Don't peek - Nekoukej - Moje Creepypasty

«Nejnovější články | Moje Creepypasty

Vytvořit blog | Nápověda

Don't peek - Nekoukej

Vzbudila jsem se pod dekou na mé posteli. Zvykla jsem si usínat s hlavou pod ní,kvůli extrémnímu chladu v mém pokoji. Nedávno jsme se přestěhovali. Už jsme se usadili, ale chlad byl něco,čemu jsme se všichni museli přizpůsobovat,zvlášť když se pomalu blížila zima.
Když jsem se zadívala do tmy,začala jsem přemýšlet co mě vzbudilo. Do teď jsem v klidu spala. Nastražila jsem uši a zachytila vrzající zvuk..téměř pravidelně rytmický.
Zavřela jsem ještě jednou oči. Byly to jen žaluzie na oknech skřípající ve větru. Posadila jsem se zpět na polštář a zaposlouchala se do toho zvuku. Byl skoro uklidňující.
Najednou jsem otevřela oči. Starý dům ve kterém jsem dřív bydlela měl okenice které občas vrzaly ve větru. Ale tenhle nový neměl. Snažila jsem se několik dní ucpat díry kterými mohl profukovat vítr dovnitř. Ptala jsem se rodičů jestli bych mohla být v jiném pokoji,ale řekli,že potřebují v ostatních pokojích prostor můj bratr rozhodně nechtěl vyměnit ten svůj,měl nejteplejší pokoj v domě,vedle kotle.
Pozorně jsem naslouchala a uvědomila jsem si jednu věc. Nezdálo se ,že by zvuk přicházel od okna. Ačkoli byl z pod mojí pokrývky trochu tlumený, zdálo se, že je zvuk nade mnou. Jako nějaké praskání ventilátoru na stropě. Stále jsem nechtěla opustit teplou přikrývku, tak jsem vystrčila hlavu abych mohla lépe rozpoznat ten zvuk,nebo co to bylo.
Když jsem se pohnula, zvuk najednou ustal. Ležela jsem se zatajeným dechem a snažila se znovu zachytit ten zvuk. Přesně jak jsem si myslela,zvuk našštěstí ustal nadobro. Ale uslyšela jsem něco,co mi téměř mrazilo vnitřnosti. A to i v teple mé postele. Škrábavý zvuk jako skřípění zubů o kosti pronesl slova:

"Don't peek" (nekoukej)

Lhala bych,kdybych řekla, že jsem v klidu. Mé srdce divoce bušilo. Vrzání opět začalo. Tentokrát o něco rychleji. S trhnutím jsem si najednou uvědomila, co to bylo. Dýchání. Ta hrozná věc byla nade mnou a dýchala. Jak jsem si před tím mohla myslet,že je to uklidňující?! Byl to hrozný dusivý zvuk. Teď to znělo spíš jako chrastítko smrti, ne klidné vrzaní jako předtím. Ten hlas byl nelidský,naprosto postrádal emoce.
Celá roztřesená jsem ležela a slyšela,jak se jeho dech zrychluje. Minuty se vlekly a po několika hodinách do pokoje začalo přicházet denní světlo. Musela jsem na tom místě usnout a to i za čiré hrůzy, kterou jsem tu noc pociťovala,protože jsem si nevzpomínala že by to hrozivé dýchání ustalo. Teď už bylo ticho. Ale z pod mojí peřiny se mi nechtělo.
Ze svých teplých prostěradel jsem vylezla, až když mě matka přišla vzbudit do školy. Snažila jsem se jí říct, co se včera večer dělo. Ze začátku se zdálo, že je znepokojená , ale to hlavně kvůli kruhům pod očima kvůli nedostatku spánku než nějaké " věřím v tu tvojí příšeru". Šla jsem si dolů udělat snídani a obávala se nadcházejícího školního dne protože jsem byla vážně nevyspalá.
Jak jsem si myslela, škola ubíhala pomalu a já k zlosti mých učitelů několikrát usnula. Po krátkém rozhovoru s ředitelem školy o nedostaktu spánku, a ne aby se to stalo znovu, jsem konečně mohla jít pěšky domů. Po cestě mě přepadl strach, vrátí se to dnes v noci?
O 40minut později jsem šla po příjezdové cestičce k našemu domu. Vidět světla z oken domu bylo uklidňující. Už se stmívalo a nebylo mi příjemné chodit sama v noci . Vešla jsem dovnitř a matka mě hned zahnala do kouta za dřívější telefonát ze školy. Když jí řekli, že spím při vyučování,moc šťastná nebyla. Řekla, že budu mít večeři brzy večer a už se to znovu nestane.
Jedla jsem večeři co nejdéle abych oddálila dobu, kdy se mám vrátit do toho strašného pokoje. Příliš brzy bylo na mém talíři prázdno a já byla poslána do postele s informací, že bud mít zakázáno koukat na televizi pokud se to stane znovu. Televize byla ale moje nejmenší starost.
Vlezla jsem do postele a ujistila se, že mám pootevřené dveře a světla na chodbě zapnutá. Slyšela jsem televizi a mumlání mých rodičů a to mě uklidňovalo. Alespoň nebyli příliš daleko.. Místnost se znovu ochladila. Ale já se pod peřinu neschovala. Světlo ze dveří částečně osvětlující pokoj mi dodává odvahu.
Ležela jsem tak pár hodin,částčně podřimovala, když jsem uslyšela zvuk vypnutí televize a pohyb jak rodiče míří do postele. Slyšela jsem jak se zavřely jejich dveře a povzdychla si. Možná , že se nic nestane.. Světlo zářící do pokoje mě utěšilo a já se stočila pod pokrývku, pryč od chladu.
Probudila jsem se a zírala do tmy. Chvíli trvalo, než jsem si uvědomila, co se děje. Světlo z předsíně zhaslo. Cítila jsem ledový chlad a vzpomínky na předchozí noc se mi znovu vrátily. Ležela jsem jako mrtvola. Zatajený dech a poslouchala..
Bylo to tady..slyšela jsem chraplavý zvuk jeho dechu. Mými rty unikl vzdech a já si uvědomila, že to byla chyba. Ohavné dýchání zesílilo jakoby si nelidská bytost uvědomila, že svou kořist má jako v pevném sevření.
K mému zděšení dýchání zesílilo jako kdyby mezi mnou a ním byla jen tenká mezírka.
Znělo to, jako by byl 10centimetrů nade mnou. Jeho nakřáplý hlas bylo jediné, co jsem slyšela. Znovu:

