Erast: Dva světy (1. kapitola)

«Nejnovější články | Jahodový Blog

Vytvořit blog | Nápověda

Vítejte na mém blogu! Představování přeskočím a přejdu rovnou k prvnímu článku - příběhu. Jeho jméno je Erast: Dva světy a tady máte první kapitolu. :)

I. Kapitola: Změna

Ráno mě vzbudil chlad deroucí se z pootevřeného okna. Zimou se mi třáslo celé tělo, takže jsem měla co dělat, abych vůbec vstala a okno zavřela. Venku zrovna svítalo. Pouliční lampy pomalu zhasínaly a přes hustou mlhu nebylo téměř vidět. I tak jsem si všimla, že přes silnici přebíhá jakési černé chlupaté klubíčko. Až po delší době jsem si uvědomila, že jde o mého kocoura Fluffyho. Popadla jsem vlněný modrý svetr na rozepínání, přehodila ho přes sebe, znovu otevřela okno a vyskočila ven. I přestože je můj pokoj v přízemí, s žuchnutím jsem dopadla na vlhkou zem. Vyskočila jsem zpátky na nohy a běžela za utíkajícím Fluffym.,,No tak, počkej!" Za normálních okolností bych ho nechala chodit po městě, jak se mu zachce, ale nedávno si pořádně odřel tlapku, na kterou mu dál veterinář obvaz. Věděla jsem, že by na mě byli naši naštvaní, kdyby zjistili, že jsem nechala večer otevřené okno a kocour, který měl odpočívat, utekl oknem. I přes moje volání Fluffy utíkal dál ulicí a zahnul za roh. Moje huňaté ponožky byly dávno nasáklé vodou, jak jsem omylem proběhla několika loužemi. Když jsem se dostala na roh ulice, Fluffyho jsem nikde neviděla. Nebyl ale čas na čekání, a tak jsem pokračovala v cestě. Snažila jsem se ho chytit přinejmenším půl hodiny. Za tu dobu se mi několikrát ztratil z dohledu, ale pokaždé jsem ho zase našla. Doběhl až na okraj města. Najednou jsem měla pocit, že ho snad dokážu chytit. Zastavil se před houštím a zdálo se, že nemá kam utéct. V tom se ale znovu rozběhl přímo do keře. Obešla jsem řadu keříků a stromů několikrát, ale nevylezl. A tak jsem se rozhodla na nic nečekat a vlézt do houští. Nadzvedla jsem větev plnou dešťových kapek, zavřela oči a udělala dlouhý krok do keře. Větev mě uhodila do zad a vypustila všechnu svou vodu do mého pyžama. Najednou mi cosi podlomilo nohy a já padala k zemi. Otevřela jsem oči, ale nic jsem neviděla, všude byla tma. Rukama jsem nahmatala chladnou zem. To "cosi", co způsobilo můj pád, mě uhodilo do hlavy tak silně, až jsem upadla do bezvědomí.

