koně

Vyprevěč

Hnědovlásek rychle schoval kus papíru. Právě včas aby si ho nevšimla učitelka, která procházela okolo aby rozdala sešity. Když učitelka zmizela z hnědovláskova dohledu, opět vytáhl papír. Téměř všechny řádky bílého papíru zaplňovala písmena, která tvořila slova. Slova tvořila věty, ze kterých se skládal příběh. Příběh plný fantazie. Chlapec na nic nečekal. Jeho tužka klouzala po papíru. V chlapcově mysli se odehrával příběh. Každou větu co napsal si živě představil. 

Filip stiskl pevněji rukojeť zbraně. Ruka se mu potila. Pozorně sledoval jak ta dívka sedí se svěšenou hlavou. Na zdi za ní zářila překrásná, barevná a zářivá křídla. Barva z těch křídel bila do očí.-

Hnědovlásek polekaně nadskočil. Zapsal se do příběhu tak moc že si nevšiml učitelky. Učitelka vzala chlapci jeho papír. „Takže pan Hunter opět nedává pozor. V tomto týdnu už po páté!" Učitelka chlapce propichovala vyčítavým pohledem. „Budu muset zavolat vaší matce." Hnědovlásek si povzdychl. Jeho matka byla milá a láskyplná žena. Nechtěl jí přidělávat starosti o jeho vzdělání.

Učitelka mezitím odešla na stupínek a začala vyučovat. Ať se ale chlapec snažil sebevíc nedokázal dávat pozor co říká. V představách pokračoval v příběhu. Rád se odpoutával od nudné a nezajímavé reality. Až moc často se vydával zažít dobrodružství do neznámého světa kde mohl cokoliv.

Hnědovlásek pozoroval podzimní krajinu proskleným oknem budovy. Listy se zmítaly v náporu větru. Stromy se obarvovaly do rudé, oranžové a žluté. Chlapec se pousmál už se viděl jak jak běhá ve spadaném listí, stejně jako když byl malý. Slyšel jak kapičky deště dopadají na chodník a viděl deštníky co rychle mizí z dohledu. Z pozorování té nádhery ho vytrhl nepříjemný drnivý zvuk, který oznamoval konec školy. „Hej! Kime pudeš ven?" Zeptal se chlapce zrzek s úsměvem. Kim jen zavrtěl hlavou. „Dnes ne." Hnědovlásek si přes záda přehodil batoh a vydal se ven. Déšť mezi tím ustal. Už jen pár kapek dopadávalo na zem. Kim svýma modrýma očima pozoroval okolí. Vítr ho příjemně štípal do tváří. Kim cítil jak se pod jeho zeleno-modrou mikinu vkrádá ledová ruka chladného podzimu. Chlapec se pousmál a vydal se po známé cestě domu. Cestu lemovaly barevné stromy a po asvaltově černé silnici jezdila auta. Kim se už zase toulal mimo realitu. Kdo by nepodlehl volání světa kde je možné vše?

Kim se letmo podíval na oblohu. Slyšel hrom a vzápětí začalo pršet. Ze šedé oblohy padaly na zem dlouhé provazce deště. Kim se rychle rozběhl do nejbližší budovy, ve které by se mohl schovat před deštěm. Už na první pohled by tam člověk nešel. Dům sice působil trochu děsivě, ale Kim už od mala takové místa vyhledával. „Haló?" Zavolal. Nic. Jen zvuk deště co dopadal na střechu. Kim cítil jak ho pobízí zvědavost aby prozkoumal dům. Hnědovlásek rozhodně nebyl ten typ co by váhal. Takové situace zažíval denně! Ať už v příbězích napsanými jinými nebo v příbězích co stvořil sám. Kim vytáhl mobil. Jako první napsal matce že se zdrží. Nechtěl aby o něj měla starost. Rychle na mobilu našel baterku. Bílé světlo dopadalo na šedé zdi. Náhle místnost ozářil záblesk bílého světla. Pár chvil po světle se dorazil hlasitý hrom. Kim leknutím uskočil. Začínalo to být děsivé. Chlapcovi ruce se nepatrně třásly. Něco mu říkalo ať jde domu, ale jiná část ho vedla ke schodům do druhého patra. Kim si mobilem svítil na cestu mezi kameny. Cihlové zdi obarvené do šeda působily depresivně a nepříjemně. Modrooký chlapec patrně položil nohu na schod aby se ujistil že nespadne. Rychle se vydal po kamenném schodišti. Pak si toho ale všiml. Kim zatajil dech. Kousek před ním seděl na kamenném schodě motýl. Nádherný, tmavě modrý motýl s černými konci křídel. Byl však trochu větší než bylo na motýla normální. Kim opatrně postupoval po kamenných schodech. A hele! Další motýl. A o kousek výš byl další. Kim už to chtěl otočil. Tohle bylo zvláštní. Pořád, ale prahl po dobrodružství a tajemství. Nervózně se rozhodl sledovat kam ho motýli zavedou.

Malinká modrá stvoření ho zavedla až do druhého patra. Vzhled pokoje se nezměnil. Šedé zdi, které na Kima působily nepříjemně. Spousta omítky na podlaze. Jednoduše řečeno starý, rozpadající se dům. Jediné co Kima zaujalo byl psací stůl, na kterém seděl poslední motýl. Chlapec se k němu opatrně vydal. Modrý motýlek,seděl na knize. Kniha nepůsobila nijak zajímavě. Starší, tlustá, do tmava zbarvená kniha. jediné co na ní přitahovalo pozornost byl motýl nakreslený na obale. Kim se pro sebe usmál. ,,Mám ji otevřít?" Když dořekl otázku podíval se na motýla, jako kdyby čekal že mu odpoví. Motýl jen párkrát zamával křídly. Modrooký chlapec opatrně otevřel knihu, přeci jen vypadala dost staře. Jakmile knihu otevřel, motýl vletěl do stránek. Stránky se slovy se zavlnily, jako voda když do ní spadne list. A motýl? Motýl v nich zmizel. Kim se ze zatajeným dechem dotkl stránek. Ty se zavlnily. Kim si rychle ruku přtáhl k tělu. byl to zvláštní až nepopsatelný pocit. I tak ho ale něco táhlo. Něco uvnitř ho nabádalo. Chtěl se podívat co se skrývá za písmeny. Za tou stránkou. Zajímalo ho kam zmizel ten motýl. KIm natáhl ruku. Celou ji ponořil do stránky. Hned po tom co to uděl, Místnost zmizela. Kim cítil jak padá. Vítr mu foukal do tváře. Kolem bylo černo. Až po chvilce Kim zpozoroval světlo. Světlo co mu prozradilo že brzy dopadne. Kimovo srdce bušilo jak splašené. Nikde nic čeho by se mohl chytit, mohl jen bezmocně čekat až dopadne. Tvrdě dopadne. Chlapec zavřel oči a připravil se na náraz.