HryProDivky.cz
Cesta #2
Noc, kolem půl jedné. Batoh připravený a Monika na startu.
Sluchátka, powerbanka, mobil přišly do přední kapsy batohu. Deka, maličkatý stan, rýže v krabičce, papíry, penálek, doklady a peníze do hlavní kapsy. Dvě termosky, jedna s čajem, druhá s kávou zase do kapes na pití, na bocích batohu. Mikina, legíny, tenisky, ty přišly na Moniku.
Naposledy se rozloučila s tetou a pohladila svého malého bratránka, nebo spíše nevlastního brášku po vlasech. Z kuchyně si vzala velkou flašku s vodou, strčila ji do batohu a nejistě otevřela dveře.
Klid děvče, klid, dýchej zhluboka nejistotu měla od hlavy až k patě. Znervózňovalo ji i to hrobové ticho. ,,Vezmu to přes park, kolem nemocnice a pak zabočím do lesa. Přes les dojdu do města a tam začnu nový život."
Klarinetová melodie rozezněla její telefon. Leknutím nadskočila a mobil, který spokojeně zvonil vypadl z kapsy u batohu, přičemž si na sobě vytvořil pěknou pavučinku přes třetinu mobilu. Rozmrzele ho zvedla a vzala, aniž by se podívala, kdo volá.
Volal jí Roman, její kamarád. Procházela okolo jejich domu a asi si jí všimnul. Rozhovor netrval moc dlouho. A vlastně byl k užitku. Vyfasovala hřeben, na který zapoměla.
Hřeben zamířil do batohu a Monika k parku. Takhle na večer vypadal strašidelně. Vystresovaná a plná nejistot vstupuje dovnitř. Když překonala hustý porost u brány, všimla si že park byl v noci ještě krásnější, než za dne, kdy slunce pěkně svítí a větřík si hraje s listy keřů a stromů.
Sedla si na lavičku a pozorovala své okolí. Stres i obavy z ní spadly. Byla sice jen v parku, který je od tetina domu sotva pět minut vycházkovým tempem, ale i tak cítila nebývalou volnost a bezstarostnost. Cítila příjemnou samotu, kterou si člověk nemůže jinak než užít. Vítr jí příjemně cuchal vlasy a stromy libozvučně šustily listy.
Šedý mramor tvořící chodník se na Měsíčním svitu leskl a proudy vody ve fontáně působyly zklidněným a ladným dojmem víl, tančících na lesklé hladině vody. Monika se zvedla, že půjde dál. Celým parkem ji doprovázela kouzelná atmosféra kouzelného lesa, plného pohádkových stvoření, pro která jako malá stavěla domečky.
U brány ji někdo chytil pod krkem a zatáhl kamsi do keřů pichlavých růží; jeden pár. Někdo jiný ji chytil za ústa a vlasy; dva páry. Další ruce ji táhly dále do temného sevření trnů, které jí stihly podrápat po celém těle; tři páry. V očích měla beznaděj a studené slzy, jenž jí teď zdobyly tvář se leskly ve svitu Měsíce.
Jedna z nich dopadla na onu cizí ruku. Asi leknutím Monice pustila pusu a ta bez váhání zaječela.
8.
Erik
Nemohl usnout. Ne když věděl, co se stalo a děje. Kdykoliv závřel oči, vzpoměl si na toho, kdo za to může. Vztek byl mocnější než bolest a nemoc. Odhrnul peřinu, vymotal se z hadiček a pokusil se zvednout. Samozřejmě to nešlo.
Nebo alespoň ne dobře. Ke svému překvapení byl po chvilce schopen udělat kostrbatý krok. Kulhlavý a bolestivý, ale nějaký. Došel k tašce, kterou přinesla Sára a vyndal kalhoty, které si pokusil nasadit. Radostně si oddechl, když si je konečně nandal, ale ke svému překvapení nebyl u máminy tašky, nýbrž u okna.
Postavil se a stejně kulhavě si došel pro košili a mikinu. Fů, jak teď, nemůžu jít přes celou nemocnici takhle a vůbec, já nemůžu chodit nikam. Nahnul se z okna. Byli hned v přízemí, takže nějaká naděje tu byla.
