem usnula.
Měla jsem divný pocit.Už jsem pochopila,co je ta tobolka zač.Je to prášek na spaní.
Já blbá to vypila a oni mě teď převezou k nim domů.
Konečně jsem se probrala.Přes tmavé žaluzie v pokoji jsem si všimla,že venku je pořád tma.Nevěděla jsem kolik je hodin a jak dlouho jsem spala.Nevěděla jsem kde jsem a co jsou ti muži zač. Po krátkém přemýšlení o tom,co se se mnou teď vstane,začal někdo odemykat dveře.Po pár sekundách se otevřeli a opět jsem uviděla,pro mě tak nesnášené tváře,těch dvou mužů.
„Ále,děvenka se nám probrala.“ Řekl jeden a opět zamkl dveře.
Trochu mě překvapilo,že nejsem ničím přivázaná k posteli.Já mlčela.
„Ale copak?Přišla jsi o hlas?“ řekl ve chvíli,kdy si sedl ke mně na postel a podezíravě si mě začal prohlížet,potom si zašeptal do ucha „Když budeš dělat to,co mi chceme a budeš nás poslouchat,budeš se tu cítit jako doma.“
Ten druhý,který celou dobu seděl ve křesle se uchetl.Ale mě k smíchu nebylo,bylo mi k pláči.
„Co jste zač?“ vyhrkla jsem ze sebe.Deku,která podivně páchla jsem si přitáhla ještě víc k bradě.Chtěla jsem se schovat,usnout a probudit se u své mamky.
„Děvenko,myslím,že toto nepotřebuješ vědět.“ Namítl ten,který seděl v křesle.Zdálo se mi,že je šéf pro toho druhého.
„Víš co?“ křikl ten,který seděl na posteli na toho druhého „Nechceš jí dát lekci?Včera jsem tam poslal email a zdá se,že by to mohlo klapnout.“ Vstal a šel ke dveřím.
Začínám se bát.Jakou lekci?
„Okey.S Joy?“
Neznám žádnou Joy,nemám ponětí,kdo to je.Ale i tak nepromluvím.
Ale ten,který stojí u dveří jen přikývne hlavou a odemkne a za sebou zase zamkne.
Jsem zamčená v pokoji se zataženými žaluziemi,s manželskou postelí a s jedním únoscem.Bojím se co bude následovat.
On ke mně dojde,usměje se a posadí se vedle mě „Jaké je tvé jméno?“
Odpovím třepajícím se hlasem „Jillian.“
„Mě říkej Jack.“ Chvíli se odmlčí,podívá se na mě a potom pokračuje „Víš,co myslel tím,že ti mám dát lekci?“
Zavrtím hlavou.
„Nesnáším,když holky jako ty na to nejsou připravené a potom,když je někam dáme na ně čumí jak na ufony.“ Trochu mě to rozesměje,ale on mluví pořád drsným hlasem „Proto většinou novým dáváme lekci“
„Nechápu.“ Řeknu odhodlaně.
„To pochopíš.“ Usměje se.
Začne mi být zima.Strašně se bojím. 