"Don't peek."

Ten hlas zněl takhle blízko ještě děsivěji. Vše co jsem mohla udělat , bylo křičet. Věděla jsem, že když bych se snažila udělat hluk, umlčel by mě dříve, než bych vydala hlásku. Zavřela jsem oči, slzy mi tekly z pod zavřených víček. Čekala jsem na svítání. A to sledoval.
Znovu mě probudila matka někdy v brzkých hodinách. Musela jsem omdlít. Ze strachu, nebo z ůnavy. Možná obojí. Cítila jsem se hrozně a nejspíš jsem tak i vypadala, protože mi mamka řekla, že můžu zůstat doma, protože vypadám nemocně. Byla jsem v pokušení . Řekla ,že jeden den v posteli mi udělá dobře. Seděla jsem vzpřímeně a nabídku odmítla. Byla jsem v pořádku, to přejde.
Oba rodiče pracují a bratr je ve škole. V tom pokoji bych prostě sama nepřežila. Dokonce i za denního světla jsem se tam cítíla špatně.
Školní den jsem moc nevnímala. Znovu jsem usínala o hodinách. Učitel byl frustrovaný z mého zřejmého nezájmu o učivo. Ale znovu si mě na rozhovor už nepozvali.
Ten večer byl hodně podobný tomu předchozímu. Tvor byl znovu blizounko u mě. Přišel znovu den a opakovalo se to stejné: spaní o hodině, pozvání do kanceláře, dojít domů, strach z mého pokoje. Znovu diskutovali o mém chování ve škole.
Té noci jsem se znovu potopila s pocitem poraženosti do krátkého spánku. Určitě mě bude držet vzhůru navždy a já se nikdy nevyspím. Četla jsem o lidech, kteří umírali z nedostatku spánku. Takže to byl můj osud? Dech opět začal. Ležela jsem bezmocná pod peřinou. Tentokrát to byl pocit jako by byl nade mnou ve výšce pár milimetrů. Cítila jsem každý jeho nádech a výdech.
"Don't Peeeeeeek"

