Cemetery, aneb LuycFox zoufale potřebuje...

«Nejnovější články | Let's do it now!

Vytvořit blog | Nápověda

...váš názor!

Drazí soukmenovci, larvy maskované za rýži a odolné existence které neodradilo předchozí oslovení, zdravím vás u dalšího článku!

Určitě se ptáte co po vás retardovaný narval jako já jen může chtít.

Odpověď je v skutku jednoduší než si vůbec dokážete představit (no dobře, uškrtit otravnou osobu je mnohem jednoduší), potřebuji váš názor a pokud možno konstruktivní kritiku vztahující se k oné slátanině pod těmito úvodními žblepty.

Přeji příjemné čtení bez záchvatů nudy, epilepsie či prokrastinace (= nic nechcete, neděláte a ani se nechystáte dělat).

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Cemetery

Evan de Vitae a Taya de Morte

Non est vitae sine morte.

Stálo na náhrobku na němž jsem zapálila velkou levandulovou svíci. I přes větrné počasí se plamínek nehodlal vzdát své existence a tak se pouze vytrvale zmítal ve větru.

Pousmála jsem se a prsty přejela po neudržovaném kameni.

"Budeš mě pozorovat ještě dlouho?" pronesla jsem prostě směrem k postavě tiše stojící za mnou a otočila se.

"Jak o mně víš?" zeptal se chladně, ale bylo snadné poznat že ho to udivilo.

"Jak jsi mě našel? Patříš k Nim?" odpověděla jsem otázkou a ostražitě ho pozorovala. Vypadalo to že zbraň neměl.

"Já se ptal první." odvětil s náznakem humoru v hlase, ale pořád mě propaloval pohledem sériového vraha.

"Ve skutečnosti jsem ptala první já, ale proč být perfekcionalista, že?" oplatila jsem mu to a dodala "Dýcháš."

"Cože?" nechápal.

"To je odpověď na tvou otázku, vím o tobě, protože dýcháš." vysvětlila jsem mu. "A teď jsi na řadě ty."

"Přivedli mě sem a snažili se mě vydírat nenarozeným dítětem, které..není moje, narazil jsem na tebe a chtěl jsem vědět jestli k nim patříš."

"Jestli "nimy" myslíš to co já tak neboj. Nepatřím." ujistila jsem ho a jeho výraz přestal být tak záštiplný.

" A co tu vůbec tak pozdě v noci děláš?"

"Zapaluju svíčky." odvětila jsem aniž bych hla brvou.

"To jsem si všiml. Ale proč? To se nebojíš?" zeptal se takovým tónem jako by mi chtěl nahnat strach.

"Ne. Dělám to už od čtrnácti a zrovna ty máš co říkat vzhledem k tvým schůzkám s podivnými existencemi a individui, kteří tě vydírají nenarozenci." odsekla jsem a založila si ruce na prsou.

"Pořád jsi ale neřekla proč." pronesl podrážděně.

"Proto. Ty to necítíš, že ne?"

"A co?"

"Tu enrgii."

"Myslíš smrt?"

"To není energie. To je stav." odpověděl jsem pobaveně a chytla ho za ruku.

Tázavě na mě pohlédl a zavrčel: "Co si myslíš že děláš?"

"Něco ti ukážu." řekla jsem a odtáhla ho k velké soše anděla s rukama napřaženýma před sebe. Vložila jsem jeho ruku do té kamenné a přikryla svou.

Zavřela jsem oči a pokusila se ho přimět vnímat to samé co já, aniž bych tušila jestli to bude fungovat.

"Ehm, ehm, nerad tě ruším Niklausi, ale potřebuju s tebou mluvit." ozval se někdo se námi a já se prudce otočila přičemž jsem ruku, kterou jsem se ještě před chvílí dotýkala ruky cizince Niklause schovala za zády.

"To co jsem řekl bylo definitivní!" odsekl.

Tohle se mi ani trochu nelíbilo a tak jsem se rozhodla ve svém vlastním zájmu vzdálit.

"No, já už stejně musím. Čekají na mě." prohlásila jsem a s těmi slovy odešla.

Celou cestu domů jsem se snažila přijít na to, proč jsem mu to chtěla ukázat.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tá-ta-tááááá!

Takže, toť bylo ono "mistrovské" dílo na které bych ráda znala váš názor.

LucyFox se poroučí,

mějte se feshně,

sbírejte třesně

a předem děkuji za názor.

PS: Kdyby někoho zajímalo proč, měla by to být první kapitola mojí nové story na Wattpadu