„Základem je být v klidu a nestresovat se.Pokuď jsi na to určená,tak to půjde samo.Pokuď ne,tak tě to naučíme.O to se neboj.Jestli budeš hodná a nebudeš nám dělat žádný potíže,brzy tě k někomu dáme.“
Nic z toho,co říká nechápu,ale i tak pořád nepromluvím ani slovo.
Ale to,co udělá hned potom,co domluví,mě šokuje a úplně mění můj názor na ně.
I když se držím deky jakkoliv silně,on má stejnak větší sílu a po několika sekundách mi jí vytrhává.Potom si sedne na mě.Deku odhodil na zem.Začínám se třást,už chápu,co tím vším myslel.
Chce mě prodat jako „bílé maso“,jako prostitku.Ach bože.
Začne mi strhávat triko,které mám na sobě,ale já se bráním.
„Holčičko,nezlob.Říkal jsem,že nám nesmíš dělat žádný potíže a poslouchat nás.Jinak to s tebou nedopadne dobře.“
Po chvilce,kdy se na sebe jen tak blbě díváme,to zkusí znovu.Já pochopím,že už to nemá cenu.Musím zbytek svýho života žít v tomhle.Prodávat se mužům okolo a dělat s nimi toto.I když je mi teprve 12 let.Jasně,proč mi to nedošlo dřív?Nechaj si mě tu do 15,16 let a potom mě budou prodávat.Oddávám se tomu,že nic jiného dělat nemůžu.Cítím se strašně.Chci to vrátit zpět.Jeden blbý trénink a mě se stane toto!
Když s touto činností skončí,jen se na mě usměje a řekne mi „Jen tak dál,holčičko.Brzy ti doneseme odměnu.“
Když se obléká,je mi na zvracení.Ale když hodí mé oblečení i deku na postel,na které ležím nahá,je mi ještě hůř.Rychle popadnu deku a on odchází.Potom se obléknu.Přestože by stačil jeden telefonát na policii a tito muži by skončili ve vězení za to,co dělají,poslušně je poslouchám.Nemám jinou možnost a s tím se smiřuji.
O hodinu později,co ležím znudeně v posteli,mi jeden z nich,jehož neznám jméno,donese „odměnu“ ve formě večeře.Rohlík,máslo,litr a půl čisté vody.Uvědomím si,že se můj život hroutí a to kvůli mé blbosti!
Další dny se děje to stejné.Pořád ke mně přichází Jack a dělá to stejné,co první den.
Často mi po tvářích tečou vodopády slz a já jim nebráním.Cítím se strašně.Je mi jasné,že se odsud už nedostanu.Možná ano,ale tomu moc naději nedávám.
Nemám ponětí o tom,jaký je den,kolik je hodin.Jsem pořád zavřená v jedné místnosti,kde se často nudím.Nedovolí mi jen si odskočit na WC,protože mě zamkli v pokoji.Jsem unavená,často se mi točí hlava z nedostatku vody.Vím,že takto dlouho nevydržím a tak se pokouším o útěk.
Jednoho dne,kdy za tmavými zatáhnutými žaluziemi vidím světlo,se rozhodnu,že to takhle dál nejde.O útěk se pokouším hned,jakmile zpozoruji,že jsem nejsilnější za ty dny,co tu jsem.Když mi přijde dát jeden z mužů,jehož neznám jméno,oběd a nezamkne za sebou,řeknu si,že je to jedinečná možnost na útěk.Ve chvíli kdy sedím na posteli a on mi pokládá na stůl naproti posteli,já vstanu a běžím ke dveřím.
„Stůj!“ zakřičí.
Ale já v rychlosti otevírám a zavírám dveře,potom běžím.Málokdy jsem byla ven z toho pokoje a tak nevím,kam jít.Ale ani na chvíli nezahálím,protože vím,že by mě dohonil.Běžím co nejrychleji můžu a právě ve chvíli,kdy se ocitám na zahradě,si uvědomím,že se odsud nikdy nedostanu.V cestě mi nestojí žádná bedna,plot,zamčená brána, auto nebo něco.Stojí tam Jack.V tu chvíli vím,že se mi to nepodařilo a,že se mi to asi už nikdy nepodaří.Když se za mnou objeví i ten druhý muž,dojde mi,že mám dvě možnosti.Buď se snažit utéct,ale moc velkou šanci tomu nedávám.Nebo se zbaběle vydat zpátky do pokoje, kde mě zamknou.
Zbaběle se rozhodnu pro druhou možnost.
Cestou domem do pokoje na mě tichším hlasem pokřikují „Co sis myslela,když jsi mi utekla?“ „Holčičko,odsud neutečeš.Už nikdy“ „Patříš nám,my se o tebe staráme a zařizujeme ti lepší život.A ty se nám zavděčíš takhle?“
Pch!Lepší život?A to komu jako?Akorát tak sami sobě.Dostanou za mě peníze,až mě jednou prodají nějakému muži.
Další dny mi nedávají skoro najíst ani napít,pořád po mě křičí,že jsem je sklamala.Ale myslím si,že já je v životě nemám v čem sklamat. Nepatřím jim.Nechci u nich být.Chci domů.Za svou rodinou.
Jednoho rána ke mně přijde ten,jehož jméno neznám a prohlásí „Obleč se.“ Hodí na mě několik kusů oblečení.
Já se bez slov a odmlouvání převlékám.On mě opět zamkne.
Je mi 17 let.Za celé ty roky,co tu jsem zamčená v jednom pokoji,jsem byla jen párkrát venku.Jednou jsem šla s nimi do prostitukého podniku,kde jsem týden pracovala jako prostitutka a musela jsem to dělat se všemi muži,kteří si mě objednali.Byla jsem jako nahá panenka,půjčovaná za peníze několika muži denně.Dále jsem šla s nimi do podniku,kde si mě koupili jako holku na den.Musela jsem se s nimi líbat,chodit s nimi tam,kam oni chtěli a dělat to,co oni chtěli. Nesnášela jsem to vše,ale i tak jsem jako poslušná plnila vše.Věděla jsem,že jen pokud nastane pro mě šťastná chvíle,budu moct utéct.
O několik minut později,kdy už sedím na posteli převléknutá,mě odvádějí do auta.Přes zadní okna mají tmavé závěsy,takže mě nikdo nevidí.Když projíždí kolem mého domu a já uvidím na zahradě svou matku i otce,rozbrečím se.I když po mě pokřikují,ať jsem zticha,já se neubráním a začnu se jich se slzami v očích ptát. 

