Modrý koutek s Tindrell

HP FF - Vlak

Když jsme došli na nádraží Kings Cross, hned jsem se s Lyrou rozjela k přepážce 9 a 10. Vždy jsem snila o tom, že projedu tím sloupem a uvidím ten rudý vznešený vlak, jehož pára halí většinu nástupiště. Nadechla jsem se, vydechla a a usmála se na Lyru. Ta zavřela oči a rozběhla se. Na setinu vteřiny jsem se lekla, že narazí do stěny, ale projela velmi hladce. Mě rodiče ukázali zdvižený palec a já jsem se rozjela, jak nejvíc jsem to uměla. Jela jsem, jela, už mělo dojít k nárazu a najednou...! Byla jsem tam. Vlak vypadal přesně tak, jak jsem si ho představovala. Za chvíli se objevili rodiče a zářivě se na nás usmívali. Takže jsme prošli tou "zkouškou". Musela jsem se smát. Vlak vypustil páru a zahoukal. Nadšeně jsem nadskočila. Nebyl žádný stres, pro jistotu jsme tu byli o čtvrt hodiny dřív. Na vozíku jsem měla kufr a klec s Margo, která hlasitě houkala a dávala najevo nelibost nad mumrajem a halasem na nástupišti. Rozloučení proběhlo vcelku rychle. Rodiče nás políbili na rozloučenou a pomohli nám vtáhnout kufry dovnitř. Margo jsem si vzala do kupé, stejně jako Lyra Sísu. Lenka ještě stihla napsat jeden dopis a v něm psala, že nám pohlídá jedno kupé. Když jsme vešly do vagónu, hned jsme ho uviděly. Stála, s nosem přilepeným na sklo a mávala na nás. Hned jsme do kupé šly. Seděla tam ještě jakási vietnamka a nervózně se na Lenku dívala. Když jsme se usadily začala první mluvit Lenka: "Holky, tak se mi stýskalo! Moc se do školy těším, doufám, že se budeme učit něco zvláštního, třeba o Karbonových ohnivcích, nebo..."
"Ne, nebudeme," přerušila ji  vietnamka stroze. Pak se ale otočila k nám. "Já jsem Cho Changová. Chtěla bych do Havraspáru. A vy?"
"Já do taky," řekla jsem.
"Já zase do Nebelvíru," zasmála se Lyra. 
"A ty?" zeptala se s lehce nakrčeným nosem Cho.
"Já do Havraspáru, nebo Nebelvíru," odpověděla Lenka.
"A není to jen proto," pokračovala Cho, "že tam chtějí i tvoje dvě kamarádky?"
To mě dost rozladilo. Changová vypadala, že patří mezi ty, kdo nechtějí popustit uzdu fantazie a jen se Lence vysmívají.
"Tak hele," zamračila jsem se. "I kdyby, co na tom záleží? Hlavní je to, nedostat se do Zmijozelu."
Všechna děvčata souhlasně přitakala. Chvilku jsme hrály Řachavého Petra, co měla Cho s sebou. Potom přijel vozíček s jídlem. Lenka si objednala láhev něčeho, co mělo korkový uzávěr a Cho zase balíček Čokoládových žabek. Já jsme měla váček s penězi v kufru, ale Lenka byla tak hodná, že nám koupila Bertíkovi fazolky tisíckrát jinak. Chvilku jsme se bavily tím, že jsme hrály "Co máš za fazolku?" Potom ale do kupé vtrhla jakási rozčepířená dívka, bůh ví proč už převlečená v hábitu a ptala se, jestli jsme neviděly nějakou žábu, co utekla jednomu klukovi. Zavrtěly jsme hlavou a holka odešla. Chvíli bylo ticho a Lenka se bavila tím, že si navlékala korek z lahve na řetízek. Potom se ale Cho nadechla a na tváři jí pohrával úsměv: "Víte, kdo letos jede taky do Bradavic?" 
Zavrtěly jsme hlavou, ale naklonily jsme se blíž, abychom Cho slyšely, mluvila totiž takovým tím hlasitým šepotem.
"Harry Potter!"
Překvapeně jsem vzhlédla. Cho s Lyrou se rozchichotaly a jediný, kdo vypadal, že ho to vůbec nevyvedlo z míry, byla Lenka. Pokrčila rameny a řekla:
"Táta to vyvěštil z rohu Arminejce Chlupatého." 
Cho se zamračila a mávla rukou. Po zbytek cesty už byl klid a převlékly jsme se do hábitů. Už byla tma, když vlak konečně zastavil. Margo vzrušeně zahoukala a Sísa se protáhla. Všichni se začali hrnout z vlaku. Tam čekal velmi vysoký muž a volal: "Prváci! Prváci!"
Hned jsme k němu šly a já si všimla, že se k němu dere i Malfoy. Kopal do všech spolužáků okolo a jednu holku málem porazil. "Uhni, Nightmorová," syčel při tom.
Jenže pak jsem uviděla Bradavice v plné kráse. Hořely na nich stovky loučí a ve tmě vypadaly jako chrám bohů. Tohle je moje škola. Na dlouhých sedm let.