Čistě teoreticky by to mělo jít. Odklopil se od okna, odešel, posadil se na postel u stolku. Propiskou jel po papíru slova na rozloučenou své matce;
Mami, odcházím, už to nesnesu, začnu znova, někde daleko,
kde Tomáš nebude časovaná bomba přímo za mýmy zády.
Je jen otázkou času, kdy by mu něco přeskočilo a došel si klidně až sem.
Sbohem, měl jsem tě rád.
~Erik
Dopis dal na stolet tak, aby byl cípem pod mísou. Cíp byl pod mísou a jemu došlo, co se vlastně rozhodl udělat. Smutek se dostavil, ale s pomalým přemístěným k oknu se měnil. Krok zdravou nohou byl povzbuzující. Zlomenou demotivující. V pocitech měl zmatek, jako nikdy před tím.
Vyhoupnul se na parapet a zdravější nohou napřed seskočil na stříšku nade dveřmi. Stříška se zachvěla a v noze mu zabrnělo jako dlouho ne, ale to nejhorší už měl za sebou.
Zdravou nohu přehoupl přes okraj, zavěsil se za ruce, tak aby byl k zemi co nejblíže a seskočil. Padnul do křoví opodál a v očích mu jiskřilo. Ani neví čím, ale bylo mu krásně.
Na sádru se mu okamžitě nabalila hlína, ale co. Dostal se ven. Odstartoval nový život.
9.
Monika
To je světlo na konci tunelu? Zmateně se rozhlížela okolo sebe a mžourala do baterky, kterou jí kdosi svítil do obličeje. Ležela v trávě, ještě za tmě.
Vedle sebe nahmatala své boty, kterých se napřed lekla, ale pak se zděsila ještě víc, při myšlence, že ji někdo...
Baterku nechala baterkou a při prudkém zvedání do ní narazila. Kdosi s baterkou si k ní kleknul a baterku vypnul. Byl to nějaký kluk, vypadal sympaticky. Modré oči, bíle vlasy, přecházející do fialové jenž si sčesal na rošťácké hnízdo. Postavou jí byl dosti podobný.
Na sobě měl trochu volnější, šedou mikinu s kapucí a dost možná nepatrným kožíškem uvnitř. Na nohou černé, uplé kalhoty se zlatými knoflíky na kapsách a snad smaragdem, jako hlavní knoflík. Tmavě červené tenisky s bílými tkaničkami zase na nohou.
Ten bude asi ze zámožnější rodiny. Co by v tom případě, ale dělal v noci, v parku, u tak bezcenného stvoření, jaklo jsem já. Šel na procházku a cestou se rozhodl podívat do keře, jestli tam náhodou nebude holka? To asi ne, no.
Najednou se kluk zvednul a bez varování ji vzal do náruče. Ne že by se jí to nelíbilo, ale nevěděla, jestli se dá nějakému podivínovi s fialovými vlasy vůbec věřit a tak celkově, jestli se jí něco jenom nezdá. Jak by si teď přála, aby podivín promluvil.
Začít konverzaci sice bezváhání mohla, ale čím dál víc se jí to líbilo. Kluka neznala, ale jeho tlukot srdce jí byl tak blízký. Jakoby ho už někde slyšela.
Připadala si jako v románu, který nikdy nečetla. Rozplívala se nad představou, že ji zavede do jiného světa, kde ji políbí.
Zrak si zvykl na tmu a ona si začala všímat detailů. V uchu měl malý, lesklý kamínek, na ruce měl elegantní hodinky, konce jeho tkaniček byly stříbrné a nádherně voněl.
Došli nakonec prašné cesty, o které Monika nevěděla, nikdy předtím neslyšela, nikdy ji neviděla a už vůbec po ní nešla.
Na Nový svět, vhodný k romantice to nevypadalo, takže zmatení a strach promluvil: ,,Kde to jsem?"
,,Jsi tam, kam musíš," promluvil k ní sametový a jemný, leč rozhodný hlas.
Měla co dělat se znovu nerozplynout, ale když jde o její bezpečí, pud sebezáchovy promluví za ni a nikdy se jí nestalo, že by zklamal.:,,Ale já tudy jít nechci a už vůbec nemůžu. Já to tady neznám!"
Kluk ji vzal za ruku a šel s ní po kopci, který byl až do teď zahalen mlhou. Cesta nebyla nějak strmá, ale neustále tu bylo riziku, že se Monika skutálí a kluka vezme s sebou. V mlze neviděla ani na krok. Okolo jen bílo a před ní ruka, vystupujíc z nekonečna.
