Můj B.L.O.G

Život a smrt 5. díl - Ve stínech

Ayia!

  Nádech, výdech. 

David se opřel o zeď. Už asi půl hodiny chodili v kruzích. Kolik asi bylo? Hodinky neměl.

Zapřemýšlel. Jak to vlastně všechno začalo.

   Bylo to tehdy na chodbě, když bojovali s medvědem. To ještě byli pohromadě. Medvěd měl převahu.

Tehdy si vzpomněl na Lucasovu větu: "Hlavně si v sobě věř. Určitě ten talent taky objevíš."

Uslyšel šum. Jakoby... voda. Podíval se vzhůru. Potrubí.

Co kdyby právě ten talent...A právě v tu chvíli dostal ten nejšílenější nápad, co mohl. 

Zavřel oči. Hlavně se soustředit. Medvěd mezitím zaútočil ( nebo taky Misha, jak mu říkal ).

Ještě trochu. Najednou uslyšel zvuk rozbíjejícího se skla, křik a něco ho praštilo zeď.

Otevřel oči a zaklel. Eh... asi jsem to trochu přehnal. Slýchával, že ředitelka dávala pořádné tresty. 

Medvěd byl sice pryč, ale chodba byla kompletně zdemolovaná. Dveře vylomené, střepy na zemi.

Ostatní, až na Karmu, byli také na zemi, mokří a poměrně dost vyděšení.

Lucas na něj ukázal prstem. „Ty?" Přikývl. 

Karma mu podala ruku a on vstal. „Měli bychom vyrazit... dřív, než sem přijde někdo horší než medvěd."

„Měli bychom vyrazit." Zvedl hlavu a přikývl. 

Cestou ven našli na zahradě tunel do podzemí. No a nenapadlo je nic lepšího, než se tam vydat. 

Šel jen on a Karma. Neměl ale na výběr. Ať jsi kdekoliv, ségra, já tě najdu.

Cestou tunelem ho Karma učila různé věci ohledně magie a monster. Jediné, co si ovšem pamatoval, bylo, že se monstra po jejich zabití mění na prach. Ještě asi 10 minut pokračovali v cestě. V tu chvíli došli k rozcestníku. Karma se zastavila.

„Nejsme tu sami." 

     Najednou něco uviděl na konci tunelu. Vlastně to bylo všude. 

Karma vytáhla z kapsy nůž. Zašátral do kapsy. Žvýkačka. Takže je to na ní. 

Ale Karma byla evidentně v klidu. Na tváři se jí objevil psychopatický úsměv.

„Nech to na mě, jen zavři oči a zacpi si uši." Chtě nechtě je zavřel. Po chvíli pochopil, proč si měl zacpat uši. Uslyšel vřískot. HODNĚ silný vřískot.  Asi po pěti sekundách otevřel oči. Nikde nikoho neviděl. 

Karma svírala v ruce nůž a ztěžka oddechovala. Vlasy jí padali do obličeje a byla celá zaprášená.

Zarazil se. Neříkala náhodou, že prach je vlastně jejich krev? 

Karma, jakoby mu četla myšlenky, přikývla. „Vzduch čistý, jdeme dál."

   Došli až ke zvláštní bráně. Byla černá a měla na sobě vyrytý nápis.

„Chcípněte", přečetl a otočil se ke Karmě. „To jako vážně?" Pokrčila rameny. „Něco mi říká, že jsme tu." 

Spolu vykročili. V tu chvíli se brána zavřela a v místnosti zavládla tma. Po chvíli se rozsvítila světla.

Zleva i zprava stáli 4 mohutné sloupy. Stěny byli z kamene, stejně jako všechno okolo.

A to nejzajímavější - trůn.

Ten byl naopak z mramoru a potažený byl sametem. Ale nešlo zas tak o ten trůn - spíš kdo na něm seděl.

Postava měla na sobě černé brnění a vlasy jí spadali až po ramena. V ruce třímala šermířský meč.

Nebylo jí vidět do obličeje - ale i přes to bylo možno rozeznat úsměv. 

„Vítejte... už jsem vás dlouho očekávala."

„Kde. Je. Ashey." Postava se zasmála, jako kdyby to byl vtip. „Jak neslušné, jak neslušné." Zvedla se.

„Jak neslušné... žádná Ashey není. Jsem jen já. Tvoje milovaná osůbka."

David jí konečně viděl do obličeje. Oči měla černé a bez života. Ale poznal by je kdykoliv.

Ustoupil o krok dozadu.

„WTF...Ashey?"

Jestli chcete něco podobného, je to jen na vás.

Namárië. 

+7

Příběhy a povídky

Autor: Akalik   |   Publikováno: 11.03.2017   |   Zobrazeno: 626x