Vzbudila jsem žíznivá a celá zpocená. Rudé vlasy jsem měla rozpuštěné a rozcuchané. Chvíli mi trvalo uvědomit si, co všechno se stalo. Ležela jsem na úzké posteli pod těžkou peřinou, na čele jsem měla mokrý hadr jako obklad. V pravé noze jsem cítila tupou bolest a ruce jsem měla celé poškrábané a plné modřin. Rozhlédla jsem se po místnosti. Kolem mě stály dřevěné zdi, ze stejného materiálu byla i podlaha. Naproti mně byly tmavé dveře a kousek vedle nich menší krb, v němž plápolal oheň vyhřívající pokoj. Vedle mé postele bylo malé okýnko, ale v leže jsem viděla sotva oblohu a koruny stromů. Po pravé ruce jsem měla noční stolek, na kterém leželo několik mističek plných nazelenalých mastí a drobných lístků. Mimo praskající oheň a ptačího cvrlikání bylo naprosté ticho. Předpokládala jsem, že mě někdo našel ležet u toho keře, vzal k sobě domů a snažil se mě uzdravit. Nechápala jsem ale, proč mě nevzal třeba do nemocnice a proč je tu tolik přírodních léků. Otevřela jsem pusu a chystala se něco říct, ale jediné, co se mi podařilo ze sebe vydat, byl jakýsi chraplavý skřek. Odkašlala jsem si a pokusila se o to znovu.,,Haló?" podařilo se mi říct skřípavým hlasem. Nic, žádná odezva.,,Je tu někdo?" zkusila jsem to znovu hlasitěji. A opravdu - dveře se otevřely dokořán a v nich stála žena stará přibližně čtyřicet let. Co mě na ní zaujalo, bylo její oblečení. Měla na sobě vybledlé hnědé šaty s vázáním na hrudi a pod nimi čistě bílou košili. Rozhodně nevypadala jako někdo z téhle doby.,,Konečně ses vzbudila, nebohá dívenko. Jsi v pořádku?" optala se mě starostlivě a vešla do pokoje.,,Kde... Kde to jsem?",,Omlouvám se za mojí nezdvořilost, jistě musíš být zmatená. Jmenuju se Meredith. Můj syn Patrick tě našel ležet v houští u řeky. Bylas prý celá ztrhaná a v bezvědomí. Tak tě odnesl k nám domů," vysvětlila mi laskavým hlasem a opatrně mi sebrala z čela obklad.,,Jak dlouho tu jsem?",,Dva dny.",,Dva dny? A co mí rodiče? Musím se vrátit domů! Vždyť budou šílet, že nejsem doma. Nepůjčila byste mi prosím telefon?" vyhrkla jsem na ni s vytřeštěnýma očima.,,Můžeš se domů vydat, až ti bude lépe. Nebo nám řekni, kde bydlíš a my tvé rodiče najdeme. A o čem to mluvíš? Co je to telefon?" zasmála se, namočila hadr do misky s vodou a opět mi ho vrátila na čelo.,,A jak se vlastně jmenuješ, děvče?",,Emily," odpověděla jsem jí zaraženě.

Řekla jsem Meredith, že najdu své rodiče, až mi bude lépe. Když odešla, znovu jsem usnula a probudila se až večer. Meredith, její manžel Robert a jejich syn Patrick za mnou přišli, abychom se společně navečeřeli u mé postele. Je prý jejich tradicí jíst společně, i se svými hosty. Dál už jsem o svých rodičích a o tom, odkud jsem přišla, nemluvila. Stačil mi zmatený pohled Meredith a otázka ,,Co je to telefon?", aby mi došlo, že ať jsem kdekoliv, rozhodně už nejsem v našem městě a možná ani v našem století. Když jsme dojedli, Meredith a Robert odešli a já zůstala v pokoji sama s Patrickem, s kterým jsem si při večeři prohodila sotva pár slov. I tak mi ale přišel zajímavý. Měl černé vlasy spadající mu do čela a zářivé zelené oči.,,Kde ses tu vzala?" zeptal se mě zničehonic.,,Jak to myslíš?",,Nejsem hlupák. Všiml jsem si tvého zvláštního oblečení a mamka mi říkala, žes povídala něco o telefonu. Myslela si, že sis to vymyslela, že máš jen otřes mozku. Ale já tomu nevěřím." A tak jsem mu řekla pravdu. Po celém vyprávění jsem se třásla a bála se, co od něj čekat. Tvářil se sice mile, ale když se mě ptal, kde jsem se tam vzala, zněl podezřívavě.,,Takže ty jsi z jiného světa?" zeptal se mě nevěřícně.,,Možná z budoucnosti. Nevím. Netuším, jak jsem se sem dostala. Prostě jsem spadla a tak nějak... Jsem se tady objevila. A teď nevím, jak se dostanu domů." Patrick dlouho mlčel, ale nakonec přece jen odpověděl:,,Až ti bude dobře, pomůžu ti najít cestu domů. Dobře?" Podíval se na mě a usmál se. Cítila jsem, jako by všechno bylo zase dobré. Věřila jsem, že cestu domů společně najdeme snadno. Ale najednou jsem uslyšela výkřik. A další. Po celém okolí se rozlehl dětský pláč a křik dospělých. Já a Patrick jsme se vyděšeně podívali z okna, abychom zjistili, co se děje. Celá vesnice plála ohněm.

Doufám, že se vám první kapitola líbila! :) Svůj názor mi napište do komentáře, budu za něj moc ráda.

Jak si myslíte, že bude příběh pokračovat?

Co podle vás způsobilo požár vesnice?

Strawberry♥