Zasípal slova tak hlasitě, že jsem čekala, že rodiče vtrhnou do pokoje, aby zjistili co se děje. Ale stejně jako každou noc buď tvrdě spali nebo neslyšeli tu noční můru u mě v pokoji. Cítila jsem tlak na přikrývce. Moje mysl panikařila. Nejspíš mě to pohltí nebo to udělá jakoukoli strašnou věc, na kterou jen pomyslí.
Pokud mám umírat tak chci o svůj život minimálně bojovat! Neměla jsem tušení, jak silné může to stvoření být, nebo jestli bych ho dokonce mohla zranit, ale musela jsem to zkusit. Popadla jsem vršek mého prostěradla a na chvilku se zastavila. Kradl mi mé sebevědomí. Najednou zalapal po dechu, možná vnímal, co se děje.
S křikem jsem sundala prostěradlo z mé hlavy a zaútočila pěstmi tak tvrdě jak jen jsem mohla na místo nade mnou. Trefila jsem ale jen vzduch. Sledovala jsem pokoj ale nenašla žádné stopy po tvorovi. Rychle jsem vyskočila a běžela rozsvítit světlo.Chvíli trvalo než jsem se na ostrém světle rozkoukala a tak jsem se zády opřela o zeď aby mě nemohlo ze zadu v mé dočasné slepotě nic napadnout. Poté co jsem se rozkoukala, vydala jsem se prohledat pokoj.Všechny skříně šuplíky, koukla jsem se i pod postel. Nikde nebyla žádná známka něčeho abnormálního. Stála jsem roztřesená po počátečním návalu adrenalinu jsem se ocitla zpátky v chladné místosti. Od pusy mi létaly obláčky ledového vzduchu.
Podívala jsem se na postel. Chtěla jsem zpátky pod deku. Po několika úvahách jsem do ní doopravdy zase vlezla. Tentokrát jsem si peřinu na hlavu nedala, bez ohledu na to, jaká byla zima. Světlo jsem nechala rozsvícené. Byla jsem přesvědčená že to potřebuje tmu. Pohlédla jsem na hodiny. Bylo 01:47 porazila jsem tu nestvůru? Možná, že nechtěla abych se dívala protože získávala sílu z mého strachu z neznáma. Tyto myšlenky mi vířily hlavou a já znovu usnula.
Probudila jsem se druhý den ráno s osvěžujícím pocitem, že to byla noc, kdy jsem se za poslední dobu nejlépe vyspala.
Moje matka to také poznala. Kruhy pod očima zmizely a můj obličej měl znovu barvu.
Den ve škole probíhal dobře. Neusnula jsem ale zjistila, že bude těžké učivo dohnat. Byla jsem ale naprosto vzhůru. Šla jsem domů s pocitem, že už je týden bez spánku u konce. Po promluvě s ředitelem jsem mohla jít domů. Řekl, ať si pospíším, protože už se stmívá. Když jsem uviděla světla domu, slunce už uplně zapadalo. Otevřela jsem dveře a omluvila se. Televize byla zapnutá a hrál v ní nějaký dokument který mě nezajímal. Nikde nikdo. Šla jsem do kuchyně s pocitem, že začali večeři beze mě.
Po vstupu do kuchyně jsem byla zmatená. Opravu začali jíst beze mě. Na stole ležely talíře s jídlem ale po rodičích a bratrovi ani stopy. Rychle jsem zkontrolovala ostatní místnosti v přízemí. Nikde nikdo. Rozešla jsem se nahoru v marné naději, že se rozhodli jít spát brzy. I kdyby tomu tak bylo, přece by nenechali jídlo jen tak na stole?
Srdce mi dunělo v mé hrudi. Když jsem došla po schodišti nahoru, podívala jsem se do ložnice rodičů a poté i do bratrovy. Oba pokoje byly prázné. Tekly po mě kapky potu když jsem šla pomalu do svého pokoje. Sevřela jsem kliku. Moje mysl mi našeptávala ať se otočím a uteču, ale musela jsem se podívat.. Otevřela jsem dveře a podívala se směrem k posteli.
Tři černé siluety seděli v čele postele. Dvě větší a jedna menší. Byly to nezaměnitelné tvary mých rodičů a bratra. Vydala jsem se k vypínači abych rozsvítila. Hlas v mé hlavě křičel ať uteču k sousedům a zavolám policii. Ignorovala jsem to a stiskla vypínač.
Všechny oči mé rodiny na mě sklně hleděly. Jejich hlavy visely v nepřirozeném úhlu, jakoby krky prostě praskly. Byli opření o postel jako groteskní loutky. Výkřik zůstal v krku. Stála jsem na podlaze jako zakořeněná. Přála jsem si vrátit vše zpět, jen ignorovat ten hlas který mě trápil všechny ty noci.. Dýchání které jsem slyšela bylo nyní opravu smrtonosné a silně rachotilo narozdíl od ostatních nocí ten hlas zněl jakoby plný zloby, přicházelo to ze zadu, hlas byl slyšet za mými zády.
"You Peeked".