HryProDivky.cz
Toulavá VII.
Poblíž Modrého lesa, asi o týden později:
Šla jsem. Tedy, spíše prchala. Koně jsem poslala do bezpečí jedné nedaleké pevnosti, kde mne znali. Můj ptačí kompas mi tvrdil, že asi dvě míle na sever je Modrý les - divoký a hluboký. Stromy tam prý jsou tak obrovské, že kmeny některých neobejme ani sedm chlapů. Jo. Můj mozek, zničený nedostatkem odpočinku, pomalu pochopil, že když už utíkám před Jeromem, měla bych tam zamířit. Těžkopádně jsem zabočila do leva. Donutila jsem se rozběhnout, dlouhým a vytrvalým klusem. Cítila jsem, že i přes veškerou únavu mi větrá a osvěžuje hlavu. Bežela jsem tak, jak jsem k tomu byla vycvičená, a byla jsem spokojená. Asi po hodině jsem stanula před tou hlubokou, tmavou lesní modří. Neskutečně se mi ulevilo. Pokračovala jsem ještě asi čtvrt míle, když jsem uviděla použitelný strom. Poté jsem asi hodinu sbírala suchou lesní trávu, se kterou jsem potom vyšplhala nahoru a tam jsem smotala hnízdo, které mělo téměř dva metry v průměru, s krytou střechou. Následně jsem jej důkladně zamaskovala. Z mošny pak jsem vytáhla olověnou placičku, zatáhla za její spodní díl, rozevřela vrchní a v pár jednoduchých krocích jsem mohla i v mém superhořlavém obydlí rozdělat oheň, umístěný v tomto stojanu. Uvařila jsem si jednoduchou instantní kaši se sušeným ovocem a snědla jsem pár ovesných placek vlastní výroby. zabalila jsem se do pláštěnky, mošnu si dala pod hlavu, a konečně jsem klidně usnula.