„Proč jste mě unesli?Proč jste mi udělali to všechno?Proč?Kam mě to vezete?“
Ale oni mlčí.Jack,který sedí vedle řidiče,se na mě jen rozčíleně podívá.
Celou cestu jsme všichni zticha.Najednou auto sjede na polní cestu a zastaví.Oba dva muži vystoupí a mě naznačí,ať nevylézám.Ale když si uvědomím,že mě nezamkli,srdce mi poskočí vzrušením.Oba dva muži mi zmizí z dohledu.Já se přesunu na levé sedadlo,které je blíže cesty a v rychlosti dveře otevírám.Když jsem venku,rychle za sebou dveře zavřu.Ale ve chvíli,kdy uvidím oba dva muže a i oni spatří mě,utíkám.
„Stůj!“ zakřičí jeden.
„Tys nezamkl?Bože!Ta holka nám může zachránit život!“ zakřičí druhý. 

Víc neslyším,protože utíkám nejrychleji,jak dokážu.Přestože za sebou slyším kroky,běžím.Jakmile uvidím nějakou ženu,běžím k ní a vše jí řeknu.Pomáhá mi a já cítím neskutečnou úlevu.Je mi jasné,že kdybych neutekla,prodají mě.Už to chtěli jednou udělat,ale já jim to zkazila,když jsem odmítla políbit 45letého muže.Hnusil se mi.
Když vidím své rodiče,jsem nesmírně šťastná.I když jsem tam prožila 5 let,pořád mě neskutečně milují a já je.Vše se změnilo.Všichni z mého okolí se více starají a bojí o své děti.Já,i když jsem přišla o mobil, oblečení,batoh i vše co jsem v něm měla,jsem šťastná.
Cítím se skvěle.Když od mamky zjišťuji,že mé únosce policie dopadla a,že jsou ve vězení,cítím úlevu.Už nikdy nebudu dělat to,co jsem musela. 

+12

Příběhy a povídky

Autor: Elhan   |   Publikováno: 10.03.2016   |   Zobrazeno: 1084x