,,Jsme tady. Tady už to znáš?"
,,Ano, kousek je nemocnice a za ní les."
,,Přesně tak, běž tudy."
,,Ale já tudy chtěla jít tak, jako tak."
,,Tudy je to kratší," šibalsky se na ni usmál a zmizel v mlze.
10.
Erik
Jednu věc nedomyslel. Jak se teď zvedne. Z nemocničního lůžka se zvedal půl hodiny a co teprv tady. Na rozdíl od postele leží na zemi, hlína a štěrk oproti dlaždičkám podkluzují a terén je nerovný.
Šmátral po větvích, až jednu uchopil. U držení ale taky zůstalo. Zkoušel to a větev ho ku podivu udržela, to se ale o Erikovi říct nedalo. Neměl v rukou sílu se vyhoupnout a postavit.
Po osmém, tvrdém dopadu se přetočil na čtyři. Je noc. Nikdo to snad neuvidí. Věděl, že jsou u vchodů kamery, ale už nevěděl, kam až dohlédnou. Pokračoval tedy dál do křoví a od boku budovy po trávě.
Zdálo se to jako nejlepší řešení. Vzhledem k tomu, že po štěrku by se mu to štrádovalo těžko. Dokud nenarazí na lavičku, na kterou by si mohl vylézt a postavit na nohy, půjde takhle. Bylo to potupné, sádru táhnul za sebou a pozoroval dění okolo.
,,Au!" noha mu zapadla do díry, která se jako tichá myška vyhla všemu, až na to nejzranitelnější. Ještě v celku v klidu se ji poklusil vytáhnout. S nohou už ale nebylo moc prostoru manipulovat. Všechno, co se dělo bylo vyčerpávající a bolest nesnesitelná. Měl ji zaklíněnou pod kořenem jednoho z obrovských dubů opodál.
Veškeré pokusy, kdy se mu bolestí převracel žaludek selhaly a jediné, na co mohl myslet byla beznaděj. Vztekle lomcoval, než pochopil marnost svých pokusů. Ulehl do trávy a při dolehu trhnul zaklíněnou nohou, jak se nadzvedla. Co je to za život? Myslel jen na to, že to ukončí. Zdálo se to jako jediné východisko.
Z kapsy u kalhot vytáhnul kapesní nožík a přiložil si ho k zápěstí. Ruka se mu mocně třásla a pohupovala se od konečků prstů svírajících ruku do chabé pěsti až kousek pod žílu. Nejistě zatlačil.
Stopka, zabraňující mu to doopravdy udělat byla myšlenka, že kdyby věřil ve spravedlnost soudu, který by Toma poslal s největší pravděpodobností bručet, mohl ležet vedle matky v čisté postely a dospávat, co měl. Odhodil nožík opodál a rozhodl se zkrátka ležet a čekat, až si ho příroda vezme.
Pozoroval tančící hvězdy a Měsíc, který se různě překrýval mraky a pak jakoby se znovuzrodil, když mrak odstoupil. Pozoroval souhvězdí a snažil se jej pojmenovat a rozpoznat. Většinou si vymyslel názvy vlastní, ale zábava to byla.
V korunách stromů pozoroval noční život. Poslouchal příjemné šumění lisí a cvrčení cvrčků. Pozoroval světla města i kouzlo svých myšlenek, které nyní nebyly ani zdaleka tak temné.
Bolest v noze se teď zdála zanedbatelná a on opět pocítil tu svobodu, kterou pocítil ve křoví asi padesát metrů vzdáleném.
Nakonec usnul.
11.
Monika
U nemocnice už byla několikrát, ale cesty, po které šla si ani nevšimla. Měla za to, že je tam posezení. Naposledy tu byla před týdnem. Proč by se to měnilo?
Řešit cestu se jí nechtělo, ale bylo to podivné. Hlavu měla plnou záhadného kluka. Pořád jakoby slyšela jeho tep. Cítila jeho voňavku. A viděla světlo jeho baterky.
"Zasněná holka", nálepka, kterou vždy chtěla vlastnit, ale nikdy se k ní nedostala. Z hlubokého přemýšlení nad sebou samotnou a podivínem ji probrala sova, která vylétla od někud z lesa a polekala ji k smrti.
Nemocnice i samotnmé okolí bylo strašidelné. Za okny nemocnmice jí její bujná představivost vyčarovala vrahy, polomrtvé pokusné králíky, kteří jen náznakem připomínají lidi. Stromy byly krvelačné, mnohoruké saně, jenž touží ji zatáhnout mezi sebe a...
Vybavovala si, jak se v keřích vůbec ocitla. A nejen to. Někdo ji tam zatáhl, její slza jí uvolnila ústa a ona zaječela. Pak dostala po hlavě a ty ruce. Byly všude.
Když se chtěla rozbrečet, všimla si, že aniž by si všimla, kutálí se z prašného kopce až na rovinku, kde se rozbalila a celá odřená se pomalu zvedla. Velice pomalu se opucovala. Docházela jí i řada dalších událostí. potřebovala už zastavit a dostat seč myšlenkami do přítomnosti, než se skrz to zabije.
Pohyby natlučeného dítěte dosedla do trávy a naplno přemýšlela nad vším okolo i vevnitř sebe sama. Nebylo pochyb o tom, že udělala to nejhorší životní rozhodnutí. Ku podivu ji to netrápilo. Došla k závěru, že by nic neměnila. Každá zdánlivá chyba má svůj důvod.
Otočila se od města k vysokým dubům. Cesta k lesu je za nimi nejkratší a nikdo ji s největší pravděpodobnostív neuvidí.
Když se otočila, tak uviděla ale i něco navíc. V trávě ležel nějaký kluk. Zajímalo by mě, proč najednou všude číhají cizí kluci. Chvíli stála na místě. Asi bezdomovec. Pomalu přistoupila blíž a klekla si k němu tak, jako podivín před zdánlivou chvílí k ní.
Se zaujetím ho pozorovala. Byl to zvláštní pocit. Především nešlo o bezdomovce, na to byl až moc čistý. Teda, když vypustíme fakt, že byl zelený od trávy a nohy měl hnědé od hlíny. Všimla si i toho, že má jednu nohu zaklíněnou v díře.
Pomalými pohyby se ji pokusila vytáhnout. Byla hodně nejistá a když sebou cuknul odskočila. Všimla si, že kousek od něj leží kapesní nožík, který byl na tom celém nejstrašidečlnější. Jak dlouho musí člověk ležet se zaklíněnou nohou, aby myslel na sebevraždu?
Zdvihla onen nožík a pokusila se přeřezat výhonky, které tam byly, až uviděla příčinu - kořen starého dubu. Pro tohle město byly duby posvátné a když se u někoho našel kořen, nebo ho někdo vyděl kořeny ničit, na pověsti to dotičnému nepřidalo.
Tudy chodí lidé, kteří by ho tu nechali na pospas přírodě, než aby přesekli kořen. Zkontrolovala, zda ji někdo nesleduje a začala pilovat kořen, který se nehodlal vzdát jen tak.
Nožík se tupil a kořen se jí tiše smál. Na to, že je ten kluk naživu zapoměla a řezala vskutku horlivě, rychle a zdaleka ne tak něžně, jako začala.
Kořen byl z poloviny rozřezán, ale dala do toho více energie, než kdy chtěla. Hrubou silou kořen vzala a roztrhla. Jedna ruka jí odlétla do vzduchu, druhá prudce narazila do sádry.
Uši jí malém utrhlo bezmocné zaúpjení. Polekaně odstoupila od kluka, který na ni hodil oko a dál se zajímal o svou nohu.
,,P-p-romiň," Omlouvala se tiše.
Jakoby ji neslyšel a co je horší. Ona ho přestávala vidět. ,,Ach ne! Moje brýle!" Najednou se šmouha zadívala na Moniku a chraplavým hlasem něco vykoktala:,,K-k-do j-s-si?"
Tentokrá trochu hlasitěji, než poprvé se pokusila rozumně odpovědět:,,Já jsem Monika, přežezala jsem ten kořen."
,,J-já t-tě n-n-neslyš-ším."
Ještě hlasitěji:,,Já jsem Monika a přeřezala jsem ten kořen!"
,,T-těší mě, já jsem E-erik. Mám v-v-vadu sluch-ch-chu. Hádám, že t-ty zase z-z-z-zraku."
,,Hádáš správně. Zpoměla jsem si brýle, takže tě vidím jenom jako šmouhu."
,,P-posaď-ď s-se."
