Povídka - pokračování :)

Ahoj

Minulá povídka se vám líbila

Proto tu mám další díl bavte se :)

Vběhla jsem do svého pokoje, zamkla jsem a kopla do židle.
Pak jsem si sedla do kouta a přemýšlela. Je sice 7 hodin večer ale je duben, takže slunce svítí do 8.
A musím s ním probrat referát z výtvarky . Dostal nápad až takhle pozdě. Zavolal mi a řekl, že si dáme v sedm sraz, řekne mi ten nápad a ukáže náčrtky. V tom koutu jsem čapla mobil, který byl na nabíječce. Nacvakala jsem jeho číslo, mobil přiložila k uchu a čekala.
„Haló, Derek Grendly na telefonu.“Řekl do mobilu Derek.
„Tady Natali Renders. Promiň že ruším, ale dnes nemohu podle rodičů je pozdě.“Odpověděla jsem mu.
„Nat to je škoda a zítra můžeš bude Neděle takže budeš moc jít. Nemusíš se učit, že ne?“Otázal se Derek.
„Naučená jsem a zítra nikam nejdeme myslím, že budu moc.“Pověděla jsem mu.
„Tak to je super zítra ve dvě čau.“Zakončil Derek.
„Ahoj.“To jsem ze sebe vykoktala a típla to.
Derek je ten nejhezčí a nejlepší kluk. Jeho hnědé vlasy se lesknou a voní jako máta. Oči má krásně zelené. Bílé zuby mu zdobí tvář. Líbí se mi, ale říkám mu kamarád, protože si myslím, že já se mu nelíbím. Určitě se mu líbí Pegan.
Mobil jsem položila a hlavou jsem se opřela o zeď. Přemýšlela jsem o škole a sestře.
Slyšela jsem ťukání.
„Ať jsi kdo jsi tak jdi pryč!“ Zakřičela jsem směrem ke dveřím.
„Natali otevři prosím tady Peg.“Zašeptala jemně Pegan.
„Proč? Já ti vždy udělám úkol, uklidím pokojík, nakrmím kočku, donesu ti snídani…“ Odpověděla jsem Peg.
V tom vypadl klíč a dveře se otevřely.
Pegan v ruce držela svojí sponku a dělala na mě psí oči. Potom přistoupila blíž a sedla si vedle mne.
Já odvrátila pohled a dívala jsem se do blba.
„Nat.“Řekla Pegan něžně. „Je mi líto, že jsem tě celé ty roky využívala a nutila jsem tě dělat všechny ty věci.“Odmlčela se. „Ale co já můžu udělat pro tebe? Jsme sestry. Dvojčata. A ta musí držet při sobě.“ Dokončila Peg. Nevydržela jsem to a objala ji. Po očích mi stékala slza. Peg asi taky brečela, protože jsem slyšela jí popotahovat. Sice byla celá v černém, ale byla stejně něžná jako já. Po asi minutě jsme se od sebe odlepili a usmáli se.
„Děvčata večeře.“ Zakřičela mamka.

„Pojď se najíst Nat.“ Řekla s úsměvem Pegan.

Děkuji za čtení doufám že se vám článek líbil :)

